ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3976.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3976/2017-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce F. T. , zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmanem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle a uzavření smlouvy o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C 95/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2017, č. j. 21 Co 200/2016-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. června 2016, č. j. 23 C 95/2015-182, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobcem o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území D. u Z., zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal vydání v rozsudku blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území Z., a konečně rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury Ústavního soudu v otázce liknavosti a svévole žalované dovolatelky, přičemž měla za to, že tato otázka „dosud nebyla obecnými soudy ani Nejvyšším soudem jednotně vyřešena“. Uváděla též, že žalobce neunesl ve vztahu k této otázce důkazní břemeno. Opírajíc se o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3726/11 zdůraznila nutnost respektování nosných důvodů publikovaných nálezů Ústavního soudu v obdobných věcech. Konečně namítala, že odvolací soud pochybil, nevypořádal-li se s „právním názorem“ soudu prvního stupně, že postavení žalobce je horší v porovnání s jinými restituenty, jejichž nároky již byly uspokojeny.
Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu, dále i jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpoklady přípustnosti dovolání v posuzované věci naplněny nejsou.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (§11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“), a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je rovněž dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je žalovaná) uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a již citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za přinejmenším liknavý, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže se žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu ocitla v mnohaletém prodlení (nečinnost žalované mezi lety 2006 a 2012, deklarace restitučního nároku žalobce až rozhodnutím žalované z roku 2014) a došlo-li do současné doby i přes veskrze aktivní přístup žalobce (účast ve více než 52 veřejných nabídkách) k uspokojení jeho nároku pouze v rozsahu přibližně jedné čtvrtiny, přičemž soudy nižšího stupně dospěly k implicitnímu závěru, že struktura nabídky žalované neměla takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla způsobilá v přiměřené době uspokojit oprávněné nároky žalobce, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku.
Závěry odvolacího soudu se tudíž nijak neodchylují ani od dovolatelkou v obecné rovině odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (citované výše), jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků vždy zabývá právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, ani od jí citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3726/11.
Prostřednictvím výtek, jimiž dovolatelka brojí proti závěru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že postavení žalobce je ve srovnání s jinými restituenty, jejichž nároky již byly uspokojeny, horší, a rovněž prostřednictvím skutkových tvrzení o svém postupu při vyřizování restitučního nároku žalobce dovolatelka neuplatňuje ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je dle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Touto námitkou totiž zpochybňuje výlučně skutkové závěry odvolacího soudu.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci, jenž se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu