ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3451.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3451/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně JUDr. V. Č. , zastoupené JUDr. Tomášem Slavíkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 42, proti žalovaným 1. Mgr. M. K. , a 2. Mgr. Ing. P. K. , zastoupeným JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Bělehradská 2759/6, o náhradu nákladů řízení, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 164/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. března 2016, č. j. 15 Co 111/2016-506, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.588 Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Kostrůnkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, č. j. 4 C 164/2005-467, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 60.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. a III.). Žalobkyni se totiž nepodařilo prokázat, že by se na její úkor žalovaní ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), bezdůvodně obohatili těžbou a následným prodejem dřeva nad rámec jejich spoluvlastnického podílu k zalesněnému pozemku. Soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení přistoupil k aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Za důvody zvláštního zřetele hodné uvedený postup opodstatňující označil, že žalobkyně byla ve vztahu k posouzení některých dílčích otázek (stran jejího spoluvlastnického práva k lesu, jakož i žalovanými vznesené námitky promlčení) úspěšná a od podání žaloby k provedení a zajištění důkazů uplynulo několik let, což je objektivní příčinou, pro niž se jí nepodařilo bezdůvodné obohacení prokázat. Z řečených důvodů rozhodl o náhradě nákladů řízení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. za použití §150 o. s. ř. s tím, že v řízení úspěšným žalovaným přiznal náhradu toliko jejich poloviny ve výši 50.875 Kč.
K odvolání žalobkyně i žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jenž je usnesením ze dne 11. 3. 2016, č. j. 15 Co 111/2016-506, ve výroku II. změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 101.750 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nepřisvědčil tak soudu prvního stupně, že by úspěch žalobkyně ohledně partikulárních otázek (aktivní věcné legitimace či námitky promlčení) nebo uplynutí delší doby od podání žaloby a s tím související komplikace s dokazováním žalobních tvrzení odůvodňovaly aplikaci §150 o. s. ř., tedy upření náhrady nákladů řízení ve sporu úspěšným žalovaným. Nelze ani vycházet z toliko spekulativních tvrzení žalobkyně, že žalovaní své matce, jež je ve sporu zastupovala, za poskytnuté služby ničeho neplatili. Jiné skutečnosti vztahující se k osobním či majetkovým poměrům účastníků nebyly žádným z nich uplatňovány. Opodstatnění pro aplikaci, a to ani částečnou, §150 o. s. ř. pak rovněž nelze spatřovat v postoji a chování procesních stran před podáním žaloby, pročež je žalobkyně povinna nést důsledky svého neúspěchu ve věci i v podobě náhrady nákladů řízení protistrany.
Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné pro odklon odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace §150 o. s. ř., popřípadě nutnost danou věc posoudit jinak. Odvolacímu soudu vytýká, že neuvážil a nezohlednil objektivní okolnosti, pro něž se jí nepodařilo unést důkazní břemeno. Přesněji nepřihlédl k tomu, že žalovaní a stejně tak společnost zpracovávající dřevo opakovaně porušili zákon (daňové předpisy, neboť k výkupu dřeva docházelo bez příslušných účetních dokladů, a nenahlášením předmětné těžby zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon). Dovolatelka zdůrazňuje, že část nákladů jí vznikla v souvislosti s obranou proti vznesené námitce promlčení, jakož i proti tvrzení o nedostatku její aktivní věcné legitimace, avšak ve vztahu k těmto otázkám byla úspěšná. Rozporuje hodnocení odvolacího soudu stran oprávnění R. K. vykonávat funkci odborného lesního hospodáře, neboť s tím jako spoluvlastník neprojevila souhlas. Ze všech zmíněných důvodů je toho názoru, že měl být použit postup ve smyslu §150 o. s. ř. a náhrada nákladů řízení neměla být ve sporu úspěšné straně výjimečně přiznána. K podpoření své argumentace odkazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího a Ústavního soudu. Závěrem navrhuje změnu napadeného usnesení tak, že bude změněn rozsudek soudu prvního stupně, přičemž náhrada nákladů řízení nebude žalovaným přiznána ani z části, zatímco žalobkyni bude přiřknuta náhrada nákladů odvolacího řízení, eventuálně zrušení naříkaného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
K jednotlivým námitkám dovolatelky se vyjádřili žalovaní, již ve společném podání zdůraznili, že nemůže jít k jejich tíži, jakožto ve sporu úspěšných účastníků, kteří na svou obranu vynaložili nemalé prostředky, neunesla-li žalobkyně důkazní břemeno, a neprokázala tak svá tvrzení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání ovšem nelze nahlížet jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.
Ve své judikatuře Nejvyšší soud trvale zastává názor, dle nějž je rozhodnutí o náhradě nákladů sporného řízení ovládáno zásadou úspěchu ve věci vyjádřenou v §142 o. s. ř. Diskreční oprávnění umožňující soudům v konkrétních případech částečně či zcela náhradu nákladů ve sporu úspěšnému účastníku odepřít obsažené v §150 o. s. ř. je pak toliko výjimkou z tohoto základního pravidla, pročež je citované ustanovení zapotřebí vykládat restriktivně (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Soud může takový výjimečný, nikoli však automatický, postup zvolit tehdy, shledá-li ve věci okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro něž by se v daném případě jevilo nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (viz kupř. dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž skutečnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4926/2015, či ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 5327/2014, nebo také dovolatelkou citované usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 825/2015, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05).
Z judikatury dovolacího soudu se dále podává, že ustanovení §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li definována správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem pro neobjasnění dalších okolností, případně nepřihlédnutí k jiným, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť nejsou součástí hypotézy právní normy, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. je přitom v rámci dovolacího řízení možné revidovat jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5584/2015, či ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1281/2015).
Posoudil-li tudíž odvolací soud konkrétní situaci v jejím celkovém kontextu, načež neshledal, že by zde byly dány skutečnosti zvláštního zřetele hodné zapříčiňující potřebu aplikace §150 o. s. ř., jimiž mohou být primárně shora zmíněné poměry účastníků, z nichž ovšem žalobkyně akcentovala toliko pro ni nepříznivou důkazní situaci způsobenou dle jejích tvrzení žalovanými, a odmítl-li, že by výjimečný postup v rozhodování o náhradě nákladů řízení opodstatňovala zdárná obrana žalobkyně vůči dílčím námitkám, jež však nezabránila jejímu neúspěchu ve sporu, nelze usuzovat na nepřiměřenost jeho úvah, či že by se od shora připomenutých závěrů jakkoliv odchýlil. Jeho rozhodnutí je rovněž v souladu s dovolatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 4677/12, akcentujícím výjimečnost použití moderačního práva a obezřetný přístup k jeho uplatňování, jímž nesmí být zasaženo do práva účastníka na spravedlivé řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Přípustnost dovolání pak nejsou s to založit ani námitky dovolatelky zpochybňující skutková zjištění, jimiž odvolací soud své mínění o nepřípadnosti aplikace §150 o. s. ř. podložil (především stran činnosti R. K. vykonávajícího funkci odborného lesního hospodáře), ježto nemohou být předmětem dovolacího řízení pro jeho přezkumný charakter (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2545/2015).
Ze shora řečeného je zřejmé, že posouzení odvolacího soudu žalobkyní nastíněné problematiky se nikterak nepříčí citované judikatuře. Jinou otázku, pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pak dovolatelka nepředložila. Míní-li, že by měla být aplikace §150 o. s. ř. Nejvyšším soudem na rozdíl od krajského soudu posouzena jinak, neodpovídá její žádost významově znění §237 o. s. ř., dle něhož může přípustnost dovolání založit dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka, která má být posouzena jinak (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015). S ohledem na to Nejvyššímu soudu nezbylo než její podání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden společný úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) učiněný jménem obou žalovaných 8.288 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. mají tedy žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.588 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 1. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu