ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3982.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3982/2016-164
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na Strahově , IČO: 00415090, se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 1/132, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, za vedlejší účasti na straně žalovaného – městské části Praha – Nebušice , obou zastoupených JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 110/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 29 Co 358/2015-136, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 29 Co 358/2015-136, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. března 2015, č.j. 7 C 110/2010-103, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. března 2015, č. j. 7 C 110/2010-103, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků, budovy na pozemcích, a budovy na pozemku, vše v katastrálním území N., obec P. – dále jen „předmětné nemovitosti“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. února 2016, č. j. 29 Co 358/2015-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, že předmětné nemovitosti představují historický majetek církve (majetkovou podstatu bývalého klášterního velkostatku Horoměřice) a žalobkyně je právním nástupcem (správněji však osobou totožnou s ním) původního (a to i knihovního) vlastníka nemovitostí, tehdy evidovaného pod názvem „Klášter na Strahově v Praze řádu Premonstrátského“, a že v katastru nemovitostí je v současnosti evidováno duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalovaného. Bez toho, že byl by završen v poválečné době zahájený proces odnětí nemovitostí postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (do pozemkové knihy byla zapsána toliko poznámka zamýšleného převzetí nemovitostí, aniž by následně Ministerstvo zemědělství vydalo příslušné rozhodnutí), převzal stát nemovitosti v rozhodném období (po 25. únoru 1948) bez vyplacení náhrady a tedy bez právního důvodu; proto – dle závěru odvolacího soudu – stát nemohl k nemovitostem nabýt vlastnické právo a jeho nositelem proto není ani žalovaný (dovozuje-li nabytí vlastnictví zákonným přechodem v režimu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí – dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Vlastnické právo žalovaný později nenabyl ani vydržením, pro absenci dobré víry (a tedy oprávněné držby), musel-li si být vědom spornosti vlastnictví a konečně i nenaplnění podmínky faktického hospodaření s nemovitostmi coby jedné z podmínek přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle zmíněného ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Přitom odvolací soud aproboval i ten závěr, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013), jenž je dán i duplicitou zápisu vlastnického práva k týmž nemovitostem do katastru nemovitostí, a současně žalobu označil i za žalobu svého druhu (blížící se žalobě restituční), kdy v tomto směru odkázal na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, jež pokládá i v tomto případě za stále použitelné.
V uplatnění práva touto určovací žalobou (podanou u soudu již 25. března 2010) nelze (dle závěru odvolacího soudu) spatřovat obcházení restitučních předpisů, tedy zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jestliže v době zahájení řízení, ve stavu trvající protiústavní nečinnosti zákonodárce s přijetím předpokládaného předpisu o majetkovém vyrovnání s církvemi, představovala tato žaloba jediný způsob k prosazení práva (jak v nálezu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, uzavřel Ústavní soud). Za dané situace považoval by odvolací soud za projev přepjatého formalismu, aby žalobkyně byla odkazována na případné uplatnění práva postupem dle později přijatého restitučního předpisu, v jehož rámci – dle názoru odvolacího soudu – byly by řešeny obdobné otázky jako v již nyní probíhajícím řízení a kdy smysl (a cíl) obou řízení má odvolací soud za obdobný, totiž uznání vlastnického práva k nemovitostem přestavujícím historický majetek žalobkyně, jenž jí byl odebrán bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (zda žalobkyně, církevní právnická osoba, má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k nemovitostem a zda je nositelkou uplatňovaného práva v situaci, kdy v průběhu řízení vstoupil v účinnost zákon o majetkovém vypořádání s církvemi a náboženskými společnostmi), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Posouzení této otázky odvolacím soudem považuje dovolatel za nesprávné, naplňující tak dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Argumentuje přitom ve prospěch názoru, že po účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. se žalobce mohl svých práv domáhat tolikou postupem podle tohoto zákona, nikoliv žalobou o určení vlastnického práva, která – podle názoru dovolatele – i v daném případě smysl a účel restitučního zákonodárství obchází. Obecnou určovací žalobou nelze zaměňovat (nahrazovat jí) ani žalobu podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť jde o žalobu opírající se o zvláštní zákonné zmocnění. Rozhodovací praxe je ustálená i v závěru, že restituční předpisy jsou ve vztahu k přepisům obecným lex specialis , k čemuž se opětovně přihlásil i Ústavní soud v případech obdobných souzené věci, kdy zákon č. 428/2012 Sb. vstoupil v účinnost v průběhu řízení. Konečně, podle tohoto zákona přicházela by v úvahu také restituce relutární, nikoliv jenom naturální, čili by se žalobci mohlo dostat dvojího plnění, tedy jak předmětných nemovitostí na základě úspěchu v projednávané věci, tak i náhrady v penězích. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen (a tedy věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení), event. aby jej dovolací soud změnil tak, že se žaloba zamítá.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a proti němu uplatňovanou dovolací argumentaci za nerelevantní, jež nebere v potaz skutkovou odlišnost projednávané věci, ve které jde i o řešení otázky vlastnického práva též v souvislosti s duplicitním zápisem práva do katastru nemovitostí. Poukazuje na to, že právě žalovaný se na podkladě vlastního prohlášení nechal zapsat do katastru nemovitostí jako vlastník v rozporu se skutečným stavem, jelikož s předmětnými nemovitostmi k rozhodnému datu nehospodařil a podmínky pro přechod věci do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny. Žalobkyně zmínila i korespondenci účastníků z roku 2002, v níž žalovaný uvádí, že se za vlastníka nemovitostí nepovažuje. Poukázala i na to, že nebyl doložen titul ani jiná listina obsahující údaje o tom, že žalobkyně v době následující po 25. únoru 1948 vlastnictví pozbyla. Dle jejího názoru pak na projednávaný případ lze aplikovat i zásadu vyjádřenou ustanovením §18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., že nedošlo-li do dne účinnosti zákona na základě aktů orgánů veřejné moci z rozhodného období ke zrušení evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící oprávněné osobě, platí, že tato osoba je ke dni nabytí účinnosti zákona vlastníkem nemovité věci evidované v jejím vlastnictví. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dovolání žalovaného projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právní otázky (uplatnitelnost nároku církevní právnické osoby žalobou o určení vlastnického práva k nemovitostem, které stát v rozhodném období z hlediska restitučních předpisů převzal bez právního důvodu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci žalobkyně (církevní subjekt) – žalobou podanou před vydáním zákona č. 428/2012 Sb. – požaduje určení vlastnického práva k nemovitostem, zdůvodňujíc požadavek též (jí později iniciovanou) duplicitou zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí, a kdy otázkou k dovolacímu přezkumu, jejíž posouzení je pro rozhodnutí určující, je posouzení, zdali lze žalobkyní uplatňovanému vlastnickému právu poskytnutou ochranu podle obecných předpisů – formou požadovaného určení vlastnického práva (jak učinily soudy nižších stupňů), nebo zda jde o nárok uplatnitelný toliko podle restitučního předpisu, tj. v režimu zákona č. 428/2012 Sb., jež nabyl platnosti a účinnosti v průběhu tohoto řízení.
Řešení otázky souběhu obecné žaloby a restitučního zákonodárství je v rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu dlouhodobě ustáleno (srov. např. již rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.) a vychází ze závěru, že restituční předpisy jsou svou povahou předpisy zvláštní (leges specialis) a nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení (ve smyslu obecné zásady lex specialis derogat generali ); ti, kteří by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou svých nároků domáhat podle obecného předpisu (občanského zákoníku), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř.
Přitom platí, že přijetím restitučních zákonů z počátku 90. let minulého století (včetně zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého; viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, uveřejněné pod č. 13/2006 Sb.) zákonodárce současně finalizoval (legalizoval) přechod majetku na stát (a to i v případech, kdy majetek přešel na stát bez právního důvodu), čímž byla současně vyloučena možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů, ačkoliv by jinak bývalo v některých případech možné uplatnit k takovému majetku vlastnické právo podle obecných předpisů.
Připustil-li pak Ústavní soud (s odkazem na plenární nález dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněný pod č. 242/2010 Sb., a nález ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, jimiž došlo k podstatné precizaci charakteru povinnosti zákonodárce přijmout předpokládaný restituční předpis o vypořádání historického majetku církví a náboženských společností) nálezy ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, či ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3120/10 (dříve však již nálezem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, s nímž své rozhodnutí spojil odvolací soud) uplatnění majetkových nároků církevními subjekty žalobou svého druhu (blížící se žalobám restitučním) majících za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to postupem odpovídajícím smyslu nápravy křivd po roce 1989, podmiňoval úspěšnost těchto žalob neexistencí právního předpisu upravujícího restituci církevního majetku.
Z uvedeného současně vyplývá, že po přijetí zákona č. 428/2012 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 (vyjma ustanovení §13, jež vstoupilo v účinnost již 5. 12. 2012), jímž byl vypořádán historický majetek církví a náboženských společností ve smyslu výroku II nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a jenž je v rozhodné části konstruován jako předpis restituční (a to se zvláštní subjektovou i objektovou působností) se prezentovaná judikatura Ústavního soudu neuplatní a nároky upravené tímto předpisem nadále nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1167/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 700/2012; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. pak usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 713/12, nebo usnesení ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, jímž byl v kontextu jím rekapitulované kvazirestituční judikatury vzpomenut i dřívější, odvolacím soudem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 3207/10, kterým byla v době před přijetím předpokládaného předpisu o restituci církevního majetku připuštěna žaloba o určení vlastnického práva církevní právnické osoby k majetku odebranému v roce 1949 i s ohledem na duplicitní zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí).
I v posuzované věci se žalobkyně nachází v postavení nikterak netypickém i pro jiné církevní subjekty uplatňující majetkové nároky založené v rozhodném období a tedy i na ni lze vztáhnout závěry rekapitulované judikatury o pozitivních i negativních účincích restitučního zákonodárství. Staví-li svůj nárok na tom, že předmětné nemovitosti převzal stát (v době rozhodné z hlediska restitučních předpisů) bez právního důvodu, jde o skutečnost zakládající restituční důvod podle ustanovení §5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb. (převzetí nebo ponechání si věci bez právního důvodu). Dle ustálené restituční judikatury (z níž v dané souvislosti srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné. Bez významu – z hlediska přípustnosti žaloby dle obecných předpisů – je tedy okolnost, že převzetí nemovitostí státem (či jejich ponechání) v souzené věci není podloženo způsobilým titulem (kdy právě tato okolnost zakládala by uvedený restituční důvod).
Uplatnitelnosti nároku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. (včetně eventuelní žaloby o určení vlastnického práva státu coby povinné osoby podle §18 odst. 1 cit. zákona) v zásadě nepřekáží ani duplicita zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nehledě na to, že v souzené věci (a to i ve vztahu k žalobkyní namítané aplikovatelnosti ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb.) nejde o situaci, v níž by přechod majetku na stát snad nebyl v rozhodné době zohledněn v příslušné evidenci nemovitostí (ze skutkových zjištění plyne závěr opačný, totiž že jako vlastníku byly předmětné nemovitosti již v rozhodné době v evidenci nemovitostí připsány pro „Čs. stát – ONV Praha 6.“) a že by tak dotčená církevní právnická osoba (či její předchůdce) zůstala jako vlastník kontinuálně zapsána v katastru nemovitostí (bylo-li vlastnické právo žalobkyně k nemovitostem duplicitě zaznamenáno do katastru nemovitostí znovu až v souvislosti s tímto žalobkyní iniciovaným řízením a stalo-li se – nejspíše – právě kvůli absenci titulu nabytí vlastnického práva státem v rozhodné době, jež představuje jeden z restitučních důvodů). Ostatně, na otázkách výkladu a aplikace ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. (jež konstrukcí nevyvratitelné právní domněnky za jím stanovených podmínek zakládá přechod vlastnického práva na církevní právnické osoby ex lege k 1. 1. 2013), ba ani na (rozšiřující) interpretaci ustanovení §18 odst. 8 cit. zákona (jež – dle své dikce – deklaruje právo církevní právnické osoby na soudní a jinou ochranu /již jsoucího/ práva k majetku proti jeho držiteli) rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Lze také připomenout, že úspěšnost obecné určovací žaloby (připustíme-li, že žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva vskutku má a že ten je založen již samotnou duplicitou zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí) je pak podmíněna i tím, že žalobkyně je nositelkou uplatňovaného práva (že je nepozbyla), pročež i v této souvislosti sluší se znovu poukázat na již výše prezentované závěry o pozitivních a negativních účincích restitučního zákonodárství, včetně oné legalizace (finalizace) přechodu majetku na stát, jehož se stát chopil v rozhodné době bez právního důvodu (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, uveřejněné pod č. 13/2006 Sb.), kdy se lze vydání věci (přechodu vlastnického práva k věci) zásadně domáhat toliko za podmínek, v mezích a způsobem, jež stanoví restituční předpisy.
Zcela korektní pak není úvaha odvolacího soudu o identické povaze nároku na deklarování vlastnického na podkladě určovací žaloby a nároku na vydání věci, jenž je dán předpisem restitučním, či snad o totožném okruhu otázek posuzovaných v obou řízeních, jež nebere v potaz, že restituce in natura (přechodem vlastnického práva k věci s účinky ex nunc ) se lze úspěšně domoci toliko za splnění dalších restitučním předpisem – zákonem č. 428/2012 Sb. stanovených hmotněprávních podmínek, jež zahrnují nejenom podmínku, že jde o věci, jež byly v původním vlastnictví oprávněné osoby (srov. §3 zákona) a staly se v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze zákonem uvedených skutečností (§5 zákona), ale kupř. i to, že v současné době jde o majetek státu, se kterým je oprávněna hospodařit nebo jehož správu vykonává osoba uvedená v §4 zákona, popřípadě jde o majetek splňující i další specifické podmínky stanovené §6 nebo §7 zákona, nebo že nejde o věci, jejichž vydání je zákonem vyloučeno (§8), nehledě na to, že zvláštní je i postup při vydání věci (a to zejména v případě zemědělských nemovitostí; srov. §2 písm. b/, §9 zákona).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, dle něhož se i po přijetí zákona č. 428/2012 Sb. může žalobkyně (církevní právnická osoba) domáhat svého nároku podle obecného předpisu formou žaloby o určení vlastnického práva dle §80 písm. c) o. s. ř. (jíž pak odvolací soud současně považuje za žalobu svého druhu, odkazuje zejména na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 663/06, jež pokládá v tomto případě za stále použitelné) v případě, že jde o nemovitosti, které stát v rozhodné době převzal bez právního důvodu (kdy jde o skutečnost současně zakládající restituční důvod podle ustanovení §5 písm. k/ zákona č. 428/2012 Sb.), jako správné neobstojí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, proto Nejvyšší zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu