ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5108.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5108/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Dr. et. Mgr. M. A. , zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, proti žalované MUDr. M. Š. , zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, o zaplacení 291 892,33 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 C 55/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, ze dne 15. června 2016, č. j. 59 Co 64/2016-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaná dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem III, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. srpna 2015 č. j. 3 C 55/2013-187 v části výroku I o zamítnutí žaloby co do částky 262 454,33 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výroku pod bodem IV, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před oběma soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (srov. §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ačkoliv o uplatněném nároku na zaplacení částky 262 454,33 Kč s příslušenstvím odvolací soud rozhodl jedním výrokem, jde o rozhodnutí o více nárocích s odlišným skutkovým základem, kdy přípustnost dovolání ve vztahu k nim je třeba posuzovat samostatně (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1206/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2081/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3647/2015, jež jsou – spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu vydanými po 1. lednu 2001 – dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Dovolání je proto objektivně nepřípustné v části, která směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částek 20 073,33 Kč a 17 509 Kč (nároky pod označením 1/ a 3/, k nimž bylo tvrzeno, že jde o částky vynaložené „v souvislosti s provozem ordinace žalované“ provozované v prostorách nemovitosti, jež byla do 31. 12. 2012 ve spoluvlastnictví účastnic a které odvolací soud podřazuje plněním poskytovaným žalobkyní na základě smlouvy účastnic ze dne 20. 12. 2010), jelikož jde o rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč (a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní), kdy je přípustnost dovolání vyloučena již shora citovaným ustanovením §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. Proto je nezávažná i argumentace žalobkyně zpochybňující odvolacím soudem přijatý závěr o právním důvodu tohoto plnění (za nějž soud považuje označenou smlouvu účastnic), nehledě na to, že i zde jde vesměs o námitky směřující vůči skutkovému zjištění odvolacího soudu (zjištění o tom, co bylo účastníky ujednáno, k němuž soud dospěl i pomocí výkladu projevů vůle účastníků, přihlížeje přitom i k následnému chování smluvních stran).
Rozhodnutí o nároku na zaplacení zbývajících částek (peněžité plnění jdoucí nad rámec bagatelního limitu dle §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) je vybudováno na zjištění, že toto plnění poskytla žalobkyně žalované (či za ni jiným osobám – věřitelům žalované) dobrovolně (aniž k tomu měla povinnost) a bezúplatně (bez nároku na protiplnění) a takto poskytované plnění žalovaná přijímala. Při naplnění všech pojmových znaků pro vznik takové smlouvy (předmět daru, bezúplatnost a dobrovolnost) dospěl odvolací soud k závěru, že účastnice uzavřely darovací smlouvu podle §628 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; k tomu srovnej též hlavu II, díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1, §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), nacházeje u žalobkyně (dárkyně) projev vůle darovat a u žalované (obdarované) vůli dar přijmout.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002). Jinými slovy řečeno činí-li soud (z obsahu smlouvy, případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Argumentace žalobkyně uplatňovaná vůči závěrům odvolacího soudu o darování coby právním důvodu dalšího žalobkyní poskytnutého plnění, v podobě námitek zpochybňujících závěry soudu o tom, jaká byla skutečně vůle stran a jaký byl obsah jejich ujednání, je tedy polemikou nikoliv s právním posouzením věci odvolacím soudem (s výkladem a aplikací příslušné právní normy), nýbrž se skutkovými zjištěními odvolacího soudu coby výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů podle §132 o. s. ř., kdy na jiné právní posouzení věci usuzuje pak následně dovolatelka právě prostřednictvím jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolacího soud.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004), je pak závěr, že k uzavření darovací smlouvy může dojít i bez fyzického předání a převzetí daru (finanční částky), jestliže dar (finanční částka) byla dárcem se souhlasem obdarované uhrazena přímo jejímu věřiteli (má-li být darovaná částka na základě dohody účastníků darovací smlouvy použita ve prospěch obdarovaného ke stanovenému účelu).
Za tohoto stavu – uzavírá-li odvolací soud, že důvodem předání věci (finančních částek) žalobkyni žalované (jejím věřitelům) bylo darování (§628 a násl. obč. zák.) – je logické, že takové posouzení vylučuje nejenom závěr o jiném právním důvodu plnění (půjčce) či uzavření dohody o přistoupení k závazku, stejně tak jako závěr, že mezi účastnicemi vznikl závazkový vztah z bezdůvodného obohacení (plněním za jiného dle §454 obč. zák.). Posouzení věci odvolacím soudem tudíž není neúplné a není v rozporu ani s další v dovolání odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, jež se vztahuje k předpokladům vzniku těchto jiných závazkových vztahů za skutkového stavu, jenž je v porovnání se stavem nyní projednávané věci diametrálně odlišný.
Pouze „na okraj“ zmíněný závěr o možném nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění práva ve vztahu k některým nárokům (doprovázené úvahou, že některá plnění mohl žalované poskytnout manžel žalobkyně ze svého výlučného jmění), uvádí pak odvolací soud ryze jako podpůrný a negativní rozhodnutí o žalobě (v dovoláním posléze dotčeném rozsahu) na něm založeno není. Proto ani případná polemika dovolatelky s tímto závěrem nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (řešení této otázky výsledek sporu neovlivní).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o dalších žalobkyní uplatněných nárocích (převyšujících bagatelní limit přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), poměřováno dovoláním vymezeným důvodem (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a hledisky přípustnosti uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž žádné naplněno není (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Napadá-li snad žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve výroku pod bodem IV, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k tomuto rozhodnutí žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalované spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, v němž se opakuje skutková argumentace uplatňovaná žalovanou již v předchozích fázích řízení, nelze v tomto případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva v tomto dovolacím řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu