ECLI:CZ:US:2014:2.US.268.14.1
sp. zn. II. ÚS 268/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, IČ: 00064581, se sídlem Mariánské nám. 1, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3467/201382 ze dne 6. 11. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 139/2013-63 ze dne 22. 5. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 10. 2012, č. j. 125 EC 238/2011-33, uložil stěžovatelce, aby vedlejšímu účastníkovi, v původním řízení žalobkyni, zaplatila 97 070 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 byla a dosud je podílovou spoluvlastnicí dvou ideálních třetin pozemkových parcel č. X, č. Y a č. Z, všechny v katastrálním území Chodov, obci Praha. Na předmětných pozemcích jsou vystavěny místní komunikace (zpevněné plochy vozovek) vlastněné stěžovatelkou. Ta část místní komunikace nacházející se na pozemku parc. č. X v uvedeném období pronajímala za účelem provozování parkoviště pro osobní vozidla třetím osobám. Odtud pak dospěl nalézací soud k závěru, že žalobkyně coby podílová spoluvlastnice předmětných pozemků má vůči žalované obci, jakožto vlastnici místních komunikací vybudovaných na těchto pozemcích (§9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), bez ohledu na to, kým jsou místní komunikace užívány, nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Uložil tedy stěžovatelce povinnost poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu za bezesmluvní užívání pozemků v jejím podílovém spoluvlastnictví sloužících k nekomerčním účelům za dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši odpovídající regulovaným cenám nájemného.
K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. v platném znění odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že ve věci není pasivně legitimována, když v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že předmětné komunikace jsou ve správě příspěvkové organizace stěžovatelky, TSK hl. m. Prahy. Ze zřizovací listiny této organizace (zejména z čl. 6), z nájemní smlouvy ze dne 26. 1. 2005, jakož i ze sdělení TSK hl. m. Prahy vedlejší účastnici ze dne 21. 12. 2010, pak dle ní vyplývá, že práva a povinnosti této organizace při hospodaření s majetkem stěžovatelky jsou takového rozsahu, že je de facto vykonává namísto ní. V daném případě je to pouze a výlučně TSK hl. m. Prahy, která předmětné pozemky a komunikace drží a užívá, nakládá s nimi, pečuje o ně, zajišťuje jejich efektivní a ekonomicky účelné využití, včetně jejich správy, údržby a obnovy, vede jejich účetní, technickou a majetkovou evidenci, pronajímá je a za tento nájem získává nájemné. V této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Stěžovatelka dále namítá, že výši náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé v souvislosti s užíváním předmětných pozemků nelze v daném případě stanovit v maximální možné výši regulovaného nájemného dle příslušného výměru Ministerstva financí (MF). Pokud pak odvolací i dovolací soud dospěly k závěru, že v dané věci lze výši náhrady bez dalšího stanovit v maximální možné výši regulovaného nájemného dle příslušného výměru MF, porušily tím dle názoru stěžovatelky její právo na ochranu majetku a právo na stejné rozhodování ve stejných případech, přičemž odkázala na rozhodnutí soudů vydaná v blíže specifikovaných řízeních. Všechny tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, resp. představuje toliko polemiku se skutkovým či právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily, a to především k interpretaci jednotlivých smluvních ustanovení. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Pokud jde o námitku stěžovatelky stran absence její pasivní legitimace v předmětném sporu, dlužno poznamenat, že touto otázkou se ve své judikatuře opakovaně zabýval Nejvyšší soud, který v ní dospěl k závěru, že povinnou osobou k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého obci Praha užíváním pozemků ve vlastnictví jiné osoby, zastavěných pozemní komunikací, je hlavní město Praha jako vlastník místní komunikace (§9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), nikoliv jednotlivé městské části, a tím tedy ani jiné subjekty jako příspěvkové organizace apod. (srov. např. rozsudek ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, nebo usnesení ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, a ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009 aj.). Ostatně identický postoj zaujal Nejvyšší soud též v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4525/2011 ze dne 4. 10. 2012, jehož závěry byly jako ústavně konformní aprobovány Ústavním soudem v usnesení sp. zn. III. ÚS 4359/2012 ze dne 13. 12. 2012 (dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), přičemž Ústavní soud nemá důvod se od svého postoje vyjádřeného v citovaném usnesení v posuzované věci jakkoli odchylovat. Nadto stěžovatelka byla s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jak ostatně připomněl i soud první stolice (str. 4), seznámena již v jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 672/2012 ze dne 3. 4. 2012, které se týkalo nejen identické problematiky, nýbrž i týchž účastníků, a v němž byl diskutovaný právní názor dostatečně podrobně rozveden. Pro stěžovatelku se proto nemohou v tomto ohledu nyní napadená soudní rozhodnutí jevit překvapivými.
Co se týče judikatury Nejvyššího soudu, na niž odkazuje stěžovatelka, postačí plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, v němž zřetelně vyložil, proč se závěry vyslovené ve stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutích nemohou uplatnit (srov. str. 3). Ani odkaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2496/11 ze dne 30. 7. 2011 v této věci neobstojí, poněvadž v tomto rozhodnutí Ústavní soud výslovně uvedl, že "[j]udikatura, které se stěžovatelka (v daném případě jí byla městská část Praha 13 - pozn. ÚS) dovolává, se týká výhradně pozemních komunikací, kde zvláštní zákon stanoví vlastnictví k těmto stavbám; žaloby v těchto případech směřují na vydání bezdůvodného obohacení, jež spočívá v užívání pozemků bez právního důvodu, a to tím, že na těchto pozemcích jsou postaveny pozemní komunikace. Pasivně legitimovaným subjektem má být v těchto případech vlastník dotčených pozemních komunikací" (bod 9 cit. usnesení). Tyto úvahy jsou tedy ve skutečnosti naopak (dalším) stvrzením ústavní konformity rozporované judikatury dovolacího soudu (stěžovatelka totiž citací jen dílčí části odůvodnění vzpomínaného usnesení Ústavního soudu poněkud vytrhla vývody soudu z jejich celkového kontextu), na čemž nemůže ničeho změnit ani poznámka Ústavního soudu o poněkud simplifikovaném přístupu Nejvyššího soudu k dané problematice.
Pokud se jedná o námitku, zda výši náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé v souvislosti s užíváním předmětných pozemků bylo či nebylo lze v daném případě stanovit v maximální možné výši regulovaného nájemného dle příslušného výměru Ministerstva financí, postrádá zde nesouhlas stěžovatelky s postupem soudů ústavně právní rovinu, neboť Ústavní soud, jak bylo nastíněno výše, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Obecné soudy ostatně své závěry o tom, že částka uplatňovaná žalobkyní nepřevyšuje obvyklou hladinu nájemného za užívání pozemků v dané lokalitě, dostatečně odůvodnily (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu a str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Opětovně se sluší zdůraznit, že "správnost" subsumpce skutkového stavu pod normu obsaženou v podzákonném právním předpisu, ledaže jde o extrémní exces (který Ústavní soud v posuzované věci neshledal), nepředstavuje referenční kritérium kontroly ústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci a jako takové se její verifikace není možno před Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu