ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4453.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4453/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce města Karlovy Vary, IČO 00254657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Richardem Šenderou, advokátem se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského 692, proti žalovanému P. R. , zastoupenému JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, o určení vlastnického práva k nemovitostem - o návrhu na vydání opravného usnesení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 2/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2015, č. j. 56 Co 207/2015-345, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 250,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Richarda Šendery, advokáta se sídlem v Karlových Varech.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 3. 2015, č. j. 8 C 2/98-325, kterým byl zamítnut návrh žalovaného na vydání opravného usnesení, jímž by byl opraven výrok I. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 6. 2004, č. j. 8 C 2/98-160, a to ve znění blíže uvedeném ve výroku usnesení soudu prvního stupně. Odvolacího soud uvedl, že za zjevnou nesprávnost ve smyslu §164 o. s. ř. se považuje chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno, a která je každému zřejmá. Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí. Pod pojem jiné zjevné nesprávnosti lze podřazovat zcela evidentní vady, které vznikly při vyhotovování rozhodnutí. V daném případě žalovaný takovou zjevnou nesprávnost nenamítá a nepoukazuje ani na chyby v psaní či v počtech. Institut opravy zjevných nesprávností neumožňuje napravit jakékoli pochybení v rozhodnutí soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.). Uvedl, že soud chybně určil (rozuměj v rozhodnutí ve věci samé) vlastnické právo žalobce ke čtyřem stavbám s č. p. spolu se čtyřmi parcelami, na nichž stavby stojí, ač měl být správně určen vlastníkem tří staveb bez č. p./e. č. a tří parcel. Uvedené vyvolává bez opravy nicotnost rozsudku pro nemožné plnění, jde o nevykonatelné rozhodnutí, jež není způsobilé zápisu do katastru. Odvolací soud se při svém rozhodování měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1452/2008, jež bylo vydáno ve skutkově a právně obdobné věci. Tím je podle dovolatele založena přípustnost dovolání. Popis nemovitostí jakož i jejich počet byl nesprávně označen a je nutné tuto chybu opravit. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce v podrobném vyjádření navrhnul odmítnout dovolání jako zjevně nedůvodné, fakticky směřující nikoli k opravě rozhodnutí, nýbrž ke změně meritorních závěrů dotčeného rozhodnutí. Tvrzený nesoulad čísel popisných nemůže být z povahy věci předmětem opravy podle §164 o. s. ř., a proto soudy rozhodly správně a v souladu s relevantní judikaturou.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 2 o. s. ř., zabýval nejprve jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Opravit rozsudek podle §164 o. s. ř. je možné jen v případech, že jde o chyby v psaní a počtech a dále o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení anebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé; zřejmost takové nesprávnosti vychází zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. září 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné pod č. 37/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1325/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1918/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99). Rovněž Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. února 2007, č. j. 4 Ans 3/2006-123, totožně dospěl k závěru, že důvodem opravy výroku rozhodnutí podle §54 odst. 4 s.ř.s. může být pouze písařská nebo početní chyba či nesprávnost, která je každému zřejmá. Tento závěr lze vzhledem ke shodnému znění §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a §164 o. s. ř. aplikovat i pro opravný postup podle §164 o. s. ř. (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015). Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že lhůta k podání odvolání proti opravenému výroku rozhodnutí a proti výrokům na něm závislým se účastníku řízení nově otevírá jen tehdy, je-li důsledkem takové (byť i nevýznamné) opravy obsahová změna výroku z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněné pod č. 46/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo ze dne 28. března 2013, sp. zn. 29 Cdo 3719/2012, a dále též odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 24. října 2016, sp. zn. IV. ÚS 3205/16).
V souvislosti se shora uvedeným je třeba předně uvést, že podstatná část argumentace dovolatele se upíná k tvrzení o nicotnosti a nevykonatelnosti dotčeného rozsudku, který považuje, s ohledem na formulaci výroku, za nezpůsobilý zápisu do katastru nemovitostí a činí tak na podkladě argumentace převážně skutkové a dále na základě zpochybňování věcné správnosti dotčeného meritorního rozhodnutí (resp. meritorních rozhodnutí všech stupňů), ačkoli je napadáno usnesení zamítající návrh na opravu rozsudku postupem podle §164 o. s. ř., jež důsledně váže svou argumentaci výlučně k tomu, že nebyly naplněny podmínky pro postup podle zmíněného procesního ustanovení, které vyžaduje tvrzení (a zjištění) o existenci chyb v psaní, počtech či jiné zjevné nesprávnosti. Žádná takováto skutečnost však nebyla tvrzena a ani soudy zjištěna – právě na této argumentaci je napadené rozhodnutí, jež „opravu“ rozsudku kategoricky zapovědělo, založeno (a stejně tak potvrzované rozhodnutí soudu prvního stupně). Argumentace dovolatele však fakticky zpochybňuje věcnou správnost rozsudku (resp. všech ve věci vydaných meritorních rozhodnutí), když tvrdí, že mělo být rozhodnuto meritorně jinak (výrok meritorního rozhodnutí je přitom souladný s žalobním žádáním), tedy fakticky směřuje ke změně rozhodnutí (se kterým zjevně věcně nesouhlasí) a nikoli k jeho opravě. Takováto argumentace však z logiky věci nemůže přípustnost dovolání založit, neboť žádným způsobem nezpochybňuje nosné důvody obou dotčených rozhodnutí, které se navíc důsledně přidržely relevantní judikatury.
Z citované judikatury pak krom již uvedeného vyplývá, že je nepřípustné, aby soud postupem podle §164 o. s. ř. měnil obsah výroku rozhodnutí (ledaže jde o chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti). Dospěl-li tedy odvolací soud k (nezpozpochybněnému) závěru, že nápravu nelze zjednat opravou rozhodnutí postupem podle §164 o. s. ř., lze uzavřít, že jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1452/2008, je v dané věci nepřípadný, neboť neřeší danou problematiku Nejvyšší soud proto v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta v částce 750 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 4, §9 odst. 1, §11 odst. 2 písm. c) a §11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] z obou těchto částek, což celkem představuje sumu 1 250,50 Kč, kterou je žalovaný povinen nahradit žalobci k rukám jeho advokáta.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu