ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.91.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 91/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) T. Š. , a b) J. Š. , obou P., zastoupených JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Žižkov, Koněvova 2596/211, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 000 64 581, zastoupenému JUDr. Jiřím Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení 1 622 346 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 183/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2016, č. j. 25 Co 126/2016-256, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. srpna 2015, č. j. 65 C 183/2011-188 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 65 C 183/2011-221), jímž byla zamítnuta žaloba, kterou bylo žádáno, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům částku 1 622 346 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (jíž žalobci požadují jako náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému užíváním pozemků p. č. 628/168 a p. č. 628/169 v k. ú. P. v jejich vlastnictví coby veřejného prostranství a staveb na nich postavených, a to za dobu od 2. 11. 2009 do 2. 11. 2011).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl, neboť není přípustné (§243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dál jen „o. s. ř.“). Rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení uvedených v §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení této v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené otázky.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z právního posouzení (jímž odvolací soud korigoval opačné závěry soudu prvního stupně, opírající se o obiter dictum nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14), že za bezesmluvní užívání pozemků majících charakter veřejného prostranství přísluší vlastníku (zde žalobcům) náhrada ze strany obce a není-li poskytována, lze jí po obci vymáhat z titulu bezdůvodného obohacení. Takový závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016), jež je hodnocena jako ústavně konformní i aktuální rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, či usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15).
Jakkoliv v obecné rovině nelze upřít jistou závažnost dovoláním dále akcentovaným okolnostem a na nich stavěným právním otázkám (o povaze nemovitostí, způsobu jejich užívání či určení subjektu povinného k jejich správě a údržbě – ve vazbě na zjištění, zda a v jakém rozsahu byl majetek svěřen do správy příslušné městské části), jde o argumentaci upínající se k otázkám, na jejichž řešení v současné fázi řízení kasační rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (spočívá-li rozhodnutí na překonání závěrů plynoucích z obiter dicta nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, resp. na tom, že k posouzení dalších relevantních otázek, včetně určení pasivně legitimovaného subjektu k poskytnutí náhrady postrádá rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídající skutková zjištění). Právě i pro posouzení těchto otázek (stejně tak jako otázky včasnosti uplatněného nároku, kterou odvolací soud prozatím ponechal stranou) je otevřen prostor v dalším řízení, v němž se soudy nižších stupňů – ve vazbě na učiněná skutková zjištění i argumentaci obou procesních stran – jistě budou zabývat i těmi otázkami, zda či v jakém rozsahu jsou pozemky vlastněné žalobci dotčeny místní komunikací (stavbou ve vlastnictví obce), zda jde o účelovou komunikaci [srov. §6, §7 odst. 1, §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů], nebo veřejné prostranství [§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů] a které mohou být významné pro posouzení, zda a jaká náhrada vlastníkům pozemků (jež zde nabyli vlastnictví odvozeně – koupí) skutečně náleží a případně kdo je povinen (v soudním sporu pasivně legitimován) k jejímu poskytnutí.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu