ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3871.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3871/2017-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce T. H. , Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované: Stavební spořitelna České spořitelny, a.s. , IČO 601 97 609, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, o zaplacení 384.361,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 40/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2017, č. j. 69 Co 134/2017-81, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 2. 2017, č. j. 19 C 40/2017-43, v tom znění, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen – „o. s. ř.“). Srov. k tomu čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť dovolatelem vymezené otázky procesního práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
Dovolatel předestřel otázku, zda je u žadatele o osvobození od soudního poplatku třeba přihlížet i k jeho dluhům. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 mínil, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolávaje se usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 609/2016, dovolatel dále uzavíral, že se odvolací soud od judikatury dovolacího soudu odchýlil i tím, že jej nevyzval k doplnění skutečností odůvodňujících jeho osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně formuloval a odůvodnil závěr, dle kterého účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků proto soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Zohledňuje přitom nejen výši příjmů žadatele a množství disponibilních peněžních prostředků, ale též jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i důsledky, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutné přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda je tento s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením. Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srovnej kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i jeho usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3623/2013).
Ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. je ve své části vyžadující naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej krom jiného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2015, dále ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1414/2015, a ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 78/2015). Obdobně lze nahlížet i na tu část odkazované právní normy, dle níž osvobození od soudních poplatků mohou odůvodnit poměry žadatele. Při aplikaci citovaného ustanovení je tudíž nezbytné vždy vyjít z konkrétních aspektů případu a jejich uvážení ve vzájemné souvislosti (k tomu srovnej mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08, dále pak kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4570/2014, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 227/2016). V tomto ohledu je právě úkolem nalézacích soudů zjistit dostatečně skutkový stav, na němž svůj úsudek založí. Dovolací soud je takovými zjištěními vázán a interpretace popsané právní normy jím může být korigována výhradně tehdy, je-li její výklad soudy nižších stupňů možné pokládat za zjevně nepřiměřený (srovnej přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci, vycházeje ze zjištění, že žalobce vlastní dům a pozemky v obci Š., přičemž je v dispozici s uvedenými nemovitými věcmi omezen vydanými exekučními příkazy, je zaměstnán na dobu neurčitou jako řidič s příjmem 9.979,- Kč měsíčně, nadto podniká v nákladní dopravě a vlastní motorová vozidla zn. R. M., a zohledňuje, že v řízení nebyla věrohodně prokázána výše žalobcova příjmu z podnikání, hodnota jím vlastněných motorových vozidel ani rozsah jeho (tvrzeného) zdravotního omezení, uzavřel, že žalobcovy poměry jeho osvobození od soudních poplatků neodůvodňují (§138 odst. 1 o. s. ř.), nejsou jeho závěry nijak nepřiměřené, a tudíž ani odchylující se od výše citované judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s celkovým zhodnocením všech okolností, které vypovídají o poměrech žalobce, přitom odvolací soud neopomněl přihlédnout ani k tomu, že jsou vůči němu vedena exekuční řízení (srov. dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013), akcentoval však současně, že dovolatel, ač k tomu soudem prvního stupně vyzýván, své celkové poměry věrohodně neprokázal; k důsledkům neúplného či nevěrohodného prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech srov. např. i dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 609/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1402/2017, jež obstála i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1894/16, a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1962/17).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu