ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4051.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4051/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně GLUTTON, a. s. , IČ 276 65 305, se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti žalované AHOLD Czech Republic, a. s. , IČ 440 12 373, se sídlem v Praze 5, Radlická 520/117, zastoupené JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, o 6.898.759 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 13/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2016, č. j. 15 Co 504/2014-338, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2016, č. j. 15 Co 504/2014-338, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, č. j. 21 C 13/2011-175, uložil právní předchůdkyni žalované (společnosti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o.) povinnost zaplatit žalobkyni 6.898.759 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části nárokovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.), co do částky 2.843.291 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Vyhověl tak žádání žalobkyně domáhající se v řízení vydání bezdůvodného obohacení, jehož se původní žalované dostalo bezesmluvním užíváním nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně – uložením odpadu na blíže specifikovaných pozemcích v období od 1. 10. 2008 do 31. 8. 2013. Soud prvního stupně shledal, že původcem odpadu byly společnosti, jež se smluvně zavázaly hospodařit se zbytky stavebního materiálu vzniklými při jejich činnosti související s demolicí původní stavby ve vlastnictví (shodně jako pozemek, na němž stála) tehdejší žalované. To ovšem nijak neovlivnilo vlastnické právo k suti, jež i nadále svědčilo společnosti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. jakožto vlastníku stavební parcely i odstraněné stavby a investoru stavby nové. Možnosti převodu vlastnického práva k odpadu jsou ve vztahu k jeho nabyvateli omezeny ustanovením §12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o odpadech“), přičemž v projednávaném sporu k převodu ve smyslu citované normy nedošlo, a za vlastníka odpadu je proto nutné považovat původní žalovanou, jež se obohatila užíváním pozemků žalobkyně bez právního důvodu ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Výši bezdůvodného obohacení stanovil obvodní soud jako v místě a čase obvyklé nájemné určené znaleckým posudkem a žalobě v odpovídajícím rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 15 Co 504/2014-338, zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok I.), napadené rozhodnutí ve výroku I. změnil tak, že se žaloba v dotčeném rozsahu zamítá (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud doplnil dokazování smlouvou o dílo uzavřenou mezi bývalou žalovanou a společností IMOS Brno, a. s. – zhotovitelem stavby, v níž se tento zavázal mimo jiné i k odstranění existujících budov jakož i odpadu z nich, a nadále se věnoval posouzení pasivní věcné legitimace žalované. Městský soud nesdílel názor soudu prvního stupně stran vlastnického práva k odpadu, naopak se přiklonil k závěrům přijatým Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2220/2013, dle nichž společnost SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. nebyla vlastníkem předmětné suti, z čehož dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace žalované v nynějším sporu, pročež přistoupil ke změně napadeného rozhodnutí a žalobu zamítl.
Proti zmíněnému rozhodnutí (do výroků II. a III.) podala žalobkyně dovolání, spatřujíc jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v judikaturou doposud neřešené otázce, či v nutnosti rozhodovací praxí Nejvyššího soudu již vyřešenou otázku posoudit jinak. Za odvolacím soudem nesprávně právně posouzenou označuje problematiku určení majitele odpadu představovaného pozůstatky budovy ve vlastnictví žalované. Akcentuje rozlišování mezi původcem odpadu ve smyslu zákona o odpadech a jeho vlastníkem ve smyslu občanskoprávním, jenž se uložením odpadu na cizím pozemku bez náležitého oprávnění může na úkor jeho vlastníka obohatit. Odvolací soud proto pochybil, nezabýval-li se způsobem, jímž by se původci odpadu mohli stát jeho vlastníky, přičemž za něj ve smyslu §132 obč. zák. nelze považovat zbourání budovy. Zcizit předmětnou suť tak žalovaná mohla jedině v souladu s §12 odst. 3 zákona o odpadech, což se ovšem nestalo, a případná ujednání o převodu vlastnického práva, jež nekorespondují s citovaným ustanovením, je tak nutné mít za neplatná pro rozpor se zákonem (srov. §39 obč. zák.). Neztotožňuje se s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2220/2013, neboť jeho posouzení vlastnického práva k předmětným zbytkům stavební činnosti považuje za neúplné. S ohledem na řečené je proto přesvědčena, že pasivně věcně legitimovanou v projednávané věci může být jedině žalovaná. Dovolatelka následně namítá vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Závěrem navrhuje změnu napadeného rozsudku, tak že bude žalovaná povinna vydat částku odpovídající bezdůvodnému obohacení, popřípadě jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a dovolání žalobkyně navrhla pro nepřípustnost odmítnout.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze mít za přípustné, neboť jím předestřená otázka byla v rozhodnutí odvolacího soudu vyřešena odchylně od judikatury Nejvyššího soudu.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Dle §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Dle §12 odst. 3, věty první, zákona o odpadech je k převzetí odpadu do svého vlastnictví oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu, nebo osoba, která je provozovatelem zařízení podle §14 odst. 2, nebo provozovatelem zařízení podle §33b odst. 1 písm. b) nebo za podmínek stanovených v §17 též obec.
Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je plnění bez právního důvodu, jež může spočívat mimo jiné i v užívání cizí věci (zde nemovitostí) bez patřičného právního titulu (např. smlouvy o nájmu) k tomu opravňujícího. Uživateli tak vzniká majetkový prospěch, jejž je povinen vydat (§451 obč. zák.). Nelze-li pak spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, musí je obohacený nahradit peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením takového prospěchu je obnos odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu formou nájmu, jež by byl nájemce za standardních okolností povinen platit podle nájemní smlouvy (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016). Pasivně věcně legitimován k vydání naznačeným způsobem získaného bezdůvodného obohacení je pak dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu subjekt, jemuž se plněním dostalo majetkové hodnoty, což se projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013).
Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v názoru, dle něhož se obohacení na úkor majitele pozemku, jenž je v realizaci svých práv omezen skutečností, že se zde nachází věc ve vlastnictví jiného, dostává právě tomu subjektu, který je majitelem takto bez náležitého oprávnění umístěné věci, a to již ze samotného titulu vlastnického práva k ní (srovnej obdobně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2467/2015). Uvedené závěry, přijaté především ve vztahu ke stavbě na cizím pozemku, lze pak analogicky aplikovat i v nyní projednávaném sporu, neboť, je-li nepochybné omezení vlastnického práva žalobkyně k jejím nemovitostem prostřednictvím na nich umístěného stavebního odpadu, je nezbytné za pasivně věcně legitimovaného považovat majitele této suti.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na úsudku, že žalovaná není vlastníkem odpadu deponovaného na pozemcích žalobkyně, pročež nemůže být ve sporu pasivně věcně legitimovanou. Vycházel přitom ze závěrů vyřčených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2220/2013, v němž bylo konstatováno, že součástí závazků mezi právní předchůdkyní nynější žalované a společností IMOS Brno, a. s., byl i obsahový převod vlastnického práva ke stavebnímu odpadu, o jehož využití právní předchůdkyně žalované nadále nejevila zájem. Citované rozhodnutí však bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3698/15, s tím, že za vlastníka suti Ústavní soud považoval právní předchůdkyni žalované.
Rovněž v předmětném sporu se pro zjištění, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků žalobkyně bez právního důvodu, jeví být rozhodným vyřešení otázky, komu náleží vlastnické právo k deponovanému odpadu. Mezi způsoby nabytí vlastnického práva se tradičně řadí i separace (jak ostatně uvádí též citovaný nález Ústavního soudu), při níž dochází oddělením části doposud jednotné věci ke vzniku nové věci v právním smyslu, jež je s to být samostatným předmětem práv (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4641/2009, či ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98). V tomto okamžiku vzniká i vlastnické právo k ní, jež typicky náleží majiteli původního celku, jehož byla součástí (nepřistoupí-li další relevantní právní skutečnost, důsledkem níž by se vlastníkem stala osoba od něj odlišná). Smluvní ujednání právní předchůdkyně žalované a společnosti provádějící demolici budov obsahovala mimo jiné dohodu zamýšlející převod vlastnického práva ke stavebnímu materiálu vzniklému bouráním stavby, jež by mohla onu relevantní právní skutečnost představovat. Nelze však odhlédnout od faktu, že nepřímým předmětem zmíněné dohody byl odpad, dispozice s nímž jsou limitovány především zákonem o odpadech, který ve svém ustanovení §12 odst. 3 omezuje (nutno dodat, že s legitimním cílem – srovnej zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3698/15) okruh osob, na něž je možné vlastnické právo k odpadu převést. Do této množiny ovšem ani jednu ze společností realizujících stržení původní budovy zařadit nelze, pročež je smluvní ujednání o převodu vlastnického práva ke stavební suti nutné považovat za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3146/2012, a v něm odkazované usnesení téhož soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1618/2011). Je tedy zjevné, že právní předchůdkyně žalované vlastnické právo k předmětnému odpadu na základě smluvních ujednání nikdy nepozbyla, a rozhodnutí odvolacího soudu vycházející z opačného závěru tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Neobstojí-li rozsudek městského soudu již ze shora vyložených důvodů, bylo by v dané procesní situaci nadbytečným zabývat se blíže tvrzením dovolatelky ohledně eventuálních vad řízení, jež spatřuje v nedostatečném prostoru, pro vyjádření účastníků, jakož i ve skutečnosti, že se odvolací soud nezabýval pravostí listiny označené jako smlouva o dílo.
Jelikož bylo dovolání žalobkyní podáno důvodně ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení v dovoláním napadené části a věc v naznačeném rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je tento podle §243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu