ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3432.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3432/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Mgr. I. S. , zastoupené JUDr. Soňou Luňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti žalovaným 1. Pragoinvestu akciové společnosti v likvidaci, IČ 00000965, se sídlem v Praze 4, Podolí, Na Kavčích horách 1103/4, a 2. Ing. R. M. , zastoupenými Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Kytlická 780/12, o zaplacení 333.856,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 312/2009, o dovolání žalobkyně a 1. žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2013, č. j. 17 Co 520/2012-245, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2013, č. j. 17 Co 520/2012-245, se vyjma části výroku I., jíž byl ve vztahu ke 2. žalované potvrzen ve výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 5. 2012, č. j. 5 C 312/2009-215, a dále výroku III., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.080,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Blanky Schneiderové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14. 5. 2012, č. j. 5 C 312/2009-215, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po každé ze žalovaných zaplacení částky 166.928,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobkyně uvedla, že vykonávala činnost správkyně konkursní podstaty úpadce Zemědělských potřeb Praha, státního podniku v likvidaci (dále též jen „úpadce“), a jejím úkolem tak bylo zajistit realizaci rozvrhového usnesení soudu, na jehož základě měla 1. žalované připadnout částka 166.928,- Kč. Za účelem splnění této povinnosti zaslala žalobkyně dne 10. 10. 2007 uvedenou částku z majetku úpadce na účet označený 2. žalovanou coby osobou vykonávající funkci likvidátorky 1. žalované. Tato platba byla provedena nehledě na to, že dne 10. 9. 2007 byl žalobkyni doručen exekuční příkaz soudního exekutora, jímž byla nařízena exekuce přikázáním pohledávky 1. žalované vůči úpadci. Poté, co žalobkyně zjistila, že předmětná částka byla zaslána na účet označený 2. žalovanou, zaslala exekuovanou částku exekutorovi ze svých vlastních prostředků a po 1. žalované se domáhala vrácení zaslané částky, což však 1. žalovaná neučinila, pročež se žalobkyně obrátila na soud, aby 1. nebo 2. žalované uložil zaplatit jí předmětnou částku z titulu bezdůvodného obohacení. Soud nejprve jako nedůvodnou odmítl žalovanými vznesenou námitku promlčení, připomněl, že v souladu s §118b o. s. ř. nebyla v dané procesní situaci přípustná změna žalobních tvrzení týkající se údajné náhrady škody (uplatněná na č. l. 181 a násl. spisu), a učinil níže uvedené závěry. Z exekučního příkazu se podává, že dlužníku povinného bylo zapovězeno, aby po obdržení exekučního příkazu vyplácel povinnému výše uvedenou částku až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství. Exekuční příkaz tedy ukládal povinnost žalobkyni jakožto správkyni konkursní podstaty úpadce, a nikoliv žalovaným. Soud dovodil, že plnila-li žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty na účet, který jí byl sdělen 2. žalovanou, nemůže jít o plnění bez právního důvodu, neboť závazek úpadce vůči 1. žalované byl stanoven soudním rozhodnutím – rozvrhovým usnesením. Neobstojí přitom tvrzení žalobkyně, dle nějž 1. žalovaná nesměla po vydání exekučního příkazu nakládat se svým majetkem a převzít poukázanou částku. Jelikož současně prostředky zaslané na účet označený 2. žalovanou náležely do konkursní podstaty, nemohla se jich úspěšně domáhat žalobkyně, ale toliko úpadce. Tvrdí-li přitom žalobkyně, že žalovanou částku poukázala exekutorovi ze svých prostředků, je zřejmé, že takto neplnila za žalované, ale za úpadce vázaného exekučním příkazem. Soud tedy uzavřel, že žalovaným v projednávaném sporu nesvědčí pasivní věcná legitimace. Domáhá-li se navíc žalobkyně po žalovaných vrácení prostředků vyplacených z konkursní podstaty úpadce (již právně neexistujícího a vymazaného z obchodního rejstříku), nelze na ni pohlížet jako na aktivně věcně legitimovanou. Soudu tak nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou vůči oběma žalovaným zamítnout.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 14. 2. 2013, č. j. 17 Co 520/2012-245, ve výroku I. změnil ve vztahu k 1. žalované tak, že jí uložil zaplatit žalobkyni částku 166.928,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, ve vztahu ke 2. žalované je v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.). Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, s jeho právním posouzením věci ve vztahu k 1. žalované se však zcela neztotožnil. Za účelem realizace rozvrhového usnesení, jímž bylo 1. žalované jako jedné z věřitelů úpadce přiznáno právo na peněžité plnění, zjišťovala žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty příslušné bankovní spojení a 2. žalovanou jí bylo sděleno číslo účtu, na nějž má být částka zaslána. Druhá žalovaná uvedla tento bankovní účet při vědomí toho, že se nejedná o účet 1. žalované, ale o účet třetí osoby, Ing. V. B., což odůvodňovala tím, že tehdy ještě neměla od konkursního správce 1. žalované žádné doklady a neznala číslo bankovního účtu 1. žalované. Na tento účet pak žalobkyně následně odeslala předmětnou částku, nehledě na to, že jí již dříve byl doručen exekuční příkaz, jímž byla nařízena exekuce přikázáním této pohledávky. První žalovaná ztratila okamžikem doručení exekučního příkazu žalobkyni jako poddlužníku právo nakládat se svou pohledávkou. Pokud jí i přesto byla předána částka zaslaná na uvedený účet, 2. žalovaná ji odmítla vrátit, zúčtovala ji a 1. žalovaná s ní následně hospodařila, znemožnila tím 1. žalovaná uspokojení oprávněné ČKD Praha Holding, a. s. Jestliže žalobkyně následně poukázala ze svých prostředků tutéž částku na účet soudního exekutora, jenž ji posléze vyplatil oprávněné ČKD Praha Holding, a. s., nezbývá než uzavřít, že 1. žalovaná je povinna vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni, která plnila za ni. Uvedenou situaci je možno subsumovat pod §454 obč. zák. dopadající na případy, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění toho, za něhož bylo plněno, a naopak neexistuje povinnost na straně toho, kdo plnil. Žalobkyně je tak v projednávaném sporu aktivně věcně legitimovanou, přičemž pasivní věcná legitimace svědčí 1. žalované, na jejíž straně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, co do části jeho výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu ke 2. žalované, a v návaznosti nato i do výroků II. a III., podala dovolání žalobkyně, jež považuje rozhodnutí odvolacího soudu za spočívající na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka připomněla, že žalobu podala jakožto fyzická osoba, jež je současně bývalou správkyní konkursní podstaty úpadce. Zrekapitulovala základní skutkové okolnosti projednávaného sporu a zdůraznila, že v průběhu řízení navrhla, aby soud prvního stupně posoudil prokázaný skutkový stav podle úpravy odpovědnosti za škodu, což soud mylně vyhodnotil jako změnu žalobních tvrzení, kterou nepřipustil s ohledem na zákonnou koncentraci řízení, ač šlo toliko o změnu právní kvalifikace. Soud tedy měl věc posoudit podle ustanovení o odpovědnosti za škodu. Majetková újma přitom žalobkyni vznikla tím, že ze svých prostředků zaplatila žalovanou částku na účet exekutora. Druhá žalovaná porušila svou zákonnou povinnost – postupovat jako likvidátorka s odbornou péčí. Sdělila-li 2. žalovaná žalobkyni nesprávné číslo účtu společnosti, jejíž byla likvidátorkou, napomohla třetí osobě neoprávněně získat prostředky, jež měly náležet 1. žalované a jejím věřitelům, a to navíc za situace, v níž dluhy 1. žalované dosahovaly značné částky, na její majetek byla nařízena exekuce a bylo jí zakázáno nakládat se svým majetkem. Příčinná souvislost je pak dána tím, že žalobkyni vznikla škoda právě v důsledku porušení povinností 2. žalovanou. Motivem jednání 2. žalované byla zjevně snaha zabránit exekutorovi v zabavení prostředků na konkrétních účtech, čímž současně bylo napomoženo třetí osobě k získání prostředků 1. žalované a jejích věřitelů. Je přitom jasné, že 2. žalovaná číslo účtu třetí osoby sdělila úmyslně.
Žalobkyně dále vyslovila názor, že na plnění vyplacené 2. žalované je třeba pohlížet jako na bezdůvodné obohacení vzniklé naplněním skutkové podstaty ve smyslu §454 obč. zák. upravujícího případy, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění toho, za něhož bylo plněno, a neexistuje povinnost k plnění na straně toho, kdo plnil. Osoba, jež plnila za jiného, pak má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnila. Žalobkyně je tak oprávněna požadovat vydání bezdůvodného obohacení od 2. žalované, která omylem poukázané peněžité plnění přijala, s ohledem na nařízenou exekuci jej však byla současně povinna vydat věřiteli 1. žalované. Za 2. žalovanou přitom tuto povinnost splnila žalobkyně prostřednictvím exekutora. Dovolatelka se dále označila za aktivně věcně legitimovanou v projednávaném sporu, neboť u ní došlo k úbytku majetku, za pasivně legitimovanou pak označila 2. žalovanou, u níž nepředáním přijaté částky věřiteli nedošlo ke zmenšení majetku. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že uloží 2. žalované povinnost zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím.
K dovolání žalobkyně se vyjádřily obě žalované, rozporovaly přiléhavost jejích argumentů a navrhly, aby bylo dovolání odmítnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti části jeho výroku I., jíž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně, a akcesorickým nákladovým výrokům, podala dovolání i 1. žalovaná. Na přípustnost dovolání usuzuje v souladu s §237 o. s. ř. z toho, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, i ze skutečnosti, že v rozhodnutí posuzovaná otázka doposud nebyla vyřešena. Na rekapitulaci skutkových okolností i dosavadního průběhu řízení dovolatelka navázala výtkou vůči posouzení odvolacího soudu, jenž své rozhodnutí založil na aplikaci §313 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, a dovodil, že 1. žalovaná ztratila právo na uspokojení pohledávky již doručením usnesení o nařízení exekuce dlužníku, tedy žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadce. Odvolací soud z uvedeného dovodil způsobem, jenž není zcela zřejmý a pro nějž by jeho rozhodnutí rovněž mohlo být pokládáno za nepřezkoumatelné, že za situace, v níž byla 1. žalované žalobkyní zaplacena přikázaná pohledávka, měla 1. žalovaná povinnost ji vrátit zpět. Odvolací soud současně dovodil, že zaplatila-li žalobkyně tuto částku ze svých výlučných prostředků, plnila za 1. žalovanou, co měla plnit sama. Tento závěr je však sporný, neboť není zřejmé, komu a z jakého důvodu měla 1. žalovaná plnit – zda zpět správkyni konkursní podstaty nebo přímo oprávněnému. Míní-li odvolací soud, že 1. žalovaná nesplnila svou povinnost vrátit prostředky správkyni konkursní podstaty, tak lze dovodit, že 1. žalovaná měla plnit žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadce. Potom by ovšem aktivně věcně legitimovaným mohl být pouze úpadce a za těchto okolností by se nemohlo jednat o plnění za jiného, ale o plnění z jiného právního důvodu, například o vrácení bezdůvodného obohacení či o náhradu škody, což však odvolací soud nijak nespecifikoval. Hovoří-li odvolací soud o tom, že žalobkyně splnila povinnost uhradit oprávněné předmětnou částku za 1. žalovanou, pak ovšem tuto úvahu nepodpořil objasněním, z jakého ustanovení pro 1. žalovanou zmíněná povinnost vyplývá.
Dovolatelka poukázala na výklad §313 o. s. ř. provedený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2286/2004, z nějž dovozuje, že uvedené ustanovení má toliko procesní účinky. Domnívá se, že judikaturou doposud nebyla zodpovězena otázka, jaké účinky na hmotněprávní existenci pohledávky má skutečnost, že ji dlužník navzdory usnesení o přikázání pohledávky neuhradí oprávněnému, ale povinnému jako svému původnímu věřiteli. Dále se táže na práva a povinnosti povinného, kterému byla pohledávka postižená exekučním příkazem uhrazena, jakož i na následky porušení povinnosti stanovené exekučním příkazem. Dovolatelka je toho názoru, že nemá-li přikázání pohledávky hmotněprávní účinky, nemá za následek změnu v osobách věřitele a dlužníka, a proto 1. žalovaná zůstává nadále věřitelem z plněné pohledávky a obdržené plnění se opírá o řádný právní důvod. Dle dikce §313 odst. 3 o. s. ř. ztrácí povinný doručením usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí právo k pohledávce, čemuž je třeba rozumět v návaznosti na §313 odst. 1 o. s. ř. jako ztrátě práva s pohledávkou nakládat, přičemž přijetí plnění nelze považovat za nakládání s pohledávkou, neboť k tomu není zapotřebí žádného úkonu povinného. V této souvislosti připomíná, že číslo účtu bylo konkursní správkyni sděleno asi dva měsíce před tím, než jí byl doručen předmětný exekuční příkaz, tedy než 1. žalovaná ztratila právo k pohledávce ve smyslu uvedeného ustanovení. Z její strany tak nedošlo k porušení žádné z povinností předvídaných §313 o. s. ř. či k přijetí plnění bez právního důvodu. Byla to naopak žalobkyně, kdo porušil §313 odst. 1 o. s. ř. uloženou povinnost vyplatit po doručení exekučního příkazu povinnému jeho pohledávku. Oprávněné pak vznikla škoda v důsledku porušení povinnosti žalobkyně, neboť se nemohla uspokojit z přikázané pohledávky, která splněním zanikla. Plnila-li žalobkyně oprávněné, plnila svou povinnost z odpovědnosti za škodu, za což se však nemůže domáhat náhrady po 1. žalované, jež neporušila žádnou právní povinnost vůči žalobkyni nebo oprávněné. I kdyby bylo možno uvažovat o tom, že 1. žalovaná měla povinnost plnit oprávněné na základě exekučního titulu, a že žalobkyně tedy plnila za 1. žalovanou její povinnost, nebylo by ani tehdy na místě dovozovat povinnost 1. žalované vydat plnění žalobkyni, neboť vznik povinnosti plnit z titulu bezdůvodného obohacení implicitně předpokládá existenci omylu na straně oprávněného z bezdůvodného obohacení (dovolatelka v tomto odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, jehož závěry vyslovené k otázce plnění bez právního důvodu pokládá za přiměřeně aplikovatelné i v případě plnění za jiného ve smyslu §454 obč. zák.). Jakýkoliv jiný výklad by byl v rozporu s §524 a následujícími obč. zák., neboť kdokoliv by potom mohl svévolným uspokojením pohledávky jiné osoby dosáhnout i bez dohody s věřitelem toho, že na něj pohledávka přejde, respektive že původní pohledávka zanikne a jemu vznikne nová pohledávka ve stejné výši z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 obč. zák.
Dovolatelka dále pokládá za vhodné zdůraznit, že účet, jehož číslo bylo žalobkyni sděleno 2. žalovanou, byl účtem jediného akcionáře 1. žalované, a k jeho sdělení došlo proto, že 2. žalované nebylo v daném okamžiku známo číslo účtu 1. žalované. Výzva k plnění, jež byla následně zaslána žalobkyní 1. žalované, navíc vykazovala značné nedostatky, pro něž se 1. žalovaná obávala plnit. První žalovaná uzavřela své dovolání návrhem, aby bylo napadené rozhodnutí změněno tak, že žaloba bude zamítnuta i vůči ní, případně aby bylo rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně ve svém dovolání nepoložila Nejvyššímu soudu otázku, ať již z oblasti procesního, či hmotného práva, pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu citovaných ustanovení. K jejím výtkám, dle nichž soudy pochybily, nezabývaly-li se s ohledem na §118b o. s. ř. upravující zákonnou koncentraci řízení jejími tvrzeními, pro něž je na žalované plnění možno pohlížet jako na náhradu škody, lze uvést následující. Z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že svou aprobací procesního postupu soudu prvního stupně přitakal jeho názoru, že tvrzení vznesená žalobkyní v tomto směru odporují zásadě koncentrace řízení, a není tak na místě připustit změnu žaloby v dožadovaném směru. Třebaže se zásadou koncentrace není v rozporu, navrhuje-li žalobce na základě již uvedených skutkových tvrzení posouzení svého nároku podle jiných zákonných ustanovení, je tomu tak pouze tehdy, není-li to provázeno změnou skutkových tvrzení, jimiž je nárok jako předmět řízení vymezen, a označením nových důkazů, jichž se účastník dovolává (k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 629/2011, a judikaturu v něm odkazovanou). Tvrzením se rozumí vylíčení rozhodujících skutečností, které jsou podstatné pro posouzení věci podle hmotného práva, přičemž žalobce musí vylíčit skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 629/2011). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, zaobírajícího se zevrubně nárokem žalobkyně dle jeho vymezení v žalobě, se však podává, že skutečnosti, na základě nichž se žalobkyně svým stanoviskem uplatněným na jednání soudu dne 2. 11. 2011 (dle č. l. 181 a č. l. 184 spisu) domáhala posouzení žalovaného nároku jako náhrady škody, přesahují její žalobní tvrzení, na něž sice navazují, ovšem současně je modifikují a doplňují tak, aby odpovídala nově navrhované právní kvalifikaci – náhradě škody (zvlášť markantní je to v otázkách zavinění a příčinné souvislosti, k nimž se tvrzení žalobkyně upínala zcela nově). Postup soudů se tedy nejeví být založen na chybném výkladu procesních předpisů.
K uvedenému lze dále dodat, že předmětem tohoto řízení nebylo posouzení řádnosti postupu 2. žalované ve vztahu k likvidované společnosti a jejím věřitelům, a není tak na místě zvažovat kroky 2. žalované ve vztahu k případné újmě těchto subjektů. Samotné označení určitého bankovního účtu jako platebního místa, na něž má být likvidované společnosti uhrazena její pohledávka, by současně samo o sobě jen stěží bylo možno pokládat za protiprávní krok odůvodňující postih 2. žalované, jež přitom (jak se podává z rozsudku odvolacího soudu) tuto částku řádně vnesla do majetku likvidované společnosti - 1. žalované. Zmiňuje-li žalobkyně, že pokud by jí 2. žalovaná sdělila číslo účtu 1. žalované, postihl by exekutor všechny prostředky na tomto účtu, zjevně opomíjí zjištěný časový sled událostí - v době transferu předmětné částky na označený účet již byla řádně nařízena exekuce přikázáním pohledávky. K vymožení pohledávky oprávněné osoby vůči 1. žalované, tedy už byl zvolen jiný postup než postižení jejího bankovního účtu, a sdělení čísla účtu náležícího 1. žalované by tak nikterak neovlivnilo, jak mělo být s pohledávkou 1. žalované v daném momentě naloženo.
Nepřiléhavé je rovněž tvrzení, dle nějž na straně 2. žalované došlo na úkor žalobkyně ke vzniku bezdůvodného obohacení naplněním skutkové podstaty dle §454 obč. zák. Hovoří-li dovolatelka o povinnosti 2. žalované poskytnout poukázané plnění věřiteli, pak ignoruje stěžejní zjištěné okolnosti, především to, že povinnou k plnění věřiteli 1. žalované byla před nařízením exekuce přikázáním pohledávky toliko 1. žalovaná a následně (v době řešených peněžních transakcí a po nařízení exekuce přikázáním pohledávky) úpadce. Konstrukce žalobkyně, uvedené opomíjející a postrádající náležité, právními argumenty podložené objasnění toho, jakou povinnost měla za 2. žalovanou splnit žalobkyně, tedy rovněž není s to založit přípustnost dovolání a vyvrátit správnost závěrů odvolacího soudu. Dikci zákona se vymykají i tvrzení žalobkyně stran její aktivní věcné legitimace a pasivní věcné legitimace 2. žalované. Je vhodné připomenout, že bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku povinnosti vydat získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1 obč. zák.) stíhá toho, komu se plněním dostalo majetkové hodnoty, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením aktiv, nebo snížením pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006). Nebylo-li v projednávané věci zjištěno, že by úbytek v majetkové sféře žalobkyně jakožto fyzické osoby vedl k rozšíření majetkové sféry 2. žalované, pak není důvodu zpochybňovat správnost úvahy vylučující za těchto okolností pasivní věcnou legitimaci 2. žalované.
Jelikož dovolací argumentace žalobkyně neumožňuje pohlížet na její dovolání jako na přípustné, přikročil Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. k jeho odmítnutí.
Oproti tomu dovolání 1. žalované nelze upřít přípustnost i důvodnost, neboť právní úvahy odvolacího soudu především nerespektují setrvalý výklad §454 obč. zák. podávaný judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již dříve objasnil, že o bezdůvodné obohacení ve smyslu §454 obč. zák. jde v situacích, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění u toho, za něhož bylo plněno, a naopak neexistuje taková povinnost na straně toho, kdo za něj jeho povinnost splnil. Ten, kdo plnil za jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil. Právní povinnost k plnění může vyplývat ze zákona nebo ze smluvního závazku. Nezbytné předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák., které musí být kumulativně splněny, jsou tedy následující: a/ oprávněný (postižený subjekt) poskytl třetí osobě plnění, které má majetkovou hodnotu (např. zaplatil peníze), namísto povinného, b/ oprávněný nebyl povinen plnit (na jeho straně neexistovala právní povinnost k takovému plnění), c/ právní povinnost poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo získal bezdůvodné obohacení) a d/ mezi tím, kdo plnil (oprávněným), a tím, komu bylo plněno (třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného (tj. za povinného – dlužníka), jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl - §559 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 858, svazek 12/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011). Předestřené přitom obsahově navazuje i na dovolatelkou zmiňované stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, v němž vyslovené závěry je možno pokládat i nadále za přiměřeně aplikovatelné (srov. dále též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 96/2010). Názor odvolacího soudu, že na straně 1. žalované došlo naplněním skutkové podstaty ve smyslu §454 obč. zák. ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně, ovšem naznačenému neodpovídá, neboť povinnosti a poskytnutá plnění, jež podřazuje této skutkové podstatě, zmíněnými vazbami neprovazuje a do značné míry rezignuje na důsledné objasnění svých právních úvah v tomto směru.
V daném případě je třeba připomenout, že exekučnímu příkazu, přikazujícímu pohledávku povinného vůči poddlužníku, není možno přiznat následky výhradně v rovině procesního práva, neboť jeho účinky přesahují i do roviny práva hmotného, jak opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2286/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 1071/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 412/2012). Z dikce §313 o. s. ř. (dle §65 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, přiměřeně aplikovatelného i při provádění exekuce přikázáním pohledávky) se podává, že doručením usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky ztrácí povinný právo na vyplacení pohledávky a od tohoto okamžiku nemají jakékoli dispozice poddlužníka s přikázanou pohledávkou vůči oprávněnému žádné právní následky (k tomu srov. například Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. BECK, 2006, s. 1564, vysvětlivka 2, nebo Kůrka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, s. 447). Právní úkony, jež by byly porušením tzv. arrestatoria (§313 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.) či inhibitoria (§313 odst. 1, věta první, o. s. ř.), jsou podle §39 obč. zák. neplatné (srov. výše uvedený komentář C. H. BECK nebo Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 1. vydání, Wolters Kluwer ČR, s. 1542, vysvětlivka 5). Dlužník povinného je tedy nucen pohledávku povinného zadržet (Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, s. 280, vysvětlivka 2, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2853/2007). Z uvedeného se podává, že poddlužník zde nemůže přivodit zánik svého závazku jeho splněním původnímu věřiteli (k této problematice srov. též přiměřeně úvahy vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 395/2009; 21 Cdo 3497/2009). Výplatou oprávněnému se pak dlužník povinného zprostí své povinnosti vůči povinnému (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1223/2003). Nelze dovozovat, že by po nařízení exekuce přikázáním pohledávky měl poddlužník povinnost plnit jak původnímu věřiteli, tak oprávněnému z exekuce, neboť konstruování takové souběžné povinnosti poddlužníka by bez jakéhokoliv zákonného podkladu směřovalo v podstatě ke zdvojení povinnosti z téhož závazku, a narušovalo tak rovnovážný stav v občanskoprávních vztazích i právní jistotu dotčených osob. Po doručení exekučního příkazu bylo tedy povinností úpadce (s jehož majetkem, jak se podává ze zjištění soudů nižších stupňů, v rozhodné době nakládala žalobkyně jako konkursní správkyně dle §14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) splnit svůj dluh vůči 1. žalované (jako povinné) nikoliv přímo k jejím rukám, ale plnění směřovat prostřednictvím exekutora k osobě oprávněné. Této povinnosti však úpadce nedostál a splnila ji za něj žalobkyně jako fyzická osoba ze svých vlastních prostředků. Ač by na plnění poskytnuté z majetkové podstaty úpadce 1. žalované (prostřednictvím účtu odlišné osoby) bylo možno pohlížet jako na učiněné v rozporu s rozebíranou zákonnou úpravou, domáhat se jeho vrácení by mohla v souladu s §451 obč. zák. toliko osoba, pro niž znamenalo úbytek v majetkové sféře (k otázce věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení srovnej výklad uvedený v rámci posouzení dovolání žalobkyně a zde citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006), tedy opět úpadce coby osoba odlišná od žalobkyně. Jinak řečeno, třebaže by bylo možno dovozovat na straně 1. žalované povinnost vydat majetkový prospěch nabytý s ohledem na procesní modifikaci hmotněprávních vztahů bez řádného titulu opravňujícího k přijetí nabytého plnění, nejeví se zde náležité opory pro závěr, že by tuto povinnost měla 1. žalovaná vůči žalobkyni jakožto fyzické osobě neztotožnitelné s úpadcem. Názor odvolacího soudu nepřiléhavě dovozující prostřednictvím §454 obč. zák. odlišné pojetí práv a povinností účastníků pak postrádá relevantní podklad v právních úvahách (zejména ve vymezení povinnosti, jíž měla za 1. žalovanou splnit žalobkyně) a nelze mít za to, že by v dané situaci mohl obstát jako správný.
Z uvedeného je zřejmé, že argumentům 1. žalované v podstatném rozsahu nelze upřít důvodnost, pročež Nejvyšší soud přistoupil v naznačené části podle §243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud pak je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou i ve vztahu ke státu včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a 2. žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly 2. žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 7.780,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy 2. žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.080,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu