ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5477.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5477/2017-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně K. V. , zastoupené JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, proti žalované D. Č. , zastoupené JUDr. Ivanem Ivaniškinem, advokátem se sídlem ve Znojmě, nám. Svobody 16, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 20 C 118/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2017, č. j. 21 Co 52/2016-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.400,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivana Ivaniškina, advokáta se sídlem ve Znojmě, nám. Svobody 16.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s . ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 21 Co 52/2016-162, změnil výrokem I. rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 10. 2015, č. j. 20 C 118/2015-94, ve výroku I., jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 24.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 11. 4. 2015 do zaplacení, tak, že žalobu na zaplacení částky 24.000,- Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 11. 4. 2015 do zaplacení zamítl, ve výroku II., jímž byla žaloba ohledně nároku žalobkyně na zaplacení částky ve výši 176.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 9. 1. 2015 do zaplacení a ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 24.000,- Kč od 9. 1. 2015 do 10. 4. 2015 zamítnuta, jej potvrdil (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 66.100,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 30.631,- Kč, vše k rukám jejího zástupce (výroky III. a V.) a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit České republice - Okresnímu soudu ve Znojmě na nákladech řízení částku 3.219,- Kč (výrok IV.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování doplnil obsahem spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 137/2016 (z nějž zjistil, že dne 9. 3. 2016 bylo policií zahájeno trestní stíhání syna žalované B. Č.) a na rozdíl od soudu prvního stupně, který na danou věc aplikoval §1726 a §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dospěl k závěru, že „byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce částky 200.000,- Kč“ (§2390 o. z.) „mezi žalobkyní a synem žalované B. Č., a je to tedy jen on, kdo je povinen tuto částku žalobkyni vrátit, nikoliv žalovaná“. Účet žalované u banky, na nějž žalobkyně uvedenou částku dne 8. 1. 2015 převedla na pokyn B. Č., byl pouze „místem plnění ve smyslu §1954 a následujících občanského zákoníku, žalované však ve vztahu k žalobkyni žádná povinnost nevznikla, tato není ve věci pasivně legitimována“. K tomu odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 679/2003, z jehož právní věty plyne, že poukázal-li dlužník dlužnou částku na účet třetí osoby na základě pokynu věřitele, došlo tím k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli splněním dluhu, nikoliv ke vzniku bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor dlužníka. V dané věci „byla dlužníkem s povinností vyplývající ze smlouvy o zápůjčce převést částku 200.000,- Kč žalobkyně, věřitelem v tomto směru byl B. Č. a onou třetí osobou žalovaná, na jejíž účet měla být předmětná částka poukázána“. Dále odvolací soud - s ohledem na zjištění učiněné již soudem prvního stupně, že žalovaná ještě dne 8. 1. 2015 částku 200.000,- Kč ze svého účtu u banky vybrala v hotovosti a že peníze (vyjma částky 24.000,- Kč) byly následně předány synovi žalované prostřednictvím D. Č. oproti příjmovému dokladu z 9. 1. 2015 o převzetí částky 200.000,- Kč od žalované, vyhotoveného a podepsaného B. Č. - dovodil, že předáním částky 24.000,- Kč plnil B. Č. a jeho přítel D. Č. svůj závazek z titulu „úhrady nájemného, popřípadě poskytnutých služeb v souvislosti s jejich bydlením u žalované “, takže se jednalo o zcela jiný právní vztah. Pro úplnost odvolací soud dodal, že „i v případě přijetí závěrů soudu prvního stupně o plnění žalobkyně B. Č. bez právního důvodu by povinnost vydat bezdůvodné obohacení stíhala ve smyslu §2993 občanského zákoníku opět jen B. Č., který byl jednou ze stran (neplatného, nevzniknuvšího) závazkového vztahu, nikoliv žalovanou, která v žádném právním vztahu se žalobkyní nebyla“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení „otázky hmotného práva - otázky platebního místa v případě bezdůvodného obohacení“, při jejímž řešení „se oba soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013, v němž tento soud judikoval, že dochází-li k získání bezdůvodného obohacení již okamžikem přijetí plnění, vzniká již v tomtéž okamžiku povinnost k jeho vrácení ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák., přičemž způsob, jakým obohacená osoba následně s bezdůvodným obohacením naloží, na její povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vliv nemá. Dovolatelka navrhla, aby „rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvého stupně v části, jíž byla žaloba zamítnuta, byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolání podle 237 o. s. ř. (ovšem) není přípustné, jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
Tak je tomu i v dané věci, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na otázce hmotného práva formulované dovolatelkou, tj. „otázce platebního místa v případě bezdůvodného obohacení“, nezávisí, jelikož ji odvolací soud neřešil, a to ani, pokud se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil k závěru soudu prvního stupně „o plnění žalobkyně B. Č. bez právního důvodu“, s nímž se ovšem neztotožnil. Právní závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013, jenž dovolatelka citovala, na danou věc nedopadá, neboť se skutkově jednalo o odlišný případ, než v dané věci. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně uzavřela ústní smlouvu o zápůjčce částky 200.000,- Kč s B. Č., dovolatelka nezpochybnila.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitky dovolatelky, že „poskytnutím plnění (odepsáním částky z účtu žalobkyně a jejím připsáním na účet žalované) došlo ke zvýšení aktiv právě na straně žalované (bezdůvodné obohacení), a to na úkor žalobkyně (ochuzené), vše bez zákonem aprobovaného důvodu, a to již v okamžiku přijetí plnění žalovanou“, jsou bezpředmětné, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud , přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Namítá-li dovolatelka, že „není jasné, jak bylo s penězi naloženo poté, kdy byly připsány na účet žalované“ a že „žalovaná neprokázala, jak s těmito penězi naložila“, jde o námitky skutkové, jimiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci, z nějž odvolací soud vycházel, a jež nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.; přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tudíž nezakládají.
S dovolatelkou lze souhlasit, jen pokud namítá, že „že aplikace rozhodnutí NS sp. zn. 33 Odo 679/2003“ na danou věc „není správná“, jelikož šlo taktéž o věc po skutkové stránce odlišnou. V této souvislosti je nutno též zdůraznit, že označení smluvních stran smlouvy o zápůjčce podle §2390 o. z. (dle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce), tedy „zapůjčitel“ a „vydlužitel“, odpovídá dosavadnímu označení „věřitel“ a „dlužník“ podle §657 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; z toho plyne, že žalobkyně byla na základě uzavřené ústní smlouvy o zápůjčce zapůjčitelem (nikoliv dlužníkem, jak odvolací soud nesprávně dovodil) a že B. Č. byl vydlužitelem (nikoliv věřitelem, jak odvolací soud nesprávně dovodil). Pro úplnost je možno dodat, že odvolací soud se mýlí i v názoru, že „účet žalované, na který bylo žalobkyní plněno na pokyn B. Č., byl (pouze) místem plnění ve smyslu §1954 o. z.“, neboť takovým místem je místo, kde má dlužník povinnost splnit svůj závazek vůči věřiteli. V dané věci však účet žalované u banky představoval ve skutečnosti platební místo dohodnuté mezi zapůjčitelkou (žalobkyní) a vydlužitelem (B. Č.), jakožto účastníky ústní smlouvy o zápůjčce částky 200.000,- Kč, na nějž žalobkyně tuto částku po dohodě s ním převedla (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1826/2012).
Uvedená pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci však nemění nic na tom, že dovolání žalobkyně není z uvedených důvodů podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu