ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4650.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4650/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně L. K. , O. – P., zastoupené Mgr. Kateřinou Jakovidu Velkou, advokátkou se sídle v Ostravě, U Staré elektrárny 291/11, za účasti: 1) České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, a 2) statutárního města Ostrava , se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 8, o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 110/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2016, č. j. 56 Co 85/2016-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud v napadených výrocích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. září 2015, č. j. 37 C 110/2011-198, jímž tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku číselně označených pozemků v katastrálním území V. u O., čímž mělo být nahrazeno předchozí negativní rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby, vydané Státním pozemkovým úřadem – Krajským pozemkovým úřadem pro Moravskoslezský kraj dne 14. 2. 2014, č. j. SPU 063215/2014/Pš.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že předmětné pozemky žalobkyně převedla na stát kupní smlouvou ze dne 11. 3. 1975, jíž sice uzavřela ve stavu tísně, nikoliv však za nápadně nevýhodných podmínek, čímž není dán uplatňovaný restituční titul dle §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), v situaci, kdy se žalobkyni coby prodávající dostalo za pozemky náhrady ve výši stanovené dle tehdy platných cenových předpisů (vyhláškou č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí) a kdy další okolnosti – ve vztahu k dovozovanému znevýhodnění se zřetelem na obdržené protiplnění – netvrdila.
V podaném dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, případně otázky, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak (ohlašujíc přitom dovolací důvod dle §241a odst. 1 občanského soudního řádu), žalobkyně kritizuje závěr odvolacího soudu, že podmínky, za nichž uzavřela kupní smlouvu, nelze hodnotit jako nápadně nevýhodné; přitom vyzdvihuje okolnosti, pro něž byla nucena svůj majetek nedobrovolně prodat státu, považujíc cenu stanovenou dle tehdy platných předpisů, jíž výši nemohla ovlivnit, za nepřiměřeně nízkou. Výklad podaný odvolacím soudem má za formalistický, jež nerespektuje smysl a účel restitučních předpisů. Dodává, že odvolací soud se „již vůbec nezabýval tím, že žalobkyně byla přinucena kupní cenu vrátit“.
V souladu s bodem 7., článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, uplatní se v dovolacím řízení zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí uvedených §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody pro jiné posouzení této v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené právní otázky.
Výklad pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“ obsaženého v restitučních předpisech (§6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě; §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) lze v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu považovat za ustálený. Soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými, byť připouští, že na něj lze usuzovat i z jiných okolností konkrétního případu (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/93; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 79; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15).
U úplatných smluv tak jde především o posouzení, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda objektivně v daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993). Při zkoumání znaku nápadně nevýhodných podmínek podle citovaného ustanovení je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. II. ÚS 53/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 53). Nápadně nevýhodné podmínky se mohou jevit jako existující i při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními. Takto však nelze ust. §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. či §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě vykládat, protože „nevýhodné podmínky“ v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti prodával (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 139/93, a ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 65/96, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, č. 55, a sv. 5. č. 56).
Citovaná judikatura rovněž dovodila, že každý z obou pojmů užitých restitučními předpisy (§6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě; §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), tj. tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, je třeba posuzovat odděleně, byť věcně, resp. skutkově spolu často úzce souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Z toho vyplývá, že zákon odlišuje skutečnosti, které jsou rozhodující pro posuzování tísně účastníka, od skutečností, které jsou určující pro posouzení nápadně nevýhodných podmínek, i když si mohou být blízké a mohou spolu věcně souviset.
S výše citovanými judikaturními závěry je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu, bylo-li v rovině skutkových zjištění dané věci prokázáno, že za prodej předmětných pozemků (k němuž svolila bezesporu ve stavu tísně) se žalobkyni dostalo jinak náhrady korespondující ceně pozemků dle tehdy platných cenových předpisů a kdy – ve vztahu k otázce ekvivalentnosti protiplnění – další významné okolnosti žalobkyně netvrdila. Jí opakovaně prezentovaná argumentace je relevantní právě pro posouzení, zda smlouvu uzavřela prodávající ve stavu tísně, kdy ovšem ani odvolací soud nezpochybnil, že žalobkyně byla při uzavírání smlouvy za tehdy panujících poměrů omezena ve svobodě rozhodování natolik, že učinila právní úkon, jenž by jinak jako vlastník věci v právním státě neučinila; to však samo o sobě – bez zjištění, že prodej současně provázela nevýhodnost podmínek takové intenzity, jíž lze kvalifikovat jako nápadnou – pro naplnění restitučního titulu nestačí.
Uvádí-li pak žalobkyně v dovolání, že se jí za prodej pozemků nedostalo adekvátní náhrady, resp. že tuto náhradu (vyplacenou kupní cenu) byla přinucena státu vrátit, jde o tvrzení, jež nemají oporu ve skutkových zjištěních, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud (a nejde tedy argumentaci podřaditelnou způsobilému dovolacímu důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nehledě na to, že tvrzení o vrácení kupní ceny je pak skutkovou okolností nově uplatňovanou – v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. – až v dovolacím řízení.
Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení pak dovolatelka žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. – již nevznáší.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení, v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto, není třeba neodůvodňovat (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu