ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3766.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3766/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. J. , V., zastoupeného Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalovanému R. J. , V., o zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 153/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2017, č. j. 22 Co 11/2017-63, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu Praha-západ dne 28. 6. 2016 domáhal, aby žalovanému (jeho bratrovi) byla uložena povinnost zaplatit mu částku 5.000.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v letech 1970 až 1980 a dále v roce 1987 a v roce 1999 se podílel spolu se svým (již zemřelým) otcem na výstavbě a stavebních dodělávkách rodinného domu ve V., a to i finančně, přičemž „práce prováděl bez nároku na honorář, nebo jiné hmotné požitky, ale na základě dohody s rodiči , že mu poskytnou bezplatné bydlení v druhé bytové jednotce a při dědickém řízení bude dům rozdělen nebo vypořádán mezi sourozenci podle toho, jak se budou podílet“. Dům byl zkolaudován v roce 1980 a byl ve vlastnictví rodičů účastníků, kteří jej darovali žalovanému, aniž by však došlo ve vztahu k žalobci k jakémukoli finančnímu vyrovnání jak z jejich strany, tak ze strany žalovaného.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 5. 9. 2016 požádal žalobce o osvobození od soudního poplatku ze žaloby (ve výši 250.000,- Kč), k jehož zaplacení byl vyzván usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 8. 2016, č. j. 13 C 153/2016-35.
Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 29. 11. 2016, č. j. 13 C 153/2016-49, rozhodl, že žalobci se přiznává osvobození od soudních poplatků ve výši 60%. Uzavřel, že žádosti žalobce lze částečně vyhovět s ohledem na předložené prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a listiny založené ve spise, jakož i s ohledem na „probíhající insolvenční řízení vůči žalobci“. Závěr o tom, zda se v daném případě „jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva“, nelze dle názoru soudu prvního stupně bez dalšího učinit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2017, č. j. 22 Co 11/2017-63, změnil usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 11. 2016, č. j. 13 C 153/2016-49, tak, že žalobci se osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Odvolací soud - poté, co dovodil, že „žalobce může s předmětnou pohledávkou volně nakládat“, neboť i když bylo zjištěno, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, č. j. MSPH 90 INS 30217/2012-B-8, byl na jeho majetek v insolvenčním řízení prohlášen konkurs, sdělil insolvenční správce dlužníka doc. Ing. Luboš Smrčka, CSc., že pohledávka uplatněná žalobcem v tomto řízení není zapsána v soupisu majetkové podstaty dlužníka (žalobce) – se s poukazem na §138 odst. 1 o. s. ř. především zabýval tím, zda ze strany žalobce nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „již ze skutkového děje vylíčeného v žalobě“ je nepochybné, že žalobnímu požadavku žalobce nemůže být vyhověno. Vyšel přitom z právního názoru, že vynaložením investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení (v rozsahu zhodnocení nemovitosti), a to k okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Prospěch z plnění bez právního důvodu vzniká přijetím tohoto plnění a již v tomto okamžiku také vzniká příjemci tohoto plnění (bez ohledu na zavinění) peněžitý dluh, který nepřechází na nového majitele nemovitosti; z toho vyplývá, že nárok na náhradu za zhodnocení nemovitosti nelze uplatňovat vůči tomu, kdo nemovitost nabyl později, ale jen vůči tomu, kdo ji vlastnil v době, kdy k tomuto zhodnocení došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4047/2007 či usnesení téhož soudu sp. zn. 25 Cdo 355/2001). Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je tedy ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, tj. jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z §451 obč. zák., platného a účinného v době, kdy mělo bezdůvodné obohacení nastat. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná. Uzavřel, že jelikož již ze žalobních tvrzení vyplývá, že na úkor žalobce se neobohatil žalovaný, nýbrž rodiče účastníků, že žalovaný nabyl nemovitost od rodičů na základě darovací smlouvy uzavřené dne 23. 9. 2007 (a darovací smlouvy uzavřené dne 22. 1. 2009 - pozn. NS), a že žalovaný se tedy stal jejím vlastníkem až poté, co žalobce vynaložil investice do předmětné nemovitosti, není žalovaný v předmětném sporu pasivně věcně legitimován a žaloba proti němu tudíž nemůže být úspěšná. Jelikož se tedy jedná o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva, nelze žalobci osvobození od soudních poplatků přiznat ani částečně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Účastník řízení zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování opravného prostředku se pak jedná mimo jiné tehdy, jestliže s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo, je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Je-li již ze samotných tvrzení žalobce patrné, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím a v dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno, pak ani v dovolacím řízení (v nemeritorních otázkách) se nejedná o řádně uplatněné právo žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 67/2014“).
Učinil-li tedy odvolací soud na základě skutkových tvrzení vylíčených v žalobě a listin založených ve spise závěr, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován, a žaloba proti němu podaná tak nemůže být úspěšná [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4047/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, v nichž byl vysloven a odůvodněn tento právní závěr: „Vynaložením investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení (v rozsahu zhodnocení nemovitosti) k okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Prospěch z plnění bez právního důvodu (§451 odst. 1 a 2 obč. zák.) vzniká přijetím tohoto plnění a již v tomto okamžiku také vzniká příjemci tohoto plnění (bez ohledu na zavinění) peněžitý dluh, který nepřechází na nového majitele nemovitosti. Z toho vyplývá, že nárok na náhradu za zhodnocení nemovitosti nelze uplatňovat vůči tomu, kdo později nabyl nemovitost, ale vůči tomu, kdo ji vlastnil v době, kdy k tomuto zhodnocení došlo“], takže ze strany žalobce jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva (srov. R 67/2014), a z tohoto důvodu nelze žalobci osvobození od soudních poplatků přiznat ani částečně (§138 odst. 1 o. s. ř.), je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítá-li žalobce v dovolání, že „žalobní nárok se skutečně týká investic žalobce do nemovitostí jeho rodičů, ke kterým nabyl později vlastnické právo žalovaný, nicméně předmětné investice byly žalobcem vynaloženy na základě rodinné dohody, jejímiž účastníky byli jak jeho rodiče, tak jeho bratr, nyní žalovaný“, z čehož dovozuje, že „právním důvodem žaloby tak není vydání bezdůvodného obohacení, ale plnění ze závazkového vztahu“ a že „v takovém případě je uvedený argument soudu a též veškeré poukazy na hmotněprávní judikaturu týkající se bezdůvodného obohacení, nepřiléhavé a pro daný případ nepoužitelné“, pak tuto námitku uplatnil poprvé až v dovolání, a navíc je tato námitka v rozporu s tím, co uvedl v rámci skutkových vylíčení v žalobě, tedy že „práce prováděl bez nároku na honorář, nebo jiné hmotné požitky, ale na základě dohody s rodiči , že mu poskytnou bezplatné bydlení v druhé bytové jednotce a při dědickém řízení bude dům rozdělen nebo vypořádán mezi sourozenci podle toho, jak se budou podílet“ (existenci nějaké dohody s rodiči či se žalovaným ohledně výplaty částky 5.000.000,- Kč žalobci žalobce v žalobě a ani ve svých dalších podáních netvrdil; mimo to je možno poukázat na to, že v roce 1970, kdy se měl žalobce podle jeho tvrzení začít podílet spolu se svým (již zemřelým) otcem na výstavbě a stavebních dodělávkách rodinného domu ve V., a to i finančně, byly žalovanému - vzhledem k jeho datu narození - 4 roky a v roce 1980 mu bylo 14 let, a v letech 1987 a 1999 nebyl žalovaný spoluvlastníkem ani vlastníkem nemovitostí - jejich spoluvlastníkem se stal v roce 2007 a jejich výlučným vlastníkem až v roce 2009, jak z obsahu spisu vyplývá).
Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že pominul skutečnost, že „žalovaný je též dědicem zemřelých rodičů žalobce, tj. jakékoliv závazky, bez ohledu na jejich právní důvod, tak přešly na žalobce z titulu dědického práva“, jde dle názoru dovolacího soudu jednak o námitku zcela nesrozumitelnou, a kromě toho ohledně ní neobsahuje dovolání vymezení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ve smyslu §237 o. s. ř., tedy, které z hledisek v tomto ustanovení uvedených má dovolatel za splněné. V tomto ohledu tedy dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolací soud - s přihlédnutím k obsahu spisu - proto sdílí názor, který odvolací soud přijal a podrobně odůvodnil v napadeném usnesení a podle něhož dovolateli nemůže být přiznáno ani částečné osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř., neboť se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu