ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3200.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3200/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce F. K. , zastoupeného opatrovnicí M. K., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, proti žalované D. T. , zastoupené Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem v Kosmonosích, Tyršova 434, o zaplacení částky 270.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 223/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2017, č. j. 26 Co 660/2016-276, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j. 20 C 223/2014-247, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 270.900,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 76.476,- Kč k rukám zástupkyně žalované (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 26 Co 660/2016-276, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 10.464,40 Kč k rukám zástupkyně žalované (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, přičemž k otázce jeho přípustnosti uvedl toliko, že „napadený rozsudek považuje za rozsudek vadný, který spočívá na nesprávném právním posouzení věci a který je v rozporu s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16, že v procesu, jímž se interpretuje a aplikuje právo, musí být vždy přítomna spravedlnost (rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012) a s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, zejména rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 2307/2013“. Ve zbylém textu dovolání pak již pouze rekapituluje vlastní verzi skutkového stavu projednávané věci, jakož i právní závěry, které z ní mají dle názoru dovolatele plynout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 934/17).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a vymezení důvodu dovolání, je vadné, přičemž podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolatel může takové vady odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí lhůty k dovolání. Marným uplynutím této propadné (prekluzivní) lhůty se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Činí-li dovolatel vlastní skutkové závěry, které mají plynout z provedených důkazů, resp. tvrdí-li, že skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně nemají oporu v provedeném dokazování, nejde o (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve taktéž akcentoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud , a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, potažmo i v části výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v dovolání rovněž nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; v situaci, kdy dovolání nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady, nelze náklady žalované spojené s podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu