ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5099.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5099/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Českého svazu chovatelů , IČ 004 43 204, se sídlem v Praze 8, Maškova 1646/3, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 312/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2015, č. j. 21 Co 158/2015-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2015, č. j. 21 Co 158/2015-81, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 28 C 312/2013-61, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. 1033/13 v k. ú. K., obci P. (výrok I.), ve vztahu k pozemku p. č. 1033/3 v k. ú. K., obci P., řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce je vlastníkem stavby stojící na předmětných pozemcích, jež mu byly na základě hospodářské smlouvy uzavřené dne 1. 4. 1974 mezi ním a Obvodním národním výborem v Praze 8 svěřeny do trvalého užívání ve smyslu §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku. Dne 9. 5. 2001 podal žalobce u Magistrátu hlavního města Prahy žádost podle §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), o změnu práva trvalého užívání k pozemku na jeho vlastnictví. Soud prvního stupně pak s odkazem na ustanovení §31 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, dle nějž v době podání žádosti vykonávalo hlavní město Praha působnost svěřenou zvláštním zákonem okresním úřadům, uzavřel, že žádost byla podána řádně, včas a u k tomu příslušného orgánu státu. Odmítl tak námitky žalované, že k přijetí žádosti bylo podle §4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), příslušné jedině Ministerstvo financí České republiky. Vzhledem ke splnění všech podmínek stanovených v §879c obč. zák. obvodní soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, č. j. 21 Co 158/2015-81, ve výroku I. změnil tak, že se žaloba ve vztahu k pozemku v k. ú. K., obci P., zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry obvodního soudu, neboť míní, že je třeba vyjít z toho, který orgán státu byl v dané době pověřen s předmětnými pozemky hospodařit. Pro území Prahy jím dle §4 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. bylo právě Ministerstvo financí České republiky, jemuž měla být žádost adresována. Předložil-li ji však žalobce Magistrátu hlavního města Prahy, nelze ji považovat za podanou řádně a včas, pročež nemohly nastat následky předvídané ustanovením §879c obč. zák. S ohledem na řečené odvolací soud rozsudek v napadené části změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozhodnutí městského soudu napadl žalobce dovoláním, jež má za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek spočívá na otázce, jež v judikatuře Nejvyššího soudu doposud nebyla vyřešena. Tou je problematika, zda ve vztahu k pozemkům na území hlavního města Prahy mohly nastat účinky podle §879c obč. zák. podáním žádosti výlučně k Ministerstvu financí ČR. Právní názor zastávaný odvolacím soudem považuje žalobce za nesprávný, z čehož dovozuje důvodnost svého podání (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je přesvědčen, že nelze ztotožňovat právo hospodaření ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. s věcnou a místní příslušností orgánu státu k přijetí žádosti dle §879c obč. zák. Naopak, byl-li orgán hlavního města pověřen výkonem působnosti okresních úřadů, bylo právě jemu zapotřebí zmiňovanou žádost adresovat. Ze znění §879c obč. zák. je zřejmá podmínka požádat stát, nikoliv jeho konkrétní orgán, resp. Ministerstvo financí ČR. Rovněž oprávnění orgánu státu nakládat s předmětnými pozemky není v popisované situaci relevantní, neboť od subjektu, jenž má žádost přijmout, není zákonem vyžadována žádná aktivní součinnost. Za nepřípadný, i vzhledem k judikatuře Ústavního soudu, pak dovolatel označuje odkaz městského soudu na poznámku pod čarou v textu §10 zákona č. 147/2000 Sb., jenž ústí v nepřípustný extenzivní výklad zákona. Má za to, že svým podáním u Magistrátu hlavního města Prahy požádal stát, a splnil tím předpoklady stanovené §879c obč. zák., pročež došlo k transformaci práva trvalého užívání na vlastnictví. Opačný přístup, zastávaný odvolacím soudem, označuje za přepjatý formalismus zasahující do jeho základních práv, konkrétně práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), a příčící se úmyslu zákonodárce. Dovolatel závěrem navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nebo jeho zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. je možné dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci lze dovolání považovat za přípustné, neboť v něm nastíněná otázka nebyla doposud Nejvyšším soudem řešena. Pro rozhodnutí soudů bylo podstatným posoudit, zda podáním žádosti dle §879c obč. zák. Magistrátu hlavního města Prahy nastanou účinky předvídané citovaným ustanovením, tedy dojde k transformaci práva trvalého užívání k pozemku na právo vlastnické.
Podle §879c odst. 1 obč. zák. se právo trvalého užívání pozemku ve smyslu §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Uvedené je pak v souladu s §879c odst. 4 obč. zák. podmíněno požádáním státu ve vymezené lhůtě.
Nejvyšší soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyzdvihl, že při výkladu shora citované normy je zapotřebí sledovat především její cíl, jímž je dosáhnout pokud možno bezkonfliktního stanovení pravidel pro zákonnou transformaci práva trvalého užívání do práva vlastnického. Lze proto důvodně usuzovat, že nebyl jejím záměrem následek dovoditelný doslovným výkladem, jenž by se příčil hospodářskému životu i dosavadnímu (zpravidla respektovanému) výkonu práv, a vytvářel tak případně neřešitelné situace příčící se účelnému využití budov nebo staveb a pozemků na ně navazujících (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1031/2012). Ke smyslu zmiňovaného ustanovení Nejvyšší soud rovněž uvedl, že jím je zjevně sjednocení vlastnického režimu ke stavbě a pozemkům, ke kterým bylo zřízeno právo trvalého užívání, a to za kumulativního splnění podmínek taxativně vypočtených v §879c obč. zák. (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 386/2012). Potřebu teleologického výkladu v naznačeném směru pak dovolací soud zdůrazňuje i v řadě svých dalších rozhodnutí (srovnej kupř. jeho rozsudky ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007, a ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3010/2012).
Je zřejmé, že úmyslem zákonodárce, jejž je s ohledem na shora zmíněnou judikaturu třeba respektovat, bylo sloučení vlastnického práva ke stavbě a pozemku zatíženého právem trvalého užívání v rukou téhož subjektu. Uvedené pak podmínil žádostí oprávněné osoby určené státu, přičemž však nespecifikoval, prostřednictvím kterého jeho orgánu se tak má dít. Rovněž nelze přehlédnout, že ani z jiného právního předpisu příslušnost konkrétní instituce k přijetí žádosti podle §879c obč. zák. výslovně nevyplývá. Projevil-li tedy dovolatel zřetelně v zákonné lhůtě svou vůli vlastnit pozemek, k němuž mu svědčilo právo trvalého užívání a na němž se nachází stavba, již vlastní, podáním žádosti adresované Magistrátu hlavního města Prahy, nezbývá než souhlasit, že vyhověl shora popsané podmínce (požádat stát), neboť se obrátil na orgán státní správy, jemuž dle §31 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném ke dni podání žádosti, příslušelo vykonávat přenesenou působnost svěřenou zvláštním zákonem (zákon č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech) okresním úřadům. Jestliže totiž sám zákonodárce rezignoval na přesné určení orgánu příslušného k přijetí zmiňované žádosti a oprávněná osoba ji v daném případě směřovala k jednomu ze dvou orgánů státní správy z rozumných důvodů přicházejících do úvahy, bylo by vskutku namístě označit za přepjatý formalismus odepření účinků naznačenému úkonu. Ostatně i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dotýkajících se této problematiky hovoří toliko v obecné rovinně o povinnosti právnické osoby požádat stát (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4058/2011).
Ačkoliv se jeví korektním závěr odvolacího soudu v tom směru, že právo hospodaření s předmětným pozemkem nacházejícím se na území hlavního města Prahy náleželo v rozhodném období dle §4 zákona č. 172/1991 Sb. Ministerstvu financí ČR, není možné z uvedené skutečnosti striktně a v neprospěch subjektu oprávněného z práva trvalého užívání vyvozovat i výlučnou příslušnost tohoto orgánu státní správy k přijetí žádosti podle §879c obč. zák., neboť taková úvaha nemá oporu v posledně zmíněném ustanovení ani v samotném zákoně č. 172/1991 Sb., a ve svém důsledku by mohla vést k porušení základních práv dovolatele – konkrétně práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Ustanovení §5 zákona č. 172/1991 Sb. pak dopadá na případy, v nichž o přechod vlastnického práva ve svůj prospěch žádá obec, tedy na situace odlišné od těch, na něž míří právní úprava v §879c obč. zák. Není proto možné přitakat závěru městského soudu, dle nějž podáním zmiňované žádosti u Magistrátu hlavního města Prahy nebyla splněna podmínka zakotvená v §879c odst. 4 obč. zák.
S ohledem na shora vyslovené lze uzavřít, že dovolání bylo podáno důvodně. Jelikož Nejvyšší soud neshledal, že by byly naplněny předpoklady pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř., přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odvolací soud je podle §243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu