ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1441.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1441/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Frenn Trading B.V. , registrační číslo 16039519, se sídlem v Amsterdamu, Strawinskylaan 965, WTC, 1077XX, Nizozemsko, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalované GENERAL PLASTIC, s.r.o. , IČ 629 66 391, se sídlem v Hoříně 5, zastoupené Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, o 442.943,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 314/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 29 Co 488/2014-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku
12.584,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, č. j. 10 C 314/2013-123, uložil žalované zaplatit žalobci částku 442.943,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud vzal za prokázané, že žalobce v souladu s pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze vydaným v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 160/2004 zaplatil prostřednictvím svého právního zástupce na účet právní zástupkyně žalované předmětnou částku coby náhradu nákladů řízení. Daný rozsudek byl ovšem zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3341/2010, čímž došlo k odpadnutí právního důvodu uskutečněného plnění, a na prospěch, jehož se žalované dostalo, je třeba nahlížet jako na bezdůvodné obohacení dle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Soud pokládal za vhodné zdůraznit, že mezi žalobcem a jeho právním zástupcem existoval vztah přímého zastoupení, takže platba provedená z účtu advokátní kanceláře přivodila splnění povinnosti žalobce k uhrazení nákladů řízení. Rovněž advokátka žalované, která řečené plnění obdržela, si počínala coby přímá zástupkyně, pročež je irelevantní (coby otázka vnitřního vztahu mezi zástupcem a zastoupeným), zda žalovaná příslušné prostředky fakticky obdržela. Z nastíněných důvodů soud žalobě vyhověl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 29 Co 488/2014-149, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud rovněž vyzdvihl, že plnil-li přímý zástupce žalobce přímé zástupkyni žalované, přičemž byla realizovaná platba nezaměnitelně identifikována jako úhrada nákladů vzniklých žalované v řízení vedeném pod příslušnou spisovou značkou, došlo tím ke splnění platební povinnosti, která byla žalobci uložena pravomocným rozhodnutím soudu. Zrušení daného rozsudku pak přivodilo odpadnutí jediného právního důvodu pro poskytnutí sporné sumy, pročež žalované vznikla povinnost přijaté prostředky žalobci vrátit. Rozhodnutí okresního soudu tak mohl odvolací soud označit za věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jež jsou v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny rozdílně a nekonzistentně. Dovolatelka uvádí, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 160/2004 byl projednáván jednak nárok žalobce na zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, jednak vzájemný návrh žalované na určení neexistence zástavních práv žalobce k nemovitostem v jejím vlastnictví. Žaloba na peněžité plnění proti žalované byla přitom pravomocně zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, č. j. 30 Co 252/2006-172, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3341/2010, tak již bylo přezkoumáváno toliko následně vydané rozhodnutí odvolacího soudu týkající se vzájemného návrhu žalované. Žalovaná se přijetím náhrady nákladů řízení od žalobce nemohla bezdůvodně obohatit, neboť její nárok na uhrazení těchto nákladů vyplynul už z rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení částky
5.000.000,- Kč. Pakliže Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 14. 6. 2011 uložil soudu prvního stupně, aby znovu rozhodl i o nákladech původního řízení, nemohla se tato povinnost vztahovat na náklady pravomocně ukončeného řízení o žalobě na zaplacení zmíněné sumy, jelikož náklady tohoto řízení jí již byly žalobcem uhrazeny.
Dovolatelka má rovněž za to, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s otázkou aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, jelikož opomněly skutečnost, že zástupkyni žalované neplnil advokát Miroslav Bělina, jemuž žalobce udělil plnou moc, nýbrž Advokátní kancelář Kříž a Bělina s. r. o., jež k takovému jednání zmocněna nebyla. Podle dovolatelky se tak spíše žalobce obohatil na úkor jmenované advokátní kanceláře.
Předeslané úvahy dovolatelka uzavírá návrhem, aby dovolací soud rozsudek krajského soudu, jakož i rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce, který označil napadený rozsudek za konformní s judikaturou Nejvyššího soudu, vyslovil mínění, že se soudy s argumenty nastolenými žalovanou vypořádaly adekvátně, a dovolání navrhl odmítnout, eventuálně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však přípustné není.
První dovolatelkou uplatněný argument se opírá o tezi, že jí byla sporná částka vyplacena důvodně, poněvadž se její nárok na náhradu nákladů řízení opíral o dřívější rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, č. j. 30 Co 252/2006-172, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 5.000.000,- Kč podaná proti ní žalobcem. Tato úvaha je však zcela lichou, neboť nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a podle ustálené judikatury vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1702/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2814/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014). Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, č. j. 30 Co 252/2006-172, proti němuž žalobce brojil dovoláním, které Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, však o náhradě nákladů řízení ve výše naznačeném smyslu rozhodováno nebylo (odvolací soud nákladové výroky prvoinstančního rozsudku spolu s výrokem zamítajícím vzájemný návrh žalované zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení). Nárok žalované na náhradu nákladů řízení přitom nemohl vzniknout na základě pouhé skutečnosti, že již dříve došlo k zamítnutí žaloby směřující proti ní, nýbrž teprve právní mocí rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, č. j. 30 Co 567/2009-353, jehož výrokem byla povinnost žalobce k náhradě nákladů žalované založena, který ovšem po svém zrušení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3341/2010, coby právní důvod předmětného plnění odpadl. Jelikož čistě procesní nárok na náhradu nákladů řízení nemohl mít žádný korelát v rovině hmotného práva, na nějž by bylo možno nazírat jako na právní důvod přesunu majetkových hodnot od žalobce k žalované (srovnej blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011), nelze soudům nižších stupňů vytknout žádné pochybení, pokud částku, jež byla na náhradě nákladů řízení v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010 č. j. 30 Co 567/2009-353, dovolatelce uhrazena, pokládaly za bezdůvodné obohacení. S ohledem na obsah dovolací argumentace lze ještě podotknout, že nebylo-li zde po právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3341/2010, žádného rozhodnutí upravujícího povinnost k náhradě nákladů řízení vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 160/2004, bylo vskutku třeba znovu rozhodnout též o nákladech řízení o původní žalobě na peněžité plnění, a to bez ohledu na fakt, že se žalované již v minulosti (v souladu s posléze zrušeným rozhodnutím krajského soudu) určitého obnosu coby náhrady nákladů vzniklých v této fázi řízení dostalo.
Polemiku dovolatelky se způsobem, jakým odvolací soud vyřešil otázku věcné legitimace žalobce k vymáhání předmětného bezdůvodného obohacení, shledává Nejvyšší soud bezpředmětnou. I kdyby totiž akceptoval argument, že provedení úhrady nákladů řízení žalované z účtu advokátní kanceláře nebylo možno považovat za jednání advokáta, jemuž žalobce udělil plnou moc, a že tedy potenciálně mohlo jít o plnění za jiného ve smyslu §454 obč. zák., k čemuž snad dovolatelka svými úvahami směřuje, nebyla by tím ohrožena správnost úsudku krajského soudu o aktivní věcné legitimaci žalobce v nynější při. Ustanovení §454 obč. zák. dopadá na situace, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno, a naopak neexistuje povinnost k plnění na straně toho, kdo plnil. Plněním za jiného se podle konstantní judikatury bezdůvodně obohacuje nikoli osoba, jíž bylo plněno, ale subjekt, za nějž bylo plněno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sen. zn. 21 ICdo 16/2012, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013). Pakliže následně odpadne titul pro plnění mezi tím, za nějž bylo plněno, a tím, komu bylo plněno, nemůže se vydání neoprávněného majetkového prospěchu proti příjemci plnění domáhat subjekt, který původně plnil za jiného (neboť osobu, jež vyrovnala cizí dluh, právní důvod k plnění nikdy nezavazoval, a její postavení se tudíž odpadnutím řečeného titulu nikterak nezměnilo), nýbrž ten, jehož závazek byl třetí osobou zapraven (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4191/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1035/2013). Tížila-li v řešené kauze povinnost k náhradě nákladů řízení žalobce, muselo po odpadnutí právního důvodu k zaplacení sporné částky právo na vrácení poskytnutého plnění vzniknout právě na jeho straně, ať už v souladu s posléze zrušeným soudním rozhodnutím náklady řízení žalované uhradil sám (prostřednictvím svého přímého zástupce), nebo byla tato jeho povinnost za něj vědomě splněna jiným subjektem s účinky dle §454 obč. zák.
Jelikož v dovolání nebyla nastolena žádná právní otázka ve smyslu §237 o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.584,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu