ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5296.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5296/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně TM7 resources a.s., IČO 28313623, se sídlem v Praze, Nové Město, Opletalova 958/27, zastoupené Mgr. Janem Kazíkem, obecným zmocněncem, bytem Brno, Fryčova 5 (adresa pro doručování Brno, Hybešova 38), proti žalovanému F. T., U. H., zastoupenému JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, o zaplacení 811 120 Kč s příslušenstvím , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 8/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2016, č. j. 5 Cmo 415/2014-274, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 10. 2013, č. j. 4 Cm 8/2010-134, ve znění opravných usnesení ze dne 10. 2. 2015, č. j. 4 Cm 8/2010-236 a č. j. 4 Cm 8/2010-237, zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni 811 120 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 32 450 Kč (výrok IV sic! ). Doplňujícím rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, č. j. 4 Cm 8/2010-254, zavázal tentýž soud žalovaného povinností zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím.
Žalobkyně je právní nástupkyní správkyně konkursní podstaty úpadce SDOT, a.s., a žalovaná částka představuje pohledávku za žalovaným, který si jako předseda představenstva SDOT, a.s., vyplatil z pokladny níže specifikované částky. Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně, č. j. 3 T 193/2006-919, uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že ve společnosti SDOT, a.s. nechal z titulu převzetí svého osobního dluhu na dani z příjmu fyzických osob zaúčtovat jako závazek částky 671 378 Kč a 554 708 Kč. Tento dluh žalovaného společnost SDOT, a.s., převzala na základě rozhodnutí mimořádné valné hromady konané dne 17. 4. 2000, aniž by získala adekvátní protihodnotu. Následně nechal žalovaný tento závazek společnost SDOT, a.s. zčásti uhradit tak, že si z pokladny společnosti v hotovosti vyplatil částky 300 000 Kč, 254 708 Kč a 222 177 Kč a dále částku 34 241 Kč z bankovního účtu tehdejší společnosti SDOT beta, s.r.o. Soud prvního stupně je výrokem tohoto rozhodnutí ve smyslu §135 o. s. ř. vázán- z trestního rozsudku vyplynulo, že žalovaný si bez právního důvodu nechal vyplatit z poklady nynějšího úpadce uvedené částky, čímž získal bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák., které je povinen vrátit. Vyplacením částky 34 421 Kč porušil žalovaný §195 odst. 5 obch. zák., neboť nejednal s péčí řádného hospodáře, čímž způsobil nynějšímu úpadci škodu. Žalovaný je tedy povinen vydat do konkursní podstaty částku 776 885 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle §456 obč. zák. a zaplatit částku 34 241 Kč z titulu náhrady škody podle §373 obch. zák. ve spojení s §757 obch. zák. Soud nepřisvědčil námitce promlčení vznesené žalovaným, neboť žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody podle §43 odst. 3 tr. ř. včas, o jejím návrhu však nebylo v trestním řízení rozhodnuto, a vycházel z §402, §397 a §405 obch. zák. Žalovaný si z pokladny vyplatil předmětné částky ve dnech 30. 6. 2004, 31. 7. 2004 a 5. 8. 2004, přičemž žalobkyně uplatnila svůj nárok u okresního státního zastupitelství před uplynutím promlčecí lhůty dne 16. 1. 2007. V občanskoprávním řízení uplatnila žalobkyně svůj nárok dne 18. 1. 2010, tj. před pravomocným skončením trestního řízení, v němž byl nárok uplatněn. Žalobkyni nelze klást k tíži, že o jejím včas přihlášeném nároku nebylo v trestním řízení rozhodnuto, ani nebyla odkázána na řízení v občanskoprávních věcech.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 5 Cmo 415/2014-274, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zaplacení částky 811 120 Kč s příslušenstvím a ve výroku II o náhradě nákladů řízení (výrok I), ve výroku o přenosu poplatkové povinnosti napadený rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek v částce 10 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud konstatoval, že k promlčení žalobou uplatněného nároku nedošlo, neboť žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody dne 16. 1. 2007, přičemž okresní státní zastupitelství téhož dne postoupilo její návrh Okresnímu soudu ve Zlíně do řízení sp. zn. 31 T 193/2006, načež byla žalobkyně vyrozuměna jako poškozená o konání hlavního líčení tedy řádně a včas uplatnila svůj požadavek na náhradu škody v trestním řízení a v jeho průběhu jej zopakovala. Soud s ní jako s poškozenou jednal, byť o jejím nároku nerozhodl, což nemůže jít k její tíži. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 12. 2010, č. j. 3 T 193/2006-919, byl žalovaný uznán vinným mimo jiné tím, že si nechal v roce 2004 vyplatit předmětné částky. Žaloba byla u Krajského soudu v Brně podána dne 18. 1. 2010 ještě před rozhodnutím v trestním řízení. Nárok proto promlčen není (§397, §405 obch. zák.). Odvolací soud postupoval podle §135 odst. 1 o. s. ř., takže nemohl přezkoumat správnost závěrů uvedených v rozsudku v trestním řízení, nýbrž jimi byl vázán. V trestním řízení bylo uzavřeno, že žalovaný si nechal vyplatit předmětné částky, čímž se obohatil na úkor společnosti SDOT, a.s., a je povinen toto obohacení vydat a ohledně částky 34 241 Kč bylo v trestním řízení uzavřeno, že pokynem k její úhradě žalovaný jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře, odpovídá za škodu tím vzniklou a je povinen ji nahradit.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky promlčení a z otázky vázanosti soudním rozhodnutím v trestním řízení. K promlčení uvádí, že uplatnění nároku v trestním řízení se posuzuje podle předpisů trestního práva, a proto podání žalobkyně ke státnímu zastupitelství nevyvolalo žádné právní účinky z hlediska stavění promlčecí doby či uplatnění nároku z pohledu předpisů obchodního práva. V trestním řízení se za řádně uplatněný nárok považuje nárok, který poškozený uplatní nejpozději před zahájením dokazování v hlavním líčení. První hlavní líčení se konalo dne 4. 3. 2009, žalobkyně byla přítomna a nárok na vydání bezdůvodného obohacení neuplatnila. Soud o nároku poškozené pravomocně nerozhodl, jelikož nebyl řádně uplatněn. Soud dále nesprávně vyložil §402 obch. zák., neboť návrh na přiznání náhrady škody v trestním řízení ze dne 15. 1. 2007 považoval za úkon „podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení“. Těmito úkony se zcela nepochybně míní úkony podle §79 o. s. ř. a nikoliv podle trestního řádu. Občanský soudní řád pak uplatnění práva u jiného orgánu (státního zastupitelství) neupravuje a nespojuje s ním žádné právní účinky. Nelze proto aplikovat ani §405 obch. zák., který se vztahuje pouze na řízení podle o. s. ř. K otázce vázanosti soudu rozhodnutím příslušných orgánů žalovaný uvádí, že v trestním řízení byl odsouzen za to, že si nechal vyplatit předmětné částky, a že v tomto občanskoprávním řízení se řeší otázka bezdůvodného obohacení. Trvá na tom, že doklady potvrzující přijetí předmětných částek nepodepsal a částky nepřevzal, proto mu nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Uvedené doklady účelově vystavila účetní SDOT, a.s., aby napravila svou chybu při zaúčtování půjčky. Soud se sice odvolává na vázanost skutku v trestním řízení, nicméně jeho závěry jsou odlišné, neboť v trestním řízení je konstatováno, že si nechal vyplatit závazek, který za něj společnost SDOT, a.s., převzala, a v tomto řízení soud uvádí, že peníze měl převzít bez právního důvodu. V občanskoprávním řízení by muselo být prokázáno, že obohacení získal. Při řešení zásadní otázky pro rozhodnutí v civilním řízení nemůže být soud vázán trestním rozsudkem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se otázkou jeho přípustnosti.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud se předně zabýval námitkou týkající se vázanosti civilního soudu trestním rozsudkem. Podle §135 o. s. ř. je soud vázán pravomocnými výroky o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a o tom, kdo jej spáchal, přičemž jde o vázanost jak skutkovými závěry, tak i právním hodnocením (viz Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R., a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013. Str. 469, bod 1). Z formulace §135 odst. 1 o. s. ř. je dále zřejmé, že pokud existuje pravomocné rozhodnutí trestního soudu, soud si v civilním řízení nesmí tyto otázky posuzovat samostatně. Vázaností civilního soudu rozhodnutím trestního soudu o spáchání trestného činu a o osobě jeho pachatele se rozumí především vázanost skutkovými zjištěními trestního soudu, jež vyústily v odsuzující rozsudek. V civilním řízení již nelze provádět dokazování k těm skutkovým okolnostem, z nichž učinil trestní soud v pravomocném odsuzujícím rozsudku závěr o spáchání trestného činu a osobě jeho pachatele; svědčí o tom i systematické zařazení §135 o. s. ř. mezi ustanovení o dokazování (Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád /§1 až 250l/. Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2016. Komentář k §135 o. s. ř.).
Ustálená judikatura ve vztahu k §135 odst. 1 o. s. ř. dovozuje, že rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je obecně dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o uplatněném nároku v občanském soudním řízení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 2685/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2931/2008, a další rozhodnutí v něm citovaná). Je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 956/2012).
Odvolací soud v dané věci vycházel z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 12. 2010, č. j. 3 T 193/2006-919, kterým byl dovolatel uznán vinným mimo jiné ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák, kterého se dopustil tím, že si nechal v období roku 2004 jako předseda představenstva SDOT, a.s., vyplatit částky 300 000 Kč, 254 708 Kč a 222 177 Kč. Soud byl přitom vázán celým výrokem o vině, a to jak jeho právní, tak skutkovou částí. V návaznosti na uvedený výrok trestního rozsudku soud uzavřel, že dovolatel se obohatil na úkor úpadce SDOT, a.s., a je proto povinen toto obohacení vydat. Odvolacímu soudu, jenž nepřezkoumával závěry trestního rozsudku, kterými se cítil vázán ve smyslu §135 o. s. ř., nelze vytýkat odklon od ustálené judikatury.
Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že poškozená (právní předchůdkyně žalobkyně) uplatnila nárok v trestním řízení řádně a včas, neuplatila-li jej během prvního hlavního líčení, jemuž byla přítomna. Podle konstantní judikatorní praxe však účinky řádně uplatněného nároku má i připojení se poškozeného k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody v souladu §43 odst. 3 tr. ř. již v přípravném řízení, tj. zcela zjevně před zahájením dokazování v hlavním líčení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1360/2015). Dokonce ani okolnost, že předseda senátu soudu prvního stupně podle §206 odst. 2 tr. ř. nepřečte návrh poškozeného ze spisu, neodnímá účinky řádně uplatněného nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1032/2015). Totéž uvádí i komentářová literatura, dle které může poškozený tento nárok uplatnit kdykoliv v průběhu trestního řízení, a to dokonce ještě před zahájením trestního stíhání (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád I. §1 až §156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 516), přičemž za včasné uplatnění se považuje uplatnění nejpozději v hlavním líčení před zahájením dokazování, tedy dříve než soud započne provádět důkazy (tamtéž, str. 521, bod e). Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila jako poškozená svůj nárok v rámci přípravného řízení dne 16. 1. 2007 podáním k okresnímu státnímu zastupitelství, došlým Okresnímu soudu ve Zlíně dne 18. 1. 2007, obstojí závěr odvolacího soudu, že svůj nárok uplatnila řádně a včas.
V souvislosti s tím dovolatel tvrdí, že uplatnění nároku v trestním řízení u státního zastupitelství nemůže vyvolat účinky z hlediska stavění promlčecí doby v režimu obchodního práva. Podle §402 přestává promlčecí doba běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení. Formulace „jakýkoli právní úkon, který se považuje za uplatnění práva“ svědčí ve prospěch extenzivního výkladu citovaného ustanovení a nelze ji omezit toliko na uplatnění nároku v rámci občanskoprávního řízení. Ve prospěch tohoto závěru svědčí i judikatura Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 365/2005, konstatoval, že žalobkyně jako poškozená naplnila podmínku ustanovení §402 tím, že uplatnila předmětný nárok na náhradu škody včas v trestním řízení, čímž se zastavil běh promlčecí doby. V dané věci Nejvyšší soud uzavřel, že uplatnil-li poškozený škodu v trestním řízení a nebylo-li mu podle trestního řádu oznámeno usnesení o nepřipuštění účasti poškozených v řízení, nedošlo k promlčení nároku nehledě na skončení trestního řízení. Oporu pro tento závěr lze nalézt i v literatuře, dle které není v §402 obch. zák. zcela záměrně zmíněn výslovně občanský soudní řád, ale hovoří se o procesních předpisech obecně. Právo totiž nemusí být uplatněno u tuzemského soudu, ale z různých důvodů bude sudiště v zahraničí, i když z hlediska práva hmotného půjde o vztah podřízený obchodnímu zákoníku, a tedy rovněž jeho předpisům o promlčení (viz komentář JUDr. Kovaříka k §402 obch. zák. in Pokorná, J. a kol. Obchodní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer. 2009). Uplatněním práva podle §402 obch. zák. se rozumí i žaloba (§79 o. s. ř.), tím však možnosti oprávněného nejsou vyčerpány, a nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení může poškozený z povahy věci uplatnit i podle §43 tr. ř.
V dané věci trestní soud žádným způsobem nerozhodl o nároku poškozené. Odvolací soud na věc aplikoval §405 odst. 1 obch. zák., který stanoví, že promlčecí doba přestává běžet jen v případě, kdy příslušné řízení o návrhu skončí meritorním výrokem, jímž je rozhodnuto ve věci samé. Jestliže příslušné řízení skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé, promlčecí doba běžet nepřestává. Druhý odstavec tohoto ustanovení však otevírá oprávněnému možnost v určité době nárok znovu uplatnit, a poskytuje mu k opětovnému uplatnění práva dobu ještě nejméně jednoho roku od skončení příslušného řízení (viz komentář JUDr. Kovaříka k §405 obch. zák. in: Pokorná, J. a kol. Obchodní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer. 2009). Odvolací soud dospěl k závěru, že k promlčení souzeného nároku nedošlo, protože žalobkyně řádně a včas uplatnila svůj nárok na náhradu škody jednak v trestním řízení, v němž však o něm nebylo rozhodnuto, ale i následně v řízení občanskoprávním, a to ještě před ukončením řízení trestního, tedy ve lhůtě stanovené §405 odst. 2 obch. zák. Závěru odvolacího soudu o tom, že nárok poškozené nebyl promlčen, tudíž z hlediska shora podaných judikaturních závěrů nelze ničeho vytknout.
Ostatními námitkami týkajícími se faktického převzetí sporných částek a podpisů na účetních dokladech, se dovolací soud nezabýval, neboť měly charakter skutkových námitek, které ovšem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávány. Stejně tak dovolací soud nepřihlížel k námitkám uplatněným v doplnění dovolání ze dne 28. 11. 2016, doručeném soudu dne 29. 11. 2016, které bylo podáno po uplynutí lhůty pro podání dovolání (§240 o. s. ř.).
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatel nepoukázal na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo, neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto, a žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu