ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3326.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3326/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Ing. Z. H., P, zastoupeného JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 490/31, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, a 2) J. V. A., P., zdržující se na adrese R., zastoupená Ing. Martou Hrabákovou, bytem Praha 4, Cílkova 640/22, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 256/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015, č. j. 19 Co 371/2015-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. března 2015, č. j. 7 C 256/2011-82, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že K. B., zesnulý dne 7. 1. 1965 (po němž dědili ze závěti žalobcovi, dnes již zesnulí, rodiče), byl ke dni svého úmrtí vlastníkem specifikovaných nemovitých věcí (stavby a pozemků), tvořících zemědělskou usedlost Jenerálka situovanou v katastrálních územích D. a N., žalobci bylo uloženo, aby prvnímu žalovanému nahradil náklady řízení ve výši 22.203,50 Kč, a ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou bylo stanoveno, že právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší žádnému z účastníků (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byl žalobce zavázán, aby prvnímu žalovanému nahradil náklady odvolacího řízení ve výši 4.114,- Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou bylo deklarováno, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatel předkládá k řešení otázku, zda osoba oprávněná ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), má naléhavý právní zájem na určení, že vymezené nemovité věci byly v rozhodném období ke dni úmrtí označeného zůstavitele v jeho vlastnictví, a tvořily tak předmět dědictví, jež bylo způsobem zakládajícím restituční důvod dle ustanovení §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě odmítnuto. Má přitom za to, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozhodnutími ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, či ze dne 2. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1430/2001.
Nejvyšší soud ovšem ve své judikatuře formuloval a odůvodnil závěr, dle kterého se osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů již nemůže úspěšně domáhat určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněný pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a vysvětlil, že ti, kdo jsou podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecného předpisu ‒ občanského zákoníku (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Závěry přijaté dovolacím soudem pak byly aprobovány i Ústavním soudem a rozšířeny dokonce i na případy, v nichž došlo ke ztrátě vlastnického práva před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů (tj. před 25. 2. 1948) a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takovéto majetkové újmy (srov. především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Legislativní zakotvení restitučních nároků bylo totiž beneficiem státu, projevem jehož „svobodné vůle“ bylo, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení a v jakém rozsahu, pročež stát také určil podmínky, za nichž lze tyto nároky vznášet, přičemž vytyčený rámec restitučního zákonodárství soudům v procesu zmírňování majetkových křivd nepřísluší překročit (kromě již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, srovnej dále např. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, či nález ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04).
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že dovolatel jakožto osoba oprávněná ve smyslu zákona o půdě (jakožto syn závěťního dědice, jenž měl za podmínek uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě odmítnout dědictví a následně před uplynutím lhůty pro uplatnění restitučního nároku zemřel - §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě), případně jako právní nástupce své matky, která jakožto závěťní dědička, jež měla za podmínek uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě dědictví rovněž odmítnout, zemřela po uplynutí lhůty k uplatnění restitučního nároku (§13 zákona o půdě), nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že vymezené nemovité věci byly za rozhodného období ke dni úmrtí označeného zůstavitele jeho vlastnictvím, a tudíž i předmětem dědictví, jež mělo být naříkaným způsobem odmítnuto, nijak se od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (z níž ostatně správně vycházel) neodchýlil, přičemž dovolatelem předestřenou právní otázku zjevně není důvodu oproti stávající judikatuře posuzovat jinak.
Závěry vyplývající z dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1430/2001, dle nichž existence restitučního zákonodárství nevylučuje poskytnutí ochrany vlastnickému právu dle obecného předpisu (občanského zákoníku), přitom byly překonány právě výše citovanými rozsudky velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu. Dovolatelem poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, pak otázku naléhavosti právního zájmu na určení vlastnického práva právního předchůdce žalobce ani neřeší, když se, navíc s negativním závěrem, zabývá toliko otázkou existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti darovací smlouvy.
Vymezuje-li pak dovolatel k řešení rovněž otázku, zda dnem účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (tj. dnem 1. 1. 1951), jímž byl opuštěn intabulační princip, došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem, ohledně nichž na základě trhové smlouvy uzavřené za účinnosti předcházející právní úpravy dosud nebyla provedena intabulace vlastnictví do pozemkových knih, dlužno uvést, že v situaci, kdy nejsou naplněny (jak rozebráno výše) předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatele na požadovaném určení, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu primárně založeno, rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. o věci samé na vyřešení otázky nabytí vlastnického práva (řešené odvolacím soudem „již jen jako obiter dictum“) zjevně nezávisí (žalobě bez ohledu na způsob vyřešení položené otázky vyhovět nelze). Prostřednictvím dotčené otázky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání v části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
V části směřující vůči nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu pak přípustnosti dovolání brání okolnost, že těmito výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.). Dovolatel ostatně ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. neuplatňuje ani žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání ‒ §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Účastníku, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší. Náklady prvního žalovaného (vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) pak v posuzovaném případě nelze považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady tak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. března 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě hlavního města Prahy (první žalovaný uvedenou skutečnost ostatně netvrdí ani neprokazuje), Nejvyšší soud náklady vynaložené prvním žalovaným v dovolacím řízení na advokátní zastoupení za účelné nepovažuje. Druhé žalované, jež se k dovolání nevyjádřila, pak v dovolacím řízení náklady ani nevznikly. Nejvyšší soud proto právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu