ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3731.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3731/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Městská část Praha 8, IČ: 00063797, se sídlem Úřadu Městské části Praha 8 v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupeného Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jiřího z Poděbrad 1382/2, proti žalované P. P., P., zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, o zaplacení 77.316,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 205/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016, č. j. 28 Co 5/2016-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 11. 2015, č. j. 55 C 205/2014-68, změněno tak, že se rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2015, č. j. 55 C 205/2015-46, k návrhu žalované ve smyslu ustanovení §153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nezrušuje; současně bylo žalované uloženo, aby žalobci nahradila náklady řízení ve výši 2.916,10 Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezenou, otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatelka předestřela otázku, zda lze rozsudek pro zmeškání vydat v situaci, kdy se žalovaný již vyjádřil k podané žalobě. Dovolávajíc se judikatury Ústavního soudu (nálezy ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, či ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3143/15), přitom dovozovala, že by uvedená otázka oproti řešení zvolenému rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, v němž byl vysloven závěr, že vydání rozsudku pro zmeškání nebrání okolnost, že se žalovaný před prvním jednáním k žalobě již negativně vyjádřil, měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Byť v obecné rovině vydání rozsudku pro zmeškání zásadně nebrání, jestliže se žalovaný před prvním jednáním ve věci písemně vyjádřil, vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a nabídl soudu důkazy k verifikaci své skutkové verze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, či z komentářové literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář . 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1051), musí soudy ve světle judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu nejen při rozhodování o návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání, ale též v rámci rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání podle ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 120/2014), vždy přihlížet rovněž k povaze předmětu sporu a k vydání rozsudku pro zmeškání přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (z judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudek ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, jakož i usnesení ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2979/2013 a ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 505/2016, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách; z judikatury Ústavního soudu pak srov. např. nálezy ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05 a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, rozhodnutí Ústavního soudu veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
V projednávané věci, v níž se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 77.316,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení vzniklého žalované za dobu od 1. 8. 2013 do 31. 7. 2014 v důsledku bezesmluvního užívání vymezených nebytových prostor v jím vlastněném domě, musel být platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2014, č. j. 55 C 205/2014-4, jímž bylo žalobě vyhověno, usnesením prvostupňového soudu ze dne 2. 2. 2015, č. j. 55 C 205/2014-10, zrušen, neboť se jej žalované nepodařilo doručit. Jediným procesním úkonem žalované předcházejícím vydání rozsudku pro zmeškání pak bylo její stručné vyjádření ze dne 5. 3. 2015 učiněné v elektronické podobě (bez uznávaného elektronického podpisu), v němž toliko zpochybňovala vlastnické právo žalobce k předmětné stavbě a (aniž ke svému tvrzení označila důkazy) uváděla, že klíče od dotčených nebytových prostor odevzdala firmě Austis a v rozhodném období je již neužívala. Více pak již žalovaná nereagovala ani na podání žalobce, jímž doplnil svá tvrzení o vylíčení období, po něž předmětnou stavbu vlastnil, označil k prokázání svých tvrzení důkaz vyrozuměním o provedeném vkladu do katastru nemovitostí a vysvětlil, že nárok uplatňuje z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním dotčených nebytových prostor. Za popsaného procesního stavu se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež respektuje i závěry přijaté soudem Ústavním, a kterou tudíž není důvodu měnit, nijak neodchýlil, neshledal-li přes výše uvedené vyjádření žalované důvody ke zrušení rozsudku pro zmeškání podle ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř., neboť jak povaha předmětu sporu (peněžitá náhrada za bezesmluvní užívání nebytových prostor, jež nebyly po skončení nájemního poměru vypovězeného pro neplacení nájemného vyklizeny ani poté, co byla žalovaná k jejich vyklizení zavázána pravomocným rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 3. 2014,
č. j. 26 C 305/2013-40), tak zejména nedostatek procesní aktivity žalované, jíž se nepodařilo doručit vydaný platební rozkaz a která ke svému stěžejnímu tvrzení, že nebytové prostory vyklidila před rozhodným obdobím, neoznačovala žádný důkaz, nasvědčovaly zřejmému nezájmu žalované aktivně se na řízení podílet.
K otázce dovolatelky, zda k naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání postačuje, byl-li zástupce žalované s plnou mocí pro celé řízení k prvnímu jednání předvolán vzorem 028 o. s. ř., neobsahujícím poučení o následcích nedostavení se k soudnímu jednání, spočívajících v možnosti vyhlášení rozsudku pro zmeškání, dlužno předně uvést, že procesní instituty odvolání proti rozsudku pro zmeškání a návrhu na jeho zrušení podle §153b odst. 4 o. s. ř. nelze zaměňovat (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdo 637/96, či ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000). Ačkoliv je účelem obou instrumentů odklizení rozsudku pro zmeškání pro případ, že se žalovaná strana nedostavila k jednání z „omluvitelných“ důvodů, liší se navzájem v postupu při jejich projednávání, jakož i v okruhu relevantních skutečností. Opodstatněnost návrhu na zrušení kontumačního rozsudku je dána tehdy, bránila-li účasti na jednání taková skutečnost, již nebylo možné předvídat, a zamezila tak i včasné omluvě žalovaného (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 677/2013), přičemž je presumováno splnění všech podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání (naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání tedy v řízení o návrhu na zrušení kontumačního rozsudku podle §153b odst. 4 o. s. ř. nelze přezkoumávat). V odvolacím řízení je naproti tomu dán prostor posuzovat, zda byly předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání opravdu naplněny. Jinak řečeno, nelze zaměňovat omluvitelný důvod zmeškání ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř. na straně jedné s posouzením předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, jež mohou být, na straně druhé, toliko předmětem řízení o odvolání proti kontumačnímu rozsudku (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 737/2000, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 92/2002).
Předkládá-li tedy dovolatelka k řešení otázku, zda k naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání postačuje, byl-li zástupce žalované s plnou mocí pro celé řízení k prvnímu jednání předvolán vzorem 028 o. s. ř., neobsahujícím poučení o následcích nedostavení se k soudnímu jednání, spočívajících v možnosti vyhlášení rozsudku pro zmeškání, pak dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. na jejím vyřešení zjevně nezávisí (odvolací soud se uvedenou otázkou důvodně nezabýval), neboť dle ustálené judikatury dovolacího soudu, jejíž opodstatněnost dovolatelka nenapadá, v řízení o uvedeném návrhu naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, tedy ani otázku, zda byl žalovaný v předvolání řádně poučen o následcích nedostavení se k nařízenému jednání, přezkoumávat nelze.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci, jenž se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu