ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5596.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5596/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce a) Ing. E. K. , b) Mgr. M. K. , oba B., oba zastoupeni JUDr. Františkem Marťánem, advokátem se sídlem v Brně, Renneská 412/34, proti žalovanému P. S., B., zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení 86 668 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 252 C 88/2012-182, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2016, č. j. 18 Co 353/2015-365, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 628 Kč k rukám JUDr. Františka Marťána, advokáta v Brně, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 6. 2014, č. j. 252 C 88/2012-182, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 86 668 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení spočívající v dlužné částce za služby poskytnuté SBD Družba (dále jen „bytové družstvo“) za družstevní byt, které žalobci, jakožto noví členové bytového družstva a nájemci bytu, uhradili za období, kdy byt i služby užíval výhradně žalovaný. Žalobci nabyli byt na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností od T. B., jenž byt nabyl na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností od žalovaného. Žalovaný užíval předmětný byt, zpočátku s konkludentním souhlasem žalobců, později bez jakéhokoliv titulu, aniž cokoli platil za spotřebované služby. Žalobci družstvem vyúčtovanou částku uhradili a vyzvali žalovaného k jejímu zaplacení, ale bezvýsledně. Nedošlo tedy na jeho straně ke snížení majetkového stavu o částku spotřebovaných služeb, ač se tak mělo stát, neboť neexistoval právní důvod, který by žalovaného opravňoval k čerpání služeb na úkor žalobců.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č. j. 18 Co 353/2015-365, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud předně nepřisvědčil námitce, že v důsledku nepřítomnosti advokáta, žalovaného na jednání dne 10. 6. 2014 bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Advokát žalovaného byl o tomto jednání informován, avšak o odročení požádal z důvodu kolize s později nařízeným jednáním v jiné věci, a proto nebyl dán důvod k odročení jednání. Pakliže se advokát žalovaného k jednání dne 10. 6. 2014 nedostavil, sám se zbavil možnosti účastnit se ho, a má tak odpovědnost vůči svému klientovi. Mimoto žalovaný byl osobně přítomen u jednání, navrhoval důkazy a přednesl i závěrečný návrh. V meritu věci se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními i hodnocením soudu prvního stupně. Usnesením Krajského soudu v Brně, č. j. 19 Cm 61/2012-643, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 8 Cmo 65/2015-701, bylo určeno, že žalovaný je členem SBD Družba a nájemcem předmětného družstevního bytu, přičemž dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi žalovaným a T. B. byla neplatná pro neurčitost. To vedlo k neplatnosti následná dohody mezi T. B. a žalobci. Žalovaný tedy nikdy nepřestal být členem bytového družstva a nájemcem předmětného bytu. Bylo nesporné, že v období, za něž je požadováno vydání bezdůvodného obohacení, žalovaný bydlel v předmětném bytě a spotřebovával služby spojené s jeho užíváním, přičemž zálohy za tyto služby hradili žalobci, kterým je bytové družstvo předepisovalo na základě předložených smluv o převodu členských práv a povinností. Jestliže bylo pravomocně rozhodnuto, že žalovaný je členem družstva a nájemcem bytu a členem družstva, jímž v důsledku absolutní neplatnosti smluv o převodu členských práv a povinností nikdy nepřestal být, měl povinnost platit zálohy na služby poskytované s jeho užíváním. Pokud je platili žalobci, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení podle §454 obč. zák., neboť za něj žalobci plnili, co po právu měl plnit sám.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda se v případě, že někdo plní závazek jiného v domnění, že plní závazek svůj, jedná o bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák. anebo o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného podle §454 obč. zák. V návaznosti na to pokládá otázku, zda v případě, že bezdůvodné obohacení vznikne tím, že někdo plní závazek jiného v domnění, že plní závazek svůj, je povinen vydat bezdůvodné obohacení ten, komu bylo plněno, anebo ten, za koho bylo plněno. Odvolací soud rozhodl v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 33 Cdo 973/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 96/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, a stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78), z níž vyplývá, že k tomu, aby se jednalo o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného podle §454 obč. zák. musí být mezí tím, kdo plnil, a tím, komu se plnilo, zřejmé, že se plnění dělo za jiného. Jestliže byl ten, kdo plnil, v domnění, že plní svůj vlastní závazek, vznikl by mezi ním a tím, komu bylo plněno, právní stav plnění bez právního důvodu a nárok na vrácení tohoto plnění. Vrátit toto bezdůvodné obohacení by musel ten, komu bylo plněno. V projednávané věci hradili žalobci úhrady za služby spojené s užíváním předmětného bytu v domnění, že tím plní svou povinnost a nikoliv ve prospěch žalovaného. Z jejich strany tak došlo k plnění bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák. ve prospěch bytového družstva, což mělo za následek vznik bezdůvodného obohacení bytového družstva na úkor žalobců, přičemž žalovaný nebyl pasivně věcně legitimovaný. Dovolatel dále namítl porušení práva na právní pomoc, neboť odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o ustanovení právního zástupce, přestože byly splněny zákonné předpoklady, v důsledku čehož mu jako právnímu laikovi nebylo umožněno náležitě prezentovat vyjádření k věci obsahující další argumentaci a odkaz na relevantní judikaturu.
Žalobci ve vyjádření k dovolání označili dovolání za nedůvodné. Dovolatel sice odkazoval na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a nálezů Ústavního soudu, aniž by však uvedl, proč jsou závěry v nich dovozené významné pro projednávanou věc. Kromě toho uplatňoval stejné námitky, jako v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. každý, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, je povinen obohacení vydat. Podle §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Obě dovolatelem položené otázky byly v judikatuře Nejvyššího soudu zodpovězeny. K otázce rozlišení bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 a §454 obč. zák. dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, v němž bylo konstatováno, že o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu jde především tehdy, kde k poskytnutí a přijetí plnění nebyl od počátku právní důvod, a to zejména proto, že ten, kdo plnil, nevěděl, že ve skutečnosti není povinen plnění poskytnout, nebo že ten, komu se plnilo, není oprávněn plnění přijmout; bezdůvodné obohacení získává ten, komu se plnilo. V případě plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, se nejedná o plnění bez právního důvodu. Bezdůvodné obohacení podle ustanovení §454 obč. zák. vzniká tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a, současně, jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (měl by) po právu plnit sám. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (srov. např. zprávu „K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce“ ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1975, a zprávu „K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení občanského zákoníku“ ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1979, jejichž závěry jsou i nadále přijímány jako správné).
Dále v usnesení ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, Nejvyšší soud uvedl, že §454 obč. zák. dopadá na situace, kdy existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno, a naopak neexistuje povinnost k plnění na straně toho, kdo plnil. Plněním za jiného se podle konstantní judikatury bezdůvodně obohacuje nikoli osoba, jíž bylo plněno, ale subjekt, za nějž bylo plněno. Jinými slovy skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek: a) existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b) splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit (nehledě na to, zda o tom věděl). Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn třetí osobou. Ten, kdo poskytl plnění, může náhradu požadovat nikoliv po tom, komu plnil, nýbrž po tom, jemuž jeho plněním bezdůvodné obohacení vzniklo, tedy po tom, za koho plnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 74/2015).
V nyní projednávané věci se jednalo o situaci, kdy právní důvod k plnění za služby spojené s užíváním bytu byl nepochybně dán, a současně žalobci, kteří plnění poskytli, nebyli povinni plnit; nešlo tedy o plnění bez právního důvodu. Po skutkové stránce bylo nesporné, že dovolatel v rozhodné době v předmětném bytě bydlel a spotřebovával služby s ním spojené, avšak za jejich užívání služeb ničeho neplatil a nelze odhlédnout od skutečnosti, že sám si byl vědom povinnosti platit za služby, neboť se pokusil zálohy bytovému družstvu uhradit. Přestože se žalobci po určitou dobu domnívali, že nájemní a posléze vlastnické právo k bytu svědčí jim, v bytě nikdy nebydleli a od určitého okamžiku do něj ani neměli přístup. Bezpochyby proto nehradili bytovému družstvu zálohy za spotřebované služby s přesvědčením, že plní svůj vlastní závazek. Služby spojené s užíváním bytu tedy objektivně spotřebovával dovolatel a hradili je žalobci. V řízení vedeném u Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci bylo určeno, že dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi dovolatelem a T. B. je neplatná, v důsledku čehož byla neplatnou i následná smlouva mezi T. B. a žalobci. Přestože si žalobci do té doby nebyli vědomi neplatnosti těchto dohod, a byli v domnění, že jim svědčí nájemní či vlastnické právo, a přestože sami hradili zálohy vyúčtované bytovým družstvem, po celou dobu věděli o tom, že dané služby spotřebovává dovolatel a tudíž že je to on, koho stíhá povinnost hradit zálohy. Vycházeli přitom i z dohody mezi nimi a dovolatelem, že dovolatel bude hradit veškeré služby, které bude třeba platit v době, kdy bude byt užívat.
V dané věci tudíž není naplněna základní premisa předpokládaná otázkami položenými dovolatelem, a sice že žalobci byli v domnění, že plní svůj závazek. Odvolací soud tedy správně dovodil, že se jednalo o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného, co po právu měl plnit sám ve smyslu §454 obč. zák. Z citované judikatury pak vyplývá závěr, že plněním za jiného se bezdůvodně obohacuje nikoli osoba, jíž bylo plněno, v projednávané věci tedy bytové družstvo, ale subjekt, za nějž bylo plněno, v tomto případě odvolatel. Odvolací soud se těchto judikaturních závěrů přidržel.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 33 Cdo 973/98, a dalších na něž odkazoval dovolatel, vyplývá, že předpokladem aplikace §454 obč. zák. je především to, že ten, kdo plnil za jiného, plnil povinnost jiného vědomě, tj. že mezi osobou, která plnění poskytovala a osobou oprávněnou k přijetí plnění, bylo zřejmé, že je plněn určitý závazek jiné (povinné osoby). Jak bylo dovozeno výše, žalobci si byli vědomi toho, že hradí zálohy za služby, které spotřebovává dovolatel. Z jednání bytového družstva, které odmítlo přijmout plnění od dovolatele, který projevil snahu hradit zálohy za byt, v němž bydlel, protože se domnívalo, že právní titul k bytu náleží žalobcům, nelze za daných okolností dovozovat, že mezi osobou, která plnila, a osobou oprávněnou k přijetí plnění, nebylo zřejmé, že je plněn závazek dovolatele. Bytové družstvo muselo z chování dovolatele přinejmenším pojmout pochybnost o tom, který subjekt je povinen hradit předmětné zálohy. Citovanými odkazy se tudíž dovolateli nepodařilo vyvrátit závěr, že se v dané věci jednalo o bezdůvodné obohacení získané plněním za jiného ve smyslu §454 obč. zák.
K námitce dovolatele o neustanovení zástupce pro odvolací řízení předně dovolací soud uvádí, že nejde o námitku způsobilou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (ke zmatečnostem a vadám, jež mohly mít vliv na správnost rozhodnutí dovolací soud přihlíží jen je-li dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.), nicméně lze uvést, že podle §30 o. s. ř. soud ustanoví zástupce účastníku řízení osvobozenému od soudních poplatků, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 18 Co 353/2015-337, však vyplývá, že dovolatel se v řízení zcela orientuje, přičemž žádost o ustanovení zástupce podal až po poučení o koncentraci řízení, tedy po tom, co účastníci měli možnost uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy. V takové situaci skutečně nebylo ustanovení právního zástupce nezbytně nutné k ochraně zájmů dovolatele, přičemž dovolací soud neshledal v postupu soudu odvolacího pochybení.
Co bylo stran přípustnosti uvedeno v předchozím odstavci platí i pro námitku, že dovolateli nebylo umožněno náležitě prezentovat své vyjádření ze dne 16. 6. 2016, odkazující na další judikaturu týkající se projednávané otázky, nicméně i zde považuje dovolací soud za vhodné uvést, že je z obsahu spisu zřejmé, že toto vyjádření dovolatel předložil až po tom, co soud prvního stupně na jednání dne 10. 6. 2014 poučil účastníky podle §119a o. s. ř. Poučením podle §119a o. s. ř. se přitom sleduje, aby účastníci přítomní při jednání, po jehož skončení bude věc rozhodnuta, byli upozorněni na pravidla, za nichž může být uplatněn odvolací důvod podle §205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., a aby věděli, že všechny rozhodné skutečnosti musí uplatnit a že potřebné důkazy musí navrhnout již za řízení před soudem prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4069/2009).
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatel nepoukázal na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobcům a) a b) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokáty náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §8 a §7 bodu 5 ve spojení s §12 odst. 4 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 7 328 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu mají tedy žalobci a) a b) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7 628 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu