ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2830.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2830/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně PhDr. V. B. , zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 245.126,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 93/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015, č. j. 70 Co 453/2014-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Košťála, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. července 2014, č. j. 27 C 93/2010-154, ve výroku I o věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 245.126,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% z uvedené částky za dobu od 1. 11. 2010 do zaplacení (výrok I), změnil je toliko ve výroku II o náhradě nákladů řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 2342/401, 2342/402, 2342/403 a 2342/453 v katastrálním území S., na nichž se nachází místní komunikace ve vlastnictví žalovaného, spolu se silniční vegetací a dalším „vybavením“, tvořícím se zmíněnou komunikací funkční celek (přitom i bezprostředně nezastavěné části pozemků žalovaný prohlásil v jím vydané vyhlášce současně za veřejné prostranství); okolnost, že by některý z pozemků byl svěřen k obhospodařování příslušné městské části (MČ Praha 13), dle závěru odvolacího soudu prokázána nebyla. Mezi žalobkyní a obcí nebyla uzavřena nájemní smlouva či jiná dohoda o užívání pozemků a žalovaná neposkytuje žalobkyni za užívání žádnou náhradu, ač je žalobkyně z užívání pozemků vyloučena. V takovém případě – uzavírá odvolací soud – žalobkyni přísluší náhrada ze strany obce, kterou – není-li mezi vlastníkem a obcí jiné dohody – může vlastník vymáhat i z titulu bezdůvodného obohacení (aplikováno ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“, se zřetelem k tomu, že žalobkyní žádaná náhrada v dané věci pokrývá období od 1. 12. 2008 do 30. 9. 2010).
Výši náhrady soud určil v úrovni maximální výše regulovaného nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce (částka 85 Kč za m 2 plochy pozemku ročně stanovené výměrem Ministerstva financí ČR č. 1/2009) jež – dle zjištění odvolacího soudu – nepřekračuje hladinu obvyklého nájemného za pronájem srovnaných pozemků v dané lokalitě a čase (opřeno též o dříve podaný posudek znalkyně Ing. Jany Kováčikové a „cenové mapy pozemků v daném území“).
Proti rozsudku podal žalovaný dovolání, jež pokládá za přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci dovolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (zejm. nález ze dne 1. června 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, k němuž se Ústavní soud přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), zastává názor, že je-li pozemek veřejným prostranstvím a podléhá-li obecnému užívání, jde o omezení veřejnoprávní povahy; v takovém případě – pokračuje dovolatel – je obecné užívání pozemku zásadně bezplatné. Prostřednictvím kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu „o povaze pozemků parc. č. 2342/401-403“ pak vyvozuje, že nejde o pozemky tvořící jednotný účelový celek s pozemní komunikací, z čehož následně usuzuje, že nejméně v případně těchto dalších pozemků není ve sporu z bezdůvodného obohacení ani pasivně legitimován (že povinnou k poskytnutí náhrady může být nanejvýše příslušná městská část). Za nesprávné má žalovaný i závěry vedoucí k určení výše náhrady v úrovni maximální výše regulovaného nájemného, kdy argumentuje tím, že odvolací soud nepřihlédl k okolnostem ovlivňujícím výši obvyklého nájemného, které je podle názoru žalovaného podstatně nižší. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu (při současně navržené změně rozsudku soudu prvního stupně) zamítl, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soudu dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K prvé z dovolatelem označených otázek – týkající samotného základu uplatněného nároku a jeho právní kvalifikace – sluší se z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, rozsudky ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a sp. zn. 33 Odo 1064/2005, rozsudek ze dne 2. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, nebo rozsudek ze dne 10. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 (jež jsou – spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz ), v nichž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil k závěru, že „není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně“.
Citované závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu byly jako ústavně konformní hodnoceny i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, nebo ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13 – dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Na tuto relevantní judikaturu ostatně Nejvyšší soud upozornil dovolatele již v usnesení ze dne 4. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, vydaném ve skutkově prakticky totožné věci těchže účastníků (lišící se od věci nyní posuzované toliko vymezením období, za něž žalobkyně žádá náhradu za užívání pozemků ve svém vlastnictví), přičemž i ústavní stížnost podanou dovolatelem proti označenému usnesení odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. III. ÚS 4359/2012).
K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud znovu v dané věci přihlásil i usnesením ze dne 12. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 3309/2013 (jímž bylo odmítnuto dovolání žalované směřující proti kasačnímu usnesení odvolacího soudu ze dne 25. dubna 2013, č. j. 70 Co 119/2013-93) a neshledává důvody, pro které by se měl od dříve přijatých právních závěrů odchýlit.
K nově doplněné argumentaci žalovaného dílčími závěry, jež vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, lze rovněž odkázat na jejich reflexi v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, nebo rozsudek ze dne 3. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015), nehledě na to, že dovolatelem citovaná pasáž odůvodnění nálezu, o vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a subjektem spravujícím veřejný statek ( obiter dictum nálezu, bod 40 a 41 odůvodnění) nepatří k nosným důvodům rozhodnutí (které Ústavní soud jinak zakládá na otázkách týkajících se jedné z překážek vydání pozemku oprávněným osobám v restituci – výklad a aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů). Citovaným nálezem nebyla revidována, ba ani popřena předchozí judikatura Ústavního soudu, k níž se ostatně Ústavní soud znovu přihlásil i po vydání zmíněného nálezu (srov. např. kasační nález ze dne 16. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, v němž se Ústavní soud znovu postavil na stanovisko, že za bezesmluvní užívání pozemků přísluší vlastníku náhrada ze strany obce a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat z titulu bezdůvodného obohacení). Další dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu (nález ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, v němž Ústavní soud znovu ocitoval závěry z odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14), věcně týká se již pak výlučně otázky překážek z naturální restituce pozemků.
Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu sleduje napadený rozsudek i v otázce určení povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého obci užíváním pozemků ve vlastnictví jiné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009; nebo usnesení ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009; usnesení ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009; nebo usnesení ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009).
Spojuje-li se v dané – ve vazbě na soudy v dané věci učiněná skutková zjištění – povinnost žalovaného k poskytnutí náhrady převážně s jejím vlastnictvím (stavba místní komunikace a její příslušenství, zatěžující pozemky ve vlastnictví žalobkyně, resp. ostatní pozemky tvořící se zastavěným pozemkem funkční celek), jsou nepřiléhavé odkazy dovolatelky na rozhodnutí, jež řeší otázku věcné legitimace (hl. m. Praha vs. městská část) za jiných skutkových okolností (dovolatekou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3684/2013 a 28 Cdo 4175/2013).
Otázka „povahy“ pozemků (způsobu jejich užívání a obhospodařování), o jejíž znovuotevření žalovaný usiluje i nyní podaným dovoláním, patří pak mezi otázky skutkové, nikoliv právní (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není ovšem zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto ani argumentace dovolatele, že zmíněné závěry odvolacího soudu „nemají oporu v provedené dokazování“ (námitky dříve podřatitelné dovolacímu důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012), není z hlediska přípustnosti dovolání relevantní.
Konečně k právní problematice výše náhrady (rozsahu bezdůvodného obohacení; §458 odst. 1 obč. zák.), sluší se z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále např. rozsudek ze dne 17. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007; rozsudek ze dne 2. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; nebo rozsudek ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009), jímž byl formulován a odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení poměřuje se zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.
Ačkoliv nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v posuzovaném období regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou (stanovenou cenovými výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990 Sb., o cenách), neznamená to bez dalšího, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná. Je tedy na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012).
Ze shora citovaných judikaturních závěrů ovšem odvolací soud v dané věci nevybočil, určil-li sice náhradu v úrovni maximálního nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce (částka 85 Kč za m 2 plochy pozemku ročně), avšak v situaci, kdy vzal z provedeného dokazování současně za zjištěné, že nebýt uvedené regulace – dosahovalo by tržní (obvyklé) nájemné úrovně vyšší. Sama otázka určení hladiny obvyklého nájemného (stran jejíhož zjištění odvolací soud odkazuje na obsah provedených důkazů – znalecký posudek a cenové mapy) je pak otázkou nikoliv právní, nýbrž skutkovou, pro kterou rozsudek k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejímž prostřednictvím taktéž nemůže být založena přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Za situace, kdy ostatní otázky právní, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud (jak vidno shora) vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, nelze než uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (poměřováno dovolatelem vymezeným důvodem) přípustné není.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy k nákladům žalobkyně, účelně vynaloženým v tomto řízení, patří odměna advokáta ve výši 9.300,- Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta určená paušální částkou 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 2.016,- Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu