ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4850.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4850/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně JUDr. V. Č., H. n. V., zastoupené JUDr. Tomášem Slavíkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 42, proti žalovaným 1. Mgr. M. K., a 2. Mgr. Ing. P. K. , oběma T., zastoupeným JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Bělehradská 2759, o 33.370 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 451/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. října 2015, č. j. 15 Co 465/2015-527, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.339,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Slavíka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 7 C 451/2009-482, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit jí částku 56.600 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky 2.359 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Požadovaná částka měla představovat bezdůvodné obohacení, jež žalovaným vzniklo neodvedením žalobkyni výnosů z těžby dřevní hmoty na pozemcích, kterýchž jsou žalovaní společně se žalobkyní spoluvlastníky. Okresní soud dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení nedošlo, pročež žalobu zamítl.
K odvolání všech účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jenž je rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 15 Co 465/2015-527, potvrdil v části zamítavého výroku ohledně částky 23.230 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zbývající část téhož výroku změnil tak, že zavázal každého ze žalovaných k zaplacení 16.685 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. až V.). Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním i právnímu posouzení soudu prvního stupně, dle něhož nebyl prokázán vznik bezdůvodného obohacení v letech 2006 a 2007, avšak žalovaní podle krajského soudu v roce 2008 bez souhlasu žalobkyně prodali vytěženou dřevní hmotu, kterou si přisvojili nad rámec svých spoluvlastnických podílů.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně jeho výrokům II., III., IV. a V., podali žalovaní dovolání, jež mají za přípustné ve smyslu §237 písm. a) o. s. ř. a v němž zpochybňují správnost úvah vyslovených v napadeném rozhodnutí, pročež navrhli zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že dovolání je nepřípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. i §237 o. s. ř., a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností i projednatelností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání (z hlediska posledně citovaného ustanovení) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích proti více samostatným účastníkům, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000 Kč (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod 55/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod 111/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1992/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1331/2014). V projednávané věci nelze přehlédnout, že rozsudkem odvolacího soudu bylo určeno, v jakém poměru má být dluh jednotlivých žalovaných zaplacen, a ve vztahu k žádnému z nich nebylo rozhodováno o částce převyšující zákonem stanovený bagatelní limit. Na dovolání tak není možno pohlížet jako na přípustné, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
Dále nelze přehlédnout, že dovolatelé nikterak nenaznačili, v čem spatřují přípustnost a důvodnost dovolání v rozsahu, jímž zpochybňují správnost nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou není možné po uplynutí zákonné lhůty odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání tomu, aby bylo pokračováno v dovolacím řízení, pročež bylo nezbytné dovolání i v této části odmítnout podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 2.460 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.339,60 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. 5. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu