ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2879.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2879/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně D. Č. , zastoupené JUDr. Helenou Znamenáčkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1902, proti žalované M. B. (dříve Č.) , o zaplacení částky 252.010,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 304 C 50/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2016, č. j. 26 Co 491/2016, 26 Co 358/2016-166, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Praze k odvoláním žalobkyně usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 3. 2016, č. j. 304 C 50/2015-92 [jímž žalobkyni nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a neustanovil jí k ochraně jejích zájmů zástupce (výrok II.)], ve výroku I. změnil tak, že žalobkyni přiznal osvobození od soudních poplatků z 50 % [výrok I. a)], a ve výroku II. je zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [výrok I. b)] a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 5. 2016, č. j. 304 C 50/2015-105 (jímž žalobkyni opět nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků), změnil tak, že řízení o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků ze dne 29. 3. 2016 se zastavuje (výrok II.). Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žalobkyně podala dne 8. 7. 2015 žalobu na zaplacení částky 243.490,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o finanční prostředky, které bez právního důvodu zaplatila za žalovanou z titulu hypotečního úvěru; současně žalobkyně požádala o osvobození od soudních poplatků. Této její žádosti nebylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 9. 2015, č. j. 304 C 50/2015-45, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 26 Co 495/2015-61, vyhověno, přičemž soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely ze zjištění, že žalobkyně pobírá starobní důchod ve výši 7.693,- Kč měsíčně, že vykonává brigádu, ze které má měsíční příjem kolem 5.000,- Kč, že nemá další příjmy ani žádný majetek větší hodnoty, že splácela dluh ve výši 2.300,- Kč měsíčně, platila běžné poplatky spojené s bydlením a že splácela částku 4.260,- Kč na hypoteční úvěr žalované a svého syna. Dne 27. 1. 2016 žalobkyně znovu požádala o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že se změnila její situace, protože už nemá příjem z brigád; tomuto návrhu soud prvního stupně nevyhověl usnesením ze dne 7. 3. 2016, č. j. 304 C 50/2015-92. Další návrh na osvobození od soudních poplatků žalobkyně podala 29. 3. 2016, a to z týchž důvodů, přičemž jejímu návrhu nebylo vyhověno usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2016, č. j. 304 C 50/2015-105. Odvolací soud při svém rozhodnutí odkázal na §138 odst. 1 o. s. ř., na soudní judikaturu týkající se účelu právního institutu osvobození od soudních poplatků, konstatoval, že podanou žalobu nelze považovat za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán a později podané nové žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka poměry) zkoumal, zda u žalobkyně došlo od posledního rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků ke změně poměrů. Porovnáním jejích poměrů při předchozím rozhodnutí soudu s jejími současnými poměry dovodil, že se výdělkové poměry žalobkyně změnily, neboť již nepobírá příjem z brigád ve výši 5.000,- Kč měsíčně. S přihlédnutím k výši soudního poplatku, který činí 12.601,- Kč, ke skutečnosti, že jediným příjmem žalobkyně je starobní důchod ve výši 7.733,- Kč a že s ohledem na věk již nemá možnost získat další příjem z pracovní činnosti, dospěl odvolací soud k závěru, že u žalobkyně jsou dány podmínky pro částečné osvobození od soudních poplatků, s tím, že prokázaným změněným poměrům žalobkyně, výši soudního poplatku a „zákonnému požadavku na přístup žalobkyně k řízení“ odpovídá osvobození od soudních poplatků ve výši 50 %. Výrok usnesení soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o ustanovení zástupce k ochraně jejích zájmů, odvolací soud zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby v závislosti na rozhodnutí o osvobození žalobkyně od soudních poplatků o této její žádosti znovu rozhodl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, posléze doplněné podáním jí soudem ustanovené zástupkyně, směřující proti jeho výroku I. a), v němž k otázce jeho přípustnosti doslovně citovala §237 o. s. ř., a dále uvedla, že odvolací soud se při rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která byla v praxi dovolacího soudu řešena vícekrát“, přičemž je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, sp. zn. 33 Cdo 231/2015, sp. zn. 33 Cdo 1900/2013, sp. zn. 26 Cdo 3291/2014 a sp. zn. 30 Cdo 3877/2016, z nichž část ocitovala, jakož i na judikaturu Ústavního soudu, zrekapitulovala své majetkové poměry, podotkla, že si svou finanční situaci sama nezavinila a že odvolací soud jí sice přiznal osvobození z 50 %, což však její situaci neřeší, neboť i 50 % soudního poplatku (6.300,- Kč) je pro ni částkou příliš vysokou, kterou není schopna zaplatit bez nutnosti dlouhodobého šetření. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že jí přizná osvobození od soudních poplatků zcela.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání - viz §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelka v posuzovaném případě nedostála, neboť v něm jednak neoznačila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a jednak neprovedla ani konfrontaci závěrů napadeného rozhodnutí s relevantní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) k projednání dovolání nepostačuje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod.
Z hlediska §241a odst. 3 o. s. ř. pak dovolatelka řádně nevymezila důvod dovolání, neboť neuvedla právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a ani nevyložila, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá.
Lze dodat, že úplné osvobození od soudních poplatků, jehož se dovolatelka v dovolání domáhá, přichází v úvahu - jak ostatně plyne přímo z textu §138 odst. 1 o. s. ř. - jen výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Ty dovolatelka soudům nižších stupňů ani dovolacímu soudu nepředestřela.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu