ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4436.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4436/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně České pojišťovny, a. s., IČ 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, s místem doručení Brno, Rašínova 7, Česká pojišťovna a. s., referát právní regresy, proti žalované Star Coaches s. r. o., IČ 26479419 , se sídlem v Praze 5, U Trojice 5, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, o 75.924 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 82/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2011, č. j. 23 Co 109/2011-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora uvedeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2010, č. j. 20 C 82/2010-44, kterým byla v odstavci I. žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 75.924 Kč s úrokem z prodlení od 14. 9. 2009 do zaplacení.
Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení žalované částky s odůvodněním, že splnila za žalovanou povinnost uhradit objednanou opravu vozidla Volvo B12B, a to ve prospěch společnosti ACS-Auto s. r. o., když bylo poškozeno dne 27. 3. 2009 a žalovaná požádala žalobkyni jako pojistitele o proplacení faktury za opravu přímo autoopravně.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako pojistitel uzavřela dne 2. 7. 2007 s žalovanou jako pojistníkem pojistnou smlouvu o pojištění vozidla Volvo B12B, druh vozidla autobus, SPZ 7A7 2862, kdy bylo sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, pojištění čelního skla, smluvní havarijní pojištění motorového vozidla včetně pojištění úrazu dopravovaných osob a pojištění asistenčních služeb, a to na dobu neurčitou. Vzal za prokázané, že ve smlouvě byla sjednána vinkulace pojistného plnění ve prospěch vlastníka pojištěného vozidla společnosti SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o., IČ 41061344. Dále zjistil, že žalovaná požádala formou tiskopisu – prohlášení zákazníka ze dne 31. 3. 2009 žalobkyni, aby pojistné plnění z pojistné události (prasklé čelní sklo) bylo na základě vystavené faktury poukázáno za bankovní účet opravy ACS-Auto s. r. o. a tuto výměnu čelního skla objednala žalovaná dne 31. 3. 2009. Podle dokladu o zaplacení ze dne 22. 4. 2009 vzal za prokázané, že částka 75.724 Kč byla poukázána žalobkyní na účet společnosti ACS-Auto s. r. o. z titulu shora uvedené pojistné události. Společnost SG Equipment Finance Czech republic s. r. o. dne 31. 3. 2009 souhlasila s výplatou pojistného plnění a požádala o poukázání finančních prostředků na její účet, přičemž ve prospěch této společnosti žalobkyně vyplatila částku 75.724 Kč dne 19. 5. 2009. Podle soudu prvního stupně na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §454 o. z. Dovodil, že s ohledem na úpravu pojištění žalobkyně neplnila závazek žalované uhradit servisní opravně cenu opravy vozidla, přičemž důvodem poskytnutého plnění byl omyl žalobkyně v osobě věřitele, kterému mělo být podle pojistné smlouvy plněno. Vyslovil, že pojistné plnění mělo být podle smlouvy uhrazeno pojištěnému – vlastníku vozidla, který byl oprávněn s touto částkou disponovat. Dospěl k závěru, že plnění bylo žalobkyní poskytnuto se záměrem plnit vlastní povinnost a nikoli plnit povinnost žalované, když servisní opravna nebyla k přijetí plnění podle pojistné smlouvy oprávněná. Vzhledem k omylu žalobkyně v osobě oprávněné přijmout pojistné plnění, nemohlo dojít k zániku závazku žalované uhradit cenu opravy vozidla a ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. K plnění žalobkyně tak nebyl od počátku dán právní důvod a vzniklé bezdůvodné obohacení je tak nutno posuzovat podle §451 o. z., kdy nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká tomu, kdo plnil vůči tomu, komu se plnilo. Na rozdíl od plnění za jiného podle §454 o. z. (jak tvrdí žalobkyně), kdy vzniká nárok tomu, kdo plnil vůči tomu, za koho se plnilo. Uzavřel, že žalované tak nesvědčí povinnost vydat žalobkyni tvrzené bezdůvodné obohacení a není tak ve sporu pasivně legitimována.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl podrobný výklad ustanovení §451 a násl. o. z. včetně předpokladů pro vznik bezdůvodného obohacení podle §454 o. z. a správně uzavřel, že pro vznik bezdůvodného obohacení není pasivně legitimována žalovaná. Zaujal názor, že podle obsahu pojistné smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 2. 7. 2007 je nepochybné, že pojistné plnění z titulu pojistné události bylo vinkulováno ve prospěch vlastníka a pochybením žalobkyně došlo k dřívější výplatě nákladů za provedenou opravu a na žalobkyni bylo, aby tuto záležitost řešila s vlastníkem vozidla, v jehož prospěch bylo pojistné plnění vinkulováno a aby tak již neposkytovala další plnění. Vyslovil závěr, že ze závazkového smluvního vztahu s uvedenou autoopravnou nevyplývá povinnost žalobkyně plnit za žalovanou a uhradit částečné náklady za opravu čelního skla autoservisu. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nebyly naplněny předpoklady bezdůvodného obohacení podle ustanovení §454 o. z. Odvolací soud považoval odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1191/2006 v dané věci za nepřípadný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky rozhodnutí dovolacího soudu má ve věci zásadní právní význam, jelikož řeší právní otázku v rozporu s ustanovením §454 o. z. Dovolatelka v dovolání shrnula skutková zjištění soudů obou stupňů. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávný závěr, že žalované nevzniklo na úkor žalobkyně podle §454 o. z. bezdůvodné obohacení. Poukazovala na skutečnost, že plněním žalobkyně společnosti ACS Auto s. r. o. vzniklo bezdůvodné obohacení žalované, jejíž dluh u společnosti ACS Auto s. r. o. žalobkyně vědomě společnosti ACS Auto s. r. o. uhradila. Dovolatelka nepovažovala za právně podstatnou pro vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované podle §454 o. z. skutečnost, že žalobkyně se ve vztahu k žalované, popř. firmě SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o. v okamžiku plnění omylem domnívala, že tím plní dluh z titulu pojistného plnění vůči žalované, popř. firmě SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. a dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), t. j. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, a naopak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení /§241a odst. 2 písm. b)/.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn.
Pl.ÚS-st. 31/10), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Položila-li dovolatelka při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod (§242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady bezdůvodného obohacení podle §454 o. z.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Podle §454 o. z. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Toto ustanovení vymezuje jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, která je založena na tom, že existovala právní povinnost ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a že ji splnil někdo, kdo právní povinnost plnit neměl. Jde o situaci předpokládající existenci právního vztahu mezi bezdůvodně obohaceným a třetí osobou, jíž bylo poskytnuto plnění, čímž došlo ke splnění závazku ve smyslu §559 o. z., přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že je plněno za jiného (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1337). Bezdůvodné obohacení v tomto případě spočívá v tom, že se majetkový stav povinného nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl za něj splněn; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, publikovaný pod C 1289 v Souboru civilních rozhodnutí NS – dále též jen „Soubor“). Ten, kdo plnil za povinného, má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil. Nezbytnými předpoklady bezdůvodného obohacení podle §454 o. z., které musí být splněny, jsou tedy následující: a) oprávněný (postižený subjekt) poskytl třetí osobě plnění, které má majetkovou hodnotu (např. zaplatil peníze), namísto povinného, b) oprávněný nebyl povinen plnit (na jeho straně neexistovala právní povinnost k takovému plnění), c) právní povinnost poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo získal bezdůvodné obohacení), a d) mezi tím, kdo plnil (oprávněným), a tím, komu bylo plněno (třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného, tj. za povinného - dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl splněním - §559 o. z. (na rozdíl od bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle §451 odst. 2 o. z. - srov. rozsudek NS ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99, Soubor C 858).
Podle ustanovení §451 odst. 2 o. z. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat neoprávněného majetkového prospěchu, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Prospěch z plnění bez právního důvodu vzniká přijetím plnění, k němuž právní důvod od počátku chyběl (právním důvodem k plnění může být smlouva, povinnost ze zákona apod.). Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval. Plněním bez právního důvodu mohou být i investice vynaložené na cizí věc (srov. Správu o zhodnotení úrovne rozhodovania súdov SSR vo veciach zodpovednosti za neoprávnený majetkový prospech podľa §451 a nasl. O. z., prejednanej a schválenej občianskoprávnym kolégiom Najvyššieho súdu SSR, Cpj 37/78 z 21. 12. 1978, která byla publikována pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979), jestliže neexistoval právní důvod (např. smluvní ujednání s vlastníkem apod.), aby někdo jiný než vlastník do věci investoval své prostředky.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud převzal závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné předpoklady bezdůvodného obohacení podle §454 o. z. Dovolací soud považoval za správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována a žalované tedy nesvědčí povinnost vydat tvrzené bezdůvodné obohacení.
Z uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soud neřeší otázku, kterou by bylo možno označit za otázku zásadního právního významu.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. srpna 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu