ECLI:CZ:US:2015:2.US.2314.15.1
sp. zn. II. ÚS 2314/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 7. 2014 č. j. 39 C 83/2013-51, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 č. j. 28 Co 29/2015-81, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2015, stěžovatel napadl částečný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 7. 2014 č. j. 39 C 83/2013-51 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým bylo rozhodnuto, že (I.) stěžovatel je jakožto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni Aleně Tesařové částku 31.790 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z uvedené částky od 27. 12. 2012 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a že (II.) o zbytku uplatněného nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 4. 2015 č. j. 28 Co 29/2015-81 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž byl rozsudek obvodního soudu potvrzen.
Jak stěžovatel uvádí, žalobkyně je spoluvlastníkem pozemku v Praze o výměře 561 m2 a žalobou se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout tím, že předmětný pozemek stěžovatel užíval v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 za účelem provozu veřejného parkoviště, a to v částce odpovídající ušlému nájmu z pozemků nesloužících k podnikání nájemce, a to v maximální výši dle příslušného výměru Ministerstva financí č. 01/2010, to jest ve výši 85 Kč/m2/rok, tedy v částce 31.790 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14, dle kterých ohledně právního postavení vlastníků pozemků, které jim byly vydány podle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (eventuálně i na základě jiného restitučního titulu), a které nelze užívat pro překážku užívání působící ve prospěch veřejného statku, nelze dovodit, že právnímu subjektu, jemuž vlastnictví či správa veřejného statku svědčí (město, obec), vznikne povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku platby z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li mezi těmito subjekty k dohodě o jiném řešení existujícího právního stavu.
Dle stěžovatele pokud se žalobkyně cítí být ve výkonu svého vlastnického práva omezena, může svůj nárok uplatnit vůči státu či svůj spoluvlastnický podíl zcizit, popř. požádat o jeho vyvlastnění. V žádném případě jí však nepřísluší domáhat se zaplacení náhrady za toto omezení vůči stěžovateli, který její vlastnické právo nikterak neomezil.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Naopak, je nucen konstatovat, že stěžovatelovy právní úvahy jsou v příkrém rozporu s relevantní judikaturou.
Připomenout je na místě nález ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3735/11 (N 163/66 SbNU 425), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že "omezení vlastnického práva musí být jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (...) lze nalézt - v daném případě navíc podstatně přesvědčivější - argumenty, které hovoří ve prospěch pasivní legitimace právě obce (...) veřejná prostranství jsou užívána především občany té obce, ve které se nacházejí, a jejich užívání občany jiných obcí (typicky turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů dané obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází (resp. pro občany této obce), obvykle i prospěšné. Obec, v níž se veřejné prostranství nachází (a tedy nikoliv Česká republika), je oprávněna vybírat poplatky za (zvláštní) užívání veřejného prostranství [srov. §1 písm. c) a §4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích], a má tedy z existence veřejných prostranství i přímý ekonomický (fiskální) přínos". Shodně se Ústavní soud vyslovil i ve svém nálezu ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2127/12 (N 25/68 SbNU 295).
Obdobně je třeba upozornit i na nález ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11 (N 89/65 SbNU 203), ve kterém Ústavní soud shledal, že "soud (...) v podstatě zaujal právní názor, že vlastníku pozemku - který je veřejným prostranstvím - k němuž jsou zákonem omezena práva vlastníka (povinnost vlastníka strpět užívání jeho pozemku obcí prostřednictvím jejích občanů), náhrada (z titulu bezdůvodného obohacení) za omezení tím vzniklá nenáleží. Leč, konstantní soudní judikatura zastává názor opačný".
Na uvedené tři nálezy dále navazují odmítavá rozhodnutí Ústavního soudu o ústavních stížnostech obcí - viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2728/13. Shodné závěry pak zastává i početná a již ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010).
Uvedenou judikaturu Ústavní soud aplikoval i ve svém vyhovujícím nálezu ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13, přičemž její obsah shrnul následujícím způsobem: "pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; respektive dle zákonné definice v §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru."
Je tedy zjevné, že pokud se stěžovatel domnívá, že v obdobných případech nemůže být jako obec pasivně žalobně legitimován, jedná se o právní závěr zcela nesprávný.
Na tomto konstatování nemůže ničeho změnit ani obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, byť nutno připustit, že některé právní úvahy obsažené v jeho odůvodnění, na které stěžovatel odkazuje, se mohou jevit být s výše citovanou judikaturou v rozporu. Za prvé platí, že tyto úvahy nejsou součástí nosných důvodů jeho odůvodnění. Sám uvedený nález je totiž označil za pouhé obiter dictum, přičemž po skutkové stránce vycházel ze zcela odlišných okolností. Stručně shrnuto, ve věci I. ÚS 581/14 se jednalo o to, zda pozemek sloužící jako veřejné prostranství vůbec má či nemá být v restituci vydán. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoliv, s tím, že daná plocha nyní porostlá veřejnou zelení je užívána výhradně pro veřejné účely a není možné nalézt jakoukoli rozumnou proporci mezi restitučním účelem a veřejným zájmem; u takovéhoto pozemku s výhradně veřejně prospěšnou funkcí dle Ústavního soudu pro osobu oprávněnou v restituci vznikl právní stav obdobný tomu, při němž existuje překážka vydání. Naopak u jiných výše zmiňovaných judikátů se jednalo o nemovitosti, které již byly na každý pád restituentovi vydány, šlo o náhradu za jejich užívání, což je zjevně otázka zcela odlišná. A za druhé, i kdyby se o součást jeho nosných důvodů jednalo, nemohla by být tímto nálezem předchozí jednoznačná judikatura v podobě nálezů sp. zn. III. ÚS 3735/11, IV. ÚS 2127/12 a I. ÚS 1607/11 změněna. K tomu by mohlo dle §11 odst. 2 písm. i) a §23 zákona o Ústavním soudu dojít jedině stanoviskem pléna Ústavního soudu. Jak si správně všímá i Nejvyšší soud ve svém nedávném rozsudku 28 Cdo 332/2015, pouhým obiter dictum v nálezu I. ÚS 581/14 nemohla být dosavadní ustálená judikatura Nejvyššího soudu a nosné důvody několika nálezů Ústavního soudu překonány.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu