ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3300.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3300/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) nezletilého J. D. , b) nezletilé N. C. D. , c) M. D. , všichni H. K., všichni zastoupeni JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké nám. 135/19, proti žalovanému F. M., P., zastoupenému Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, o zaplacení 3.000.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 199/2013, k dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 7 Cmo 29/2014-558, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům rovným dílem k rukám JUDr. Ervína Perthena, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 59.314,20 Kč.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013, č. j. 56 Cm 199/2013-538, potvrzeno ve výrocích I. a III., jimiž bylo řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno a žalovaný byl zavázán zaplatit soudní poplatek, a změněno v nákladovém výroku II. tak, že se žalovanému ukládá nahradit žalobcům rovným dílem náklady řízení před soudem prvního stupně 598.316,33 Kč (výrok I.); současně jím bylo žalovanému uloženo nahradit žalobcům rovným dílem náklady odvolacího řízení 36.808,20 Kč (výrok II.).
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených právních otázek.
Dovolatel důvody přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud za situace, kdy žaloba byla vzata zpět poté, co žalovaný uplatněnou peněžitou pohledávku splnil na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku odvolacího soudu, jenž byl posléze zrušen v dovolacím řízení, při posuzování vážnosti důvodů, pro něž žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasí (§96 odst. 3 o. s. ř.), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přitom nejen v usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura roč. 2000, č. seš. 5, pod č. 54, ale nově též v usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013, formuloval a odůvodnil závěr, dle kterého vezme-li žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení §1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné. Vysvětlil současně, že bez ohledu na to, zda žalovaný splnil povinnost, jejíž realizace se žalobce domáhá, na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí odvolacího soudu (jež bylo posléze v dovolacím řízení zrušeno), nemohl by soud, pokud by pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro splnění této povinnosti, aniž by zkoumal, zda nárok žalobce byl po právu či nikoliv (uvedená okolnost by se ve výroku rozhodnutí, jenž jediný je pro účastníky závazný /§159a odst. 1 o. s. ř./, ostatně projevit ani nemohla). Uvedené závěry následně aproboval i Ústavní soud, jenž usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2357/2013, ústavní stížnost směřující vůči citovanému rozhodnutí dovolacího soudu odmítl. K obdobným závěrům pak dospěl Nejvyšší soud např. v usneseních ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 342/2014, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 252/2016, či ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2796/2016.
Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 371/2003, podle nějž soud žalobu z důvodu uspokojení uplatněné pohledávky (zániku dluhu splněním) nezamítne tehdy, nebylo-li plněno dobrovolně (na základě konsensu stran), nýbrž toliko na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, jež bylo posléze zrušeno, dlužno uvést, že závěry vyplývající z citovaného rozhodnutí byly překonány rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. V něm Nejvyšší soud dovodil, že pokud žalovaný – ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení – splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže tato povinnost neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení. To platí bez ohledu na to, jaký motiv (pohnutka) vede žalovaného ke splnění uložené povinnosti (zda tak činí ve snaze urovnat sporný vztah či zda jedná z obavy před možnou exekuční realizací pohledávky).
Dovolatelem poukazované nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02, a ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11, pak rovněž vycházejí z Nejvyšším soudem již překonané koncepce, dle níž úvaha o zániku dluhu splněním závisí na posouzení, zda byl dluh plněn dobrovolně či ve snaze odvrátit hrozbu exekučního vymožení dluhu (v případě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, jež bylo posléze zrušeno). Závěry přijaté v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013, jsou přitom aprobovány i v aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2759/14, ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1393/15, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2357/13).
Napadá-li konečně dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení či o povinnosti k zaplacení soudního poplatku, neuplatňuje ve vztahu těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §242 odst. 3 o. s. ř.). Proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení pak dovolání se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. přípustné být ani nemůže. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, dovolání odmítl i ve vztahu k uvedeným výrokovým částem (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců (kteří podali vyjádření k dovolání) patří odměna advokáta za tři úkony právní služby po 16.240,- Kč za jeden úkon (§7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 10.294,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu