ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4130.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4130/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) B. S. , B., b) T. K. , C., c) M. A. E. K. , N. J., d) M. P. K. , W., všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N. Y. 10122, Spojené státy americké, v České republice se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, a e) J. H. , N., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, za účasti 1) Statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, IČ 449 92 785, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 457 97 072, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 C 199/2012, o dovolání žalobce e) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2016, č. j. 18 Co 147/2014-320, takto:
I. Dovolání žalobce e) se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem e) a účastníky 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Brno, rozhodnutím ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 3239/92/60 - RNP, rozhodlo, že oprávněné osoby [podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“)] „J. H., T. K. a B. S. nejsou vlastníky, každý id. ¼, a M. A. K. a M. P. K. nejsou vlastníky, každý id. 1/8, části pozemku p.č. (PK) 600 role o výměře 38.684 m 2 v k.ú. B., který tvoří nyní dle KN tam specifikované pozemky v k.ú. B., Š. a P., a pozemků p.č. (PK) 610 role o výměře 1488 m 2 , p.č. (PK) 611 role o výměře 1703 m 2 a p.č. (PK) 612 role o výměře 1770 m 2 v k. ú. B., které tvoří nyní dle KN tam specifikované pozemky v k. ú. B. a P., neboť pozemky nelze vydat dle ust. §11 odst. 1 písm. c) a d) zákona o půdě“, a že nárok oprávněných osob byl však ve správním řízení prokázán a náhrada za nevydané pozemky bude oprávněným osobám poskytnuta v souladu se zákonem o půdě.
Městský soud v Brně v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozsudkem ze dne 13. 12. 2013, č. j. 94 C 199/2012-253, zamítl žalobu podanou žalobci a), b), c) a d), kterou se domáhali zrušení a nahrazení části výše citovaného rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno, rozsudkem, že „žalobci a) a b) a J. H. (právní předchůdkyně žalobce J. H.) jsou, každý jednou čtvrtinou, a žalobci c) a d), oba jednou osminou, vlastníky a) tam specifikovaných pozemků v k.ú. Š., tj. parcel vzniklých z dřívějšího pozemku p.č. (PK) 600 v zahrádkářské osadě, a tam specifikovaných pozemků (resp. částí pozemků) v k.ú. B., tj. všech parcel v osadě nebo b) tam specifikovaných částí pozemků p.č. 1608, 1620, 1688, 1759, 1780, 1797, 1813 v k.ú. B.“ (výrok I.), a dále zamítl žalobu podanou J. H., kterou se domáhala nahrazení výše citovaného rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno, rozsudkem, že „žalobci a) a b) a J. H. jsou, každý jednou čtvrtinou, a žalobci c) a d), oba jednou osminou, vlastníky části p.č. (PK) 600 role o výměře 38684 m 2 , p.č. (PK) 610 role o výměře 1488 m 2 , p.č. (PK) 611 role o výměře 1703 m 2 a p.č. (PK) 612 role o výměře 1770 m 2 , vše v k. ú. B.“ (výrok II.); dále rozhodl, že „zúčastněné osobě 1) a 2) se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vydání předmětných pozemků brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť se na nich nachází zahrádková osada, resp. osady, zřízené před rokem 1976, které stále fakticky existují.
K odvolání žalobce J. H. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 18 Co 147/2014-320, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že i když jsou restituční nároky žalobců oprávněné, brání ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě tomu, aby jim části původních PK pozemků v k. ú. B. byly vydány. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4714/2007 (nesprávně uvedeno 21 Cdo) vyložil, že „zatímco osady zřízené po 1. 10. 1976, mají-li být překážkou vydání oprávněným osobám, musely být zřízeny na základě územního rozhodnutí“ (ledaže se jednalo o osady dočasné), pro osady dříve vzniklé podmínka zřízení na základě územního rozhodnutí stanovena není, a není ani významné, zda mělo jít o osadu jen dočasnou; stačí jen to, že před 1. 10. 1976 fakticky vznikly a že existují i v době rozhodování o vydání. Nelze přitom dovodit, že by i u těchto osad (vzniklých před 1. 10. 1976) mělo jít o „zřízení právní“, jak se žalobci domnívají. Pokud by se podmínka zřízení na základě územního plánu měla vztahovat i na osady starší, nemělo by rozlišení mezi osadami vzniklými před a po 1. 10. 1976 žádný význam a byl by zcela popřen smysl doplnění původního znění tohoto ustanovení („pozemky nelze vydat v případě, že na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena zahrádková nebo chatová osada“) o text „nebo se na nich nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976“. Zákon tedy pro případy, kdy osady vznikly po 1. 10. 1976, zvolil přísnější požadavky (z hlediska uživatelů), zatímco pro dříve zřízené osady zvolil princip jejich faktické existence. Uzavřel, že provedenými důkazy (zejména mapovými operáty, dobovými nákresy a místním šetřením provedeným pozemkovým úřadem před vydáním předmětného správního rozhodnutí) byl prokázán rozsah zahrádkových osad, zřízených v letech 1962 a 1969. Odvolací soud proto nepřisvědčil názoru žalobců o nutnosti vypracování geometrického plánu, neboť lokalizace částí původních pozemků, jejichž vydání se domáhají, je pro účely posouzení, zda je dána překážka jejich vydání, dostatečně zřejmá z provedených důkazů.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce e) dovolání (posuzováno dle jeho obsahu), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vyřešené dovolacím soudem, která by dovolacím soudem měla být posouzena jinak, konkrétně, zda se zřízením a existencí zahrádkové nebo chatové osady, které představují překážku vydání pozemků oprávněným osobám dle ust. §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, rozumí zřízení a existence právní, či pouze faktická. Poukazuje na to, že zákon o půdě výslovně užívá v souvislosti se zahrádkovou či chatovou osadou slov „byla zřízena“, a to buď „kvalifikovaně“, tj. územním rozhodnutím v případě osad zřízených po 1. 10. 1976, nebo „prostě“ v případě osad zřízených před tímto datem, a je přesvědčen, že pojmem „byla zřízena“ se rozumí zřízení právní, nikoli pouze faktické; v opačném případě by zákonodárce užil pojmu „vznikla“ či jiného podobného obecného výrazu. Překážku vydatelnosti pozemků podle ust. §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě tedy představuje pouze zahrádková či chatová osada právně zřízená a právně existující. Uvedl, že si je vědom, že otázka zřízení a další existence osady dle tohoto ustanovení již byla řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. „21 Cdo 4714/2007“, na nějž odkazují také další rozhodnutí Nejvyššího soudu, nicméně tento výklad považuje dovolatel za rozporný s účelem zákona o půdě a s ústavně zaručeným právem vlastnit majetek, a proto se domnívá, že tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalobce e) odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné, když rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4714/2007 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 948/08, odmítl), usnesení téhož soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3761/2009, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5940/2016, v němž tutéž otázku řešil ve věci týchž účastníků řízení] a dovolací soud rovněž neshledává důvody, pro které by relevantní právní otázka (v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešená) měla být posouzena jinak.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem e) a účastníky 1) a 2) nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Žalobci a), b), c) a d) nebyli účastníky dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu