ECLI:CZ:US:2016:4.US.3217.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3217/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 1, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2830/2015-234 ze dne 3. 8. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 453/2014-188 ze dne 15. 1. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 27 C 93/2010-154 ze dne 1. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako věcně správný potvrdil v záhlaví citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výroku ve věci samé, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobkyni částku 245.126,- Kč s příslušenstvím. Obvodní soud tak vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně po stěžovateli domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v neoprávněném užívání pozemků parc. č. A1, A2, A3 a A4 v katastrálním území Stodůlky na území hl. m. Prahy, na nichž se nachází místní komunikace ve vlastnictví stěžovatele, spolu se silniční vegetací a dalším "vybavením", tvořícím se zmíněnou komunikací funkční celek, přičemž i bezprostředně nezastavěné části pozemků prohlásil stěžovatel v jím vydané vyhlášce současně za veřejné prostranství. Následné dovolání stěžovatele bylo vpředu uvedeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto, neboť odvolací soud posoudil právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že se v daném případě nejedná o vztah bezdůvodného obohacení, ale o veřejnoprávní institut obecného užívání, jež je zásadně bezplatné. Na předmětném pozemku se totiž nachází veřejné prostranství ve smyslu §34 zákona o obcích, vzniklé před účinností zákona o půdě, tj. před 24. 6. 1991, a sice s odkazem na §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Stěžovatel pak především odkázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014, na který dle ní poukázal Ústavní soud též ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 536/14 ze dne 21. 1. 2015, ve kterém ohledně právního postavení vlastníků pozemků, jež jim byly vydány podle zákona o půdě (eventuálně i na základě jiného restitučního titulu) a jež nelze užívat pro překážku užívání působící ve prospěch veřejného statku, uzavřel, že nelze dovodit, že právnímu subjektu, jemuž vlastnictví či správa veřejného statku svědčí (město, obec), vznikne povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku platby z titulu bezdůvodného obohacení. Rovněž dle stěžovatele Ústavní soud uvedl, že uplatňují-li restituenti přesto za tohoto stavu nárok ze zmíněného titulu, lze jejich postup vnímat jako snahu řešit vzniklou patovou situaci, nikoli však jako postup, který by měl oporu v právu. Pokud jde o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014, ten se dle názoru stěžovatele zcela vymyká aktuální judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu, neboť vůbec nerozlišuje, zda se v daném případě jedná o pozemek nezastavěný či o pozemek zastavěný stavbou ve smyslu občanskoprávním a kdo je jejím vlastníkem. Stěžovatel rovněž namítl nedostatek své pasivní legitimace, kdy v pozici žalovaného měla být Městská část Prahy 13. Taktéž vyjádřil nesouhlas s výší obecnými soudy přiznané náhrady. Tyto své námitky stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
V prvé řadě je třeba připomenout, že Ústavní soud se již stejným sporem mezi stěžovatelem a žalobkyní o bezdůvodné obohacení spočívajícího v neoprávněném užívání týchž pozemků zabýval, a to v souvislosti s ústavní stížností podanou stěžovatelem proti rozhodnutím obecných soudů v řízení sp. zn. 6 C 353/2007 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5. Jediný rozdíl oproti nyní řešené věci spočívá toliko ve vymezení období, za které žalobkyně požadovala vydání bezdůvodného obohacení po stěžovateli (šlo o období od 1. 7. 2005 do 31. 5. 2007, v nyní posuzovaném případě jde o období od 1. 12. 2008 do 30. 9. 2010). Ústavní soud se přitom již s většinou stěžovatelovy argumentace v usnesení sp. zn. III. ÚS 4359/12 ze dne 13. 12. 2012 vypořádal, byť s některými jeho námitkami nikoli věcně, to ovšem proto, že neměly (a samozřejmě nadále nemají) své místo v řízení o ústavní stížnosti.
Zásadně jediným novým argumentem stěžovatele je jeho poukaz na závěry vyslovené v mezidobí vydaném nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (N 134/74 SbNU 35). I k jeho účinkům na spory téhož typu se však Ústavní soud od doby jeho vydání ve své judikatuře opakovaně vyslovil. Tak v nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 2520/15 ze dne 26. 4. 2016 (dostupný, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud zdůraznil, že a) je třeba si uvědomit jednak specifika věci řešené odkazovaným nálezem, kdy se jednalo o restituci, přičemž primárním předmětem ústavně právního přezkumu nebyla otázka náhrady za omezení vlastnického práva užíváním pozemku jako veřejného prostranství, nýbrž otázka aplikace a interpretace §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (byl zde tedy řešen střet mezi restitučním nárokem a konkrétním veřejným zájmem) a b) také skutečnost, že uvedený názor byl vysloven toliko v rámci obiter dicta pro futuro v obecné rovině, což za judikaturní posun či změnu bez dalšího považovat nelze (viz bod 13 cit. nálezu).
Ústavní soud vzápětí připomněl, že obdobně nahlížel na věc i ve věcech projednávaných pod sp. zn. II. ÚS 2314/15 a II. ÚS 3919/14, když v usnesení sp. zn. II. ÚS 2314/15 ze dne 3. 11. 2015 uvedl, že "ve věci I. ÚS 581/14 se jednalo o to, zda pozemek sloužící jako veřejné prostranství vůbec má či nemá být v restituci vydán. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoliv, s tím, že daná plocha nyní porostlá veřejnou zelení je užívána výhradně pro veřejné účely a není možné nalézt jakoukoli rozumnou proporci mezi restitučním účelem a veřejným zájmem; u takovéhoto pozemku s výhradně veřejně prospěšnou funkcí dle Ústavního soudu pro osobu oprávněnou v restituci vznikl právní stav obdobný tomu, při němž existuje překážka vydání. Naopak u jiných výše zmiňovaných judikátů se jednalo o nemovitosti, které již byly na každý pád restituentovi vydány, šlo o náhradu za jejich užívání, což je zjevně otázka zcela odlišná. A za druhé, i kdyby se o součást jeho nosných důvodů jednalo, nemohla by být tímto nálezem předchozí jednoznačná judikatura v podobě nálezů sp. zn. III. ÚS 3735/11, IV. ÚS 2127/12 a I. ÚS 1607/11 změněna. K tomu by mohlo dle §11 odst. 2 písm. i) a §23 zákona o Ústavním soudu dojít jedině stanoviskem pléna Ústavního soudu. Jak si správně všímá i Nejvyšší soud ve svém nedávném rozsudku 28 Cdo 332/2015, pouhým obiter dictum v nálezu I. ÚS 581/14 nemohla být dosavadní ustálená judikatura Nejvyššího soudu a nosné důvody několika nálezů Ústavního soudu překonány". Shodně se vyslovil Ústavní soud též ve vzpomínaném usnesení sp. zn. II. ÚS 3919/14 ze dne 8. 12. 2015, kde také připomněl, že "existuje několikaletá konstantní judikatura Ústavního soudu i obecných soudů na čele s Nejvyšším soudem, která celou problematiku stabilně nahlíží tím úhlem pohledu, jak byl vyjádřen v napadených rozhodnutích [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2012 sp. zn. 28 Cdo 4525/2011; usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2012 sp. zn. III. ÚS 4359/2012, nebo ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 268/2014 (...)]".
Ústavní soud neshledal důvodu pro to, aby se ani v nyní projednávané věci od svých výše uvedených závěrů odchýlil, a to navíc za situace, kdy již měl příležitost se ke stejnému sporu týchž účastníků vyjádřit (opačné rozhodnutí by tak bylo možno ve vztahu k žalobkyni hodnotit s ohledem na judikaturní vývoj jako přinejmenším překvapivé, zasahující do jejího práva na legitimní očekávání).
Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu