ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.573.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 573/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám 2/2, zastoupené JUDr. Renatou Scholzovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Blanická 1008/28, proti žalovaným 1) E. S., P., a 2) O. S., P., oběma zastoupeným Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, o zaplacení 114 119 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 166/2011, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 21 Co 437/2015-313, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 10. 2015, č. j. 5 C 166/2011-303, nepřiznal žalovaným 1) a 2) osvobození od soudních poplatků. Vycházel z neúplně vyplněného Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Žalovaná 1) nedoložila kromě potvrzení o výdělku soudu žádné jiné podklady, ničím tedy neprokázala výši nájemného, svých dluhů a půjček, jakož ani tvrzení o tom, že před 3. 8. 2015 byla nezaměstnaná. Stejně tak žalovaný 2) doložil pouze rozhodnutí o výši starobního důchodu ve výši 7 837 Kč, avšak nedoložil důchod ve výši 7 243 Kč, doklad o přerušení živnosti, výši příjmů z této samostatné výdělečné činnosti, ani tvrzení o svých dluzích a výši nájemného. Pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř. je třeba, aby účastník, který o osvobození žádá, věrohodným způsobem doložil své osobní a majetkové poměry. Soud dospěl k závěru, že žalovaní nesplňují podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Pro úplnost se zabýval částečně prokázanými majetkovými poměry žalovaných, z nichž zjistil, že příjem žalované 1) činí 4 805 Kč a příjem žalovaného 2) 15 080 Kč měsíčně, přičemž žalovaní jako jediný výdaj uvedli nájemné ve výši 1 000 Kč, z čehož je zřejmé, že se žalovaní nenachází v natolik tíživé životní situaci, aby nebylo v jejich možnostech zaplatit soudní poplatek ve výši 10 000 Kč.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2015, č. j. 21 Co 437/2015-313, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Nepřisvědčil námitce, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, neboť soud prvního stupně srozumitelně vyložil, z jakých skutečností při rozhodování vycházel, jakými úvahami se řídil a která ustanovení aplikoval. Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech nejsou vyplněna v celém rozsahu a řada skutečností v nich uvedených není doložena. Především z prohlášení nevyplývá, že důchod žalovaného 2) se pohybuje v rozmezí 7 837 až 7 243 Kč, protože oba číselné údaje jsou uvedeny pod sebou, a o srážkách z důchodu není uvedeno nic. Vzhledem k tomu, že na osvobození od soudních poplatků není podle §138 o. s. ř. nárok, je na žadateli, aby své poměry, které osvobození odůvodňují, věrohodným způsobem doložil. To žalovaní neučinili před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení. Kromě toho z obsahu spisu se podává, že žalovaný 2) zakoupil v roce 2006 pozemek, na němž oba žalovaní postavili rodinný dům, který byl v roce 2008 zkolaudován, přičemž v prohlášení neobjasnili, zda jsou nadále jeho vlastníky, anebo jak případně naložili s prostředky získanými z jeho prodeje. V prohlášení rovněž neuvedli, zda mají nějaké úspory. Z těchto důvodů dospěl i odvolací soud k závěru, že žalovaní věrohodným způsobem nedoložili, že jejich poměry odůvodňují byť i částečné osvobození od soudních poplatků, ani neuvedli žádné skutečnosti svědčící pro závěr o zvlášť závažných důvodech pro úplné osvobození.
Žalovaní podali proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozují z otázky nedostatečného přihlédnutí k jejich aktuálním majetkovým a sociálním poměrům a z otázky nedostatků procesního postupu soudu v řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků a nesprávného požadavku soudu prokazovat tzv. negativní skutečnosti. Namítají, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a sice nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2913/2014, či usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 10 Co 500/2001. Soudem zaslané prohlášení vyplnili podle svého nejlepšího vědomí, a svědomí, přičemž měli za to, že prohlášení má charakter čestného prohlášení. Soud omylem vycházel z toho, že měsíční příjem žalovaného 2) je 15 000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti dosahuje v uvedeném rozmezí pouze částky 7 300 Kč, a žalovaní na tento omyl v odvolání upozornili. Soudy nižších stupňů žalované nevyzvaly, aby doložili nějaké další skutečnosti a neupozornily je, že některé skutečnosti byly nejasné či nesrozumitelné, přičemž svůj výrok založily právě na netvrzení a nedoložení řady negativních skutečností. Usnesení odvolacího soudu proto považují za překvapivé. Soudy přitom neposuzovaly skutečnost, že příjem obou žalovaných činí dohromady cca 12 000 Kč a výše požadovaného poplatku 10 000 Kč, a nepřihlédly ani k tvrzeným závazkům žalovaných.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předně je nutné zdůraznit, že soudní poplatky jsou zákonem uložené poplatky, které musí jejich poplatník zaplatit za řízení nebo za jednotlivý úkon provedený soudem. Plní současně preventivní úlohu ve vztahu k podávání neodůvodněných, resp. zbytečných žalob. Osvobození účastníka od soudních poplatků je možné pouze tehdy, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené předpoklady (§138 odst. 1 o. s. ř.). Je tedy plně na soudu, jak sám zváží reálné možnosti žadatele poplatek uhradit, a to bez ohrožení základních potřeb jeho a jeho rodiny, aby případná úhrada poplatku (její nemožnost) nepředstavovala překážku možnosti obrany jeho práva. Tato posibilita je plně v pravomoci soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. II. ÚS 243/98). Nejde tedy o zákonný nárok účastníka (poplatníka soudních poplatků), nýbrž pouze možnost osvobození od soudních poplatků, přičemž je v zájmu účastníka maximálně podrobně a konkrétně uvést své celkové majetkové a sociální poměry; k tomu slouží dobře srozumitelné a jednoznačně návodné Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
Dle konstantní judikatury dovolacího soudu je žadatel o osvobození od soudního poplatku povinen soudu věrohodným způsobem prokázat své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2561/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 663/2014, ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1240/2015, a ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2127/2015). Rozhodnutí o (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků pak vychází z posouzení dostatečných a úplných podkladů o majetkových a sociálních poměrech, které je soudu povinen poskytnout žadatel; soud žadateli zašle k jeho žádosti o osvobození shora uvedené prohlášení. Není však úkolem soudů, aby vyvinuly další zvláštní úsilí ke zjišťování poměrů účastníka žádajícího o osvobození od soudního poplatku. Žádost o osvobození od soudních poplatků je návrhem, jenž stejně jako kterýkoliv jiný návrh zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou důkazní povinností. Není povinností soudu stále a opakovaně účastníka vyzývat k doplnění nebo upřesnění údajů mimo zaslání i laikovi dobře srozumitelného formuláře, natož aby sám po skutečných poměrech účastníka pátral. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu, z níž plyne, že – v zásadě - je na účastníku řízení, aby si svá práva střežil (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 825/06). Pouhé tvrzení účastníka řízení, že nemá k dispozici finanční prostředky, nemůže představovat důkaz o majetkových poměrech. Osvobození od soudních poplatků lze přiznat, jen odůvodňují-li to poměry účastníka. Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je pak v souladu s §120 odst. 1 o. s. ř. zcela na účastníku řízení, který toto osvobození požaduje (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. IV. ÚS 226/2000). Je tomu tak mimo jiné i proto, že osvobození představuje výhodu proti druhé straně sporu. V usnesení ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3769/12, Ústavní soud dále upozornil, že účastník řízení nesplní svou povinnost prokázat, že jeho majetkové a sociální poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, pokud uvede vzájemně si odporující údaje, či zatají některé skutečnosti soudu, tedy pokud nevyjeví skutečný rozsah svých příjmů a majetku, což je podmínkou pro přiznání osvobození. Při posouzení majetkových poměrů navíc nelze zohledňovat okolnost, že stěžovatel je povinen hradit jiné závazky vůči dalším věřitelům např. v rámci vedené exekuce. Z žádného zákonného ustanovení totiž nevyplývá, že úhrada jakýchkoliv jiných závazků má přednost před zaplacením soudního poplatku, a že o splnění poplatkové povinnosti vůči státu lze uvažovat až poté, co budou veškeré ostatní platební povinnosti stěžovatele zcela či alespoň zčásti splněny. Závazky účastníka, např. v podobě jej zatěžující exekuce, totiž mohou jít leda k jeho tíži.
Dovolací soud dále považuje za potřebné poukázat i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 5 Afs 206/2015 – 23, v němž Nejvyšší správní soud zkoumal, zda stěžovatel v žádosti o osvobození od soudních poplatků dostatečně konkrétně uvedl, v čem spočívá nedostatek prostředků k jejich zaplacení a zda takové tvrzení rovněž řádně doložil. Z obsahu stěžovatelem předloženého potvrzení v tehdejším řízení sice vyplynulo, že nemá dostatek finančních prostředků, ale nebylo v něm uvedeno, jakým způsobem stěžovatel získává finanční prostředky k úhradě svých životních potřeb a v jaké výši, zejména když tvrdí, rovněž bez doložení, že má dluhy ve značné výši. Vzhledem k tomu, že stěžovatelova tvrzení, kterými odůvodnil žádost o osvobození od soudních poplatků, byla nedostatečná, nekonkrétní a nedoložená, Nejvyšší správní soud tuto žádost zamítl.
Dovolací soud, vědom si konstantní (i dovolatelem zmiňované) judikatury v tom smyslu, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu, považoval současně v nyní řešené věci za podstatnou zásadu, že na osvobození od soudního poplatku není právní nárok, a že je na účastníku řízení, aby prokázal, že podmínky pro osvobození jsou na jeho straně splněny. Bylo proto na dovolatelích, aby svou majetkovou situaci, jíž svou žádost osvobození od soudních poplatků odůvodňovali, přiměřeným způsobem prokázali. Dovolatelé však během celého řízení věrohodně nedoložili skutečnosti, které tvrdili v prohlášeních o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Tyto okolnosti přitom mohou tvrdit toliko před soudy nižších stupňů, neboť soud dovolací není instancí skutkovou (nýbrž toliko přezkumnou), a to i v tom smyslu, že nepřezkoumává správnost ani úplnost skutkových zjištění, resp. skutkových závěrů.
Podstatou jejich dovolání, jakož i odvolání, byla toliko námitka, že pokud soud prvního stupně považoval za potřebné předložení dalších dokumentů, měl k tomu dovolatele řádně vyzvat a specifikovat, co požaduje předložit, k tomu však nedošlo. Dovolací soud považuje za dostatečné a zcela v souladu s ustáleným názorem o absenci povinnosti soudů jakkoliv pátrat po prokázání majetkových poměrů účastníků řízení, že soud prvního stupně ve svém zamítavém usnesení poukázal na skutečnosti, které dovolatelé dostatečně neprokázali, což mu bránilo rozhodnout byť o částečném osvobození. Dovolatelé přesto ani v rámci odvolacího řízení nesplnili svou povinnost prokázat tvrzené skutečnosti a nepředložili relevantní doklady. Návod soudu prvního stupně zcela ignorovali, ačkoliv doložení dokumentů prokazujících výši nájemného, dluhů, půjček, doby nezaměstnanosti žalované 1), či přerušení živnosti žalovaného 2) nepředstavuje prokazování negativních skutečností a nečinilo by dovolatelům nepřiměřené problémy. Pouhá tvrzení dovolatelů o jejich tíživé majetkové situaci rozhodně nelze pokládat za věrohodný důkaz pro, byť i jen částečné, osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud proto považuje za správný závěr odvolacího soudu, že dovolatelé nesplňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. v situaci, kdy nedostáli povinnosti prokázat své poměry věrohodným způsobem a kdy jimi zpřístupněné údaje (potvrzení o výdělku zaměstnavatele žalované 1/ a rozhodnutí o výši starobního důchodu žalovaného 2/) nelze mít za dostatečné pro úplné posouzení jejích majetkových poměrů.
Pokud jde o výtku týkající se porušení poučovací povinnosti dle §5 o. s. ř., odkazuje dovolací soud, co do podstaty a významu poučovací povinnosti uložené obecným soudům zákonem z hlediska ochrany ústavnosti, na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 400/99, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 74/94), v tom smyslu, že neunesení důkazního břemene nelze přenášet na soud.
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatelé nepoukázali na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud
je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu