ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4749.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4749/2017-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně Provincie Řádu minoritů v ČR , se sídlem v Brně, Minoritská 469/1, IČ 13695860, zastoupené JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 1400/29, proti žalované Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích , se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 27, IČ 00073504, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, IČ 70890650, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 C 32/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. března 2017, č. j. 22 Co 143/2017-363, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 35 C 32/2015-305, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaná byla uznána povinnou vydat jí ve výroku specifikované knihy uložené u žalované (výrok I.); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1.800,- Kč (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku ve výši 600,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 22 Co 143/2017-363, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 600,- Kč (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 600,- Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že „dovolací důvod spatřujeme v porušení ústavně zaručených práv a svobod, čímž je naplněna podmínka podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, jak uvádí Ústavní soud v čl. 11 svého usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013“. Dovolatelka je přesvědčena, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť jí - přes opakované žádosti - neprodloužily „lhůtu k doplnění tvrzení a důkazů“, a že dostatečně nevyhodnotily provedené důkazy. Má za to, že pokud jde o specifikaci knih, které jsou předmětem řízení, mělo dojít k přenesení důkazního břemene na žalovanou, neboť je to právě ona, kdo neplní své povinnosti řádně inventarizovat majetek a archivovat relevantní doklady. Taktéž namítá, že minimálně u skupiny knih s popisky, z nichž je zřejmé, že z minoritské knihovny pocházely, měly soudy uplatněný nárok přiznat. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Vedlejší účastník na straně žalované navrhl, aby dovolání bylo pro jeho vady odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolatelka v řešené právní věci nedostála, neboť v něm neoznačila (neformulovala) žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, ani žádným způsobem nevymezila, zda se odvolací soud při řešení takovéto otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (specifikované odkazem na konkrétní judikaturu) nebo zda tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti stávající judikatuře posouzena jinak.
Napadá-li dovolatelka hodnocení důkazů soudem a činí-li vlastní skutkové závěry, neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve akcentoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadné, přičemž podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolatel může takové vady odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí lhůty k dovolání. Marným uplynutím této propadné (prekluzivní) lhůty se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu