ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3611.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3611/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s. , se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, IČ 248 17 465, jako insolvenčního správce dlužníka Písek - Dobřín spol. s r. o. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2279/164, IČ 604 86 201, proti žalované KÁMEN Zbraslav, a. s. , se sídlem v Praze 5, Žitavského 1178, IČ 018 20 460, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o zaplacení částky 240.594.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 133/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2017, č. j. 68 Co 17/2017-265, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobou podanou dne 3. 3. 2014 se společnost Písek - Dobřín spol. s r.o. (dále jen „dlužník“) domáhala po žalované zaplacení částky 240.594.000,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 7. 5. 2015, č. j. 18 C 133/2014-154, řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil a rozhodl, že dlužník je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 289.200,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Sedláčka. V odůvodnění usnesení uvedl, že jeho usnesením ze dne 2. 5. 2014, č. j. 18 C 133/2014-75, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2014, č. j. 68 Co 372/2014-140, jež nabylo právní moci dne 23. 3. 2015, nebylo dlužníkovi přiznáno osvobození od soudních poplatků, že usnesením ze dne 3. 4. 2015, č. j. 18 C 133/2014-150, ho vyzval k zaplacení soudního poplatku splatného podáním žaloby ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto usnesení, avšak dlužník přesto soudní poplatek nezaplatil. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. tak, že dlužníkovi, který nezaplacením soudního poplatku procesně zavinil zastavení řízení, uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, spočívající v nákladech právního zastoupení ve výši 289.200,- Kč (odměna advokáta za dva úkony právní služby ve výši 288.600,- Kč, příprava a převzetí zastoupení a písemné vyjádření ve věci po 144.300,- Kč podle §7 bod 7. vyhl. č. 177/1996 Sb. a 2x paušální náhrada hotových výdajů po 300,- Kč dle §13 odst. 3 „o. s. ř.“).
K odvolání dlužníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2015, č. j. 68 Co 296/2015-194, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 281.680,- Kč, a jinak jej v tomto výroku potvrdil; dále rozhodl, že dlužník je povinen zaplatit žalovanému „na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 70.570,- Kč k rukám jeho advokáta“.
Na základě dovolání podaného dlužníkem Nejvyšší soud - poté, co u společnosti Písek - Dobříň spol. s r. o. bylo na základě vyhlášky Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016, č. j. MSPH 99 INS 13870/2016-A-2, zahájeno insolvenční řízení, poté, co usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2016, č. j. MSPH 99 INS 13870/2016-A-8, byl zjištěn úpadek této společnosti a na její majetek byl prohlášen konkurs, a poté, co insolvenční správce této společnosti společnost LIQUIDATORS v. o. s. podáním ze dne 5. 10. 2016 navrhl, aby bylo v tomto řízení, přerušeném prohlášením konkursu [§263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], pokračováno, a jednal s ním jako s účastníkem řízení (žalobcem) na místě společnosti Písek - Dobříň spol. s r. o. - usnesením ze dne 10. 11. 2016, č. j. 28 Cdo 887/2016-226, usnesení odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že při zvažování otázky účelnosti nákladů řízení za podání vyjádření k žalobě (a k návrhu na přerušení řízení), sepsaného advokátem JUDr. Pavlem Sedláčkem, nerespektoval se zřetelem k okolnostem posuzovaného případu judikaturu dovolacího soudu (představovanou např. usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2129/2015, či ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016) a Ústavního soudu (představovanou např. nálezem ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12 či plenárním nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), když dovodil, že náklady vynaložené na právní zastoupení žalovaného advokátem nelze považovat za neúčelně vynaložené, a to již jen s ohledem na předmět řízení a na skutečnost, že právní pomoc byla žalovanému poskytnuta až v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 5. 2014, sp. zn. 18 C 133/2014-73, o procesním nástupnictví na straně žalované, a v souvislosti s tím i žaloba. Odvolací soud totiž při svém rozhodnutí nezohlednil řadu skutečností vyplývajících (již) z obsahu spisu [že původní žalovaný KÁMEN Zbraslav, spol. s r. o. zanikl ke dni 30. 4. 2014 výmazem z obchodního rejstříku, že teprve dne 18. 7. 2014 předložil advokát JUDr. Pavel Sedláček plnou moc, kterou mu dne 16. 7. 2014 udělila žalovaná KÁMEN Zbraslav, a. s., přičemž však vyjádření žalované KÁMEN Zbraslav, a. s. k žalobě (a k návrhu na přerušení řízení) sepsané tímto advokátem bylo soudu prvního stupně doručeno již dne 13. 6. 2014, a že do spisu nahlíželi a opisy z něj činili dne 9. 5. 2014 a dne 5. 6. 2014 na základě substitučních plných mocí zaměstnanci společnosti Machytková, Sedláček, Vaca & spol., advokátní kancelář, s. r. o.], které nastaly až poté, co byl dlužník usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 4. 2014, č. j. 18 C 133/2014-15, vyzván k zaplacení „soudního poplatku za podanou žalobu“, poté, co dlužník podáním doručeným soudu prvního stupně dne 28. 3. 2014 požádal o osvobození od soudních poplatků, poté, co tomuto soudu bylo dne 15. 4. 2014 doručeno prohlášení právnické osoby o majetkových poměrech a dalších rozhodných skutečnostech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce s přílohami, jakož i poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 5. 2014, č. j. 18 C 133/2014-75, nepřiznal dlužníku osvobození od soudních poplatků. Přitom právě z těchto skutečností a konkrétních okolností případu by bylo možno v dané věci dovodit, že žalovaná udělila plnou moc advokátu JUDr. Pavlu Sedláčkovi ke svému zastupování v tomto řízení nikoliv z toho důvodu, aby jí zvolený advokát poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, jejichž náhradu bude žalované s ohledem na jí předpokládaný výsledek řízení povinen zaplatit dlužník, a že by proto zneužila právo účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor dlužníka.
Obvodní soud pro Prahu 5 poté usnesením ze dne 21. 12. 2016, č. j. 18 C 133/2014-242, rozhodl (podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. a contrario), že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Dospěl k závěru, že žalovaná sice jednala v mezích svého práva nechat se zastoupit advokátem, s ohledem na konkrétní skutečnosti plynoucí z obsahu spisu lze však dovodit, že prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného sledovala poškození žalobce. Jde tak o „výkon práva, kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2129/2015, či ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016)“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2017, č. j. 68 Co 17/2017-265, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, na něž odkázal, a dále dodal, že náklady vynaložené žalovanou na právní zastoupení advokátem nepovažuje v dané věci za účelně vynaložené rovněž s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, dle níž je třeba při zvažování účelnosti vynaložených nákladů též posuzovat, zda vůbec a jak se ten který úkon účastníka (jeho zástupce) promítl v procesním výsledku řízení. Žalovaná v projednávané věci podala vyjádření k žalobě o své vůli, aniž by k tomu byla soudem prvního stupně vyzvána. Přitom s ohledem na okolnost, že pracovníci kanceláře zástupce žalované do spisu opakovaně nahlíželi předtím, než soudu prvního stupně bylo oznámeno převzetí právního zastoupení, muselo být zástupci žalované zcela zřejmé, že prozatím není nezbytně nutné, aby se k žalobě žalovaná vyjadřovala, neboť dosud nebyly splněny procesní podmínky pro to, aby o žalobě mohlo být rozhodnuto věcně. Pokud tak přesto učinil, jeví se jeho vyjádření k žalobě s ohledem na další průběh řízení, v němž nebylo přijato žádné věcné rozhodnutí, jako zcela nepotřebné, a tedy i neúčelné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poté, co v něm shrnula dosavadní vývoj řízení a zrekapitulovala závěry soudů obou stupňů, odvolacímu soudu vytkla nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, absenci logického odůvodnění, jakož i chybný výklad závazného právního názoru dovolacího soudu. Je přesvědčena o tom, že neúčelnost nákladů nemůže být spatřována ve vyjádření k žalobě, přestože k němu nebyla vyzvána, neboť s ohledem na výši žalované částky měla důvod na žalobu reagovat a nechat se odborně zastoupit co nejrychleji, přičemž nemohla vědět, že žalobce soudní poplatek neuhradí, ani že nebude od jeho zaplacení osvobozen. Má za to, že soudy obou stupňů v důsledku mylného výkladu právního názoru dovolacího soudu považovaly její jednání automaticky za zbytečné, popř. za realizované za účelem uškodit dlužníkovi. Poukazuje na to, že původně přiznaná náhrada nákladů řízení tvořila pouze část vynaložených nákladů na právní pomoc, které celkem dosáhly 726.000,- Kč. Aby však mohlo dojít k poškození dlužníka, „musela by se snažit činit nepřiměřený počet úkonů právní služby“, které by „nesměly představovat právně odborné a věcné přípisy adresované soudům“; tak tomu však v projednávané věci nebylo. Soudy obou stupňů tak aplikovaly nesprávnou právní normu (§146 odst. 2 větu první o. s. ř. a contrario) a měly rozhodnout podle §146 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby. Dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly judikaturu dovolacího soudu (usnesení ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2129/2015, a ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016), a v této souvislosti vyslovila názor, že nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodu, že právní zastoupení bylo sjednáno za účelem poškození dlužníka, má být výjimkou z pravidla, která by měla být vykládána restriktivně, a že pokud soudy obou stupňů neprovedly k relevantním skutečnostem žádné dokazování, odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 352.250,- Kč, představující náklady řízení před soudy obou stupňů, a aby jí přiznal náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení, resp. aby napadené usnesení, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála, neboť v něm neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a ani neoznačila žádnou otázku procesního (či hmotného) práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Skutečnost, že v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, k projednání dovolání nepostačuje. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadným podáním, přičemž podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolatel může takovou vadu odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu, avšak jen do uplynutí lhůty k dovolání. Marným uplynutím této propadné (prekluzivní) lhůty se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že odvolací soud „neprovedl dokazování k relevantním skutečnostem“, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu