ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1970.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1970/2016-215
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce M. P. , zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická 613, PSČ 738 01, proti žalovanému J. F. , jako správci konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Frýdlant nad Ostravicí „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 00145513, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě , se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 21, PSČ 729 01, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm 47/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2013, č. j. 6 Cmo 16/2012-145, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2013, č. j. 6 Cmo 16/2012-145, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. března 2012, č. j. 40 Cm 47/2007-101, Krajský soud v Ostravě vyloučil ve výroku blíže označené nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 5. května 2010, č. j. 40 Cm 47/2007-51, jímž vylučovací žalobu zamítl, zrušil k odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. dubna 2011, č. j. 6 Cmo 96/2010-74.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené již před soudem prvního stupně – dospěl (oproti soudu prvního stupně) k závěru, že smlouva o převodu vlastnictví k nemovitostem, uzavřená mezi společností Frýdlantská zemědělská a. s. (dále jen „společnost F“) a pozdějším úpadcem dne 1. dubna 1998, na jejímž základě měl pozdější úpadce převést na společnost F (mimo jiné) vlastnické právo ke sporným nemovitostem (dále jen „smlouva o převodu vlastnictví“), je ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatným právním úkonem pro jeho neurčitost.
Přitom zdůraznil, že v posuzovaném případě podle obsahu uzavřené smlouvy a projevené vůle obou smluvních stran nešlo o kupní ani směnnou smlouvu, jíž by mělo dojít k pouhému převodu nemovitostí, nýbrž byla uzavřena dohoda o vypořádání pohledávek vzniklých podle ustanovení §13 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), které společnost F nabyla od jednotlivých oprávněných osob podle ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Účelem smlouvy o převodu vlastnictví totiž bylo vypořádat nároky společnosti F podle transformačního zákona a zákona o půdě, jejichž výše měla odpovídat sjednané ceně převáděných nemovitostí. V situaci, kdy společnost F měla v době uzavření smlouvy o převodu vlastnictví vůči pozdějšímu úpadci více pohledávek z titulu nároků vzniklých podle zákona o půdě a transformačního zákona, jež nabyla postoupením od původních oprávněných osob, byla nezbytnou podmínkou k tomu, aby bylo možné zjistit, zda pohledávky existují k datu uzavření smlouvy a zda jsou splněny zákonné podmínky pro jejich uspokojení, identifikace jednotlivých pohledávek (nároků) v uzavřené smlouvě. Tomuto požadavku ovšem smluvní strany nedostály.
Neurčitost smlouvy o převodu vlastnictví pak podle odvolacího soudu nemůže být odstraněna ani tím, že by byly doloženy jednotlivé smlouvy o postoupení pohledávek, jež společnost F od oprávněných osob nabyla, když samotná smlouva o převodu vlastnictví na tyto postupní smlouvy neodkazuje.
Je-li smlouva o převodu vlastnictví absolutně neplatná a společnost F se na jejím základě nestala vlastníkem sporných nemovitostí, pokračuje odvolací soud, nemohla pak společnost F ani vlastnické právo k nim platně převést kupní smlouvou ze dne 6. května 2003 (dále též jen „kupní smlouva“) na žalobce. V této souvislosti odvolací soud odkázal rovněž na závěry formulované v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněném pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 56/2010“), jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, podle kterých v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti nelze uplatnit „princip nabytí vlastnického práva v dobré víře“. Žalobce ostatně v průběhu řízení „netvrdil, ani nedokládal ve vztahu k jeho dobré víře žádné mimořádné okolnosti, za nichž kupní smlouvu ze dne 6. května 2003 uzavřel a dále s ní nakládal (ve směru jejího zhodnocení apod.) a z nichž by bylo možné dovodit, že jde o takové okolnosti, pro které je třeba mu poskytnout mimořádnou ochranu, slučitelnou s obecnou představou spravedlnosti“.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu o vyloučení sporných nemovitostí jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, popř. jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podstata dovolací argumentace tkví v polemice se závěrem odvolacího soudu, podle kterého jsou smlouva o převodu vlastnictví, jakož i později uzavřená kupní smlouva absolutně neplatnými právními úkony. Dovolatel zdůrazňuje, že přestože nejsou v první z uvedených smluv „taxativně vymezeny pohledávky“, jimiž měla být „zaplacena“ sjednaná kupní cena, bylo smluvním stranám známo a je také „zcela prokazatelně zjistitelné“, o jaké pohledávky šlo a v jaké výši společnost F pohledávkami disponovala. Podle názoru dovolatele přitom současně nemůže být žádných pochyb o tom, že smlouva o převodu vlastnictví je smlouvou kupní.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nezkoumal otázku, zda žalobce jednal při uzavření kupní smlouvy v dobré víře. Potud odkazuje rovněž na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k této otázce, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2367/2012, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (uveřejněný pod číslem 88/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), ze dne 2. října 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11 (uveřejněný pod číslem 165/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11 (uveřejněný pod číslem 138/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Konečně za nesprávný má dovolatel též postup odvolacího soudu, který poté, co „v souvislosti s nařízením odvolacího jednání“ zjistil, že zástupkyně žalobce byla vyškrtnuta ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou, nevyrozuměl žalobce o tom, že již není „řádně zastoupen advokátem“, a aniž by mu umožnil zvolit si advokáta nového, ve věci meritorně rozhodl. Tím, že odvolací soud „zmařil řádné zastoupení“ žalobce, který chtěl být v řízení zastoupen advokátem, porušil pravidla řádného a spravedlivého procesu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2015, č. j. 29 Cdo 2066/2013-179, dovolání žalobce zamítl v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, odmítl je v části týkající se výroků napadeného rozsudku o nákladech řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Přitom (ve shodě s odvolacím soudem) uzavřel, že:
1/ Smlouva o převodu vlastnictví, na jejímž základě měla společnost F nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem, není – se zřetelem k jejímu obsahu – kupní smlouvou, nýbrž smlouvou o poskytnutí náhrady podle §20 zákona o půdě a o vydání majetkových podílů podle §13 transformačního zákona (obsahem smlouvy nebyl prodej sporných nemovitostí za dohodnutou kupní cenu, ale vypořádání výše uvedených nároků převodem vlastnického práva ke sporným nemovitostem). Mezi podstatné náležitosti takové smlouvy pak nutně patří (vedle identifikace převáděných nemovitostí) též vymezení pohledávek, jež mají být tímto způsobem vypořádány.
2/ Vzhledem k tomu, že společnost F měla v době, kdy došlo k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví, vůči pozdějšímu úpadci více pohledávek z uvedeného titulu (jež nabyla na základě postupních smluv od původních oprávněných osob), přitom k naplnění požadavku určitosti právního úkonu (plynoucímu z ustanovení §37 odst. 1 obč. zák.) nepostačovalo k jednoznačné identifikaci jednotlivých pohledávek v uzavřené smlouvě pouze uvedení jejich právního důvodu, ale bylo potřebné dané pohledávky blíže konkretizovat takovým způsobem, aby nemohly být zaměněny s ostatními pohledávkami společnosti F. To se ovšem v posuzované věci nestalo.
3/ Okolnost, zda žalobce byl při uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že společnost F je (v souladu se zápisem v katastru nemovitostí) vlastníkem sporných nemovitostí, není – se zřetelem k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněným pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – pro rozhodnutí dané věci významná; kupující se totiž nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. III. ÚS 705/16, zrušil výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu. Odkazuje na (blíže označenou) nálezovou judikaturu k problematice nabytí nemovité věci od „nevlastníka“ (na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí), jakož i na závěry, které Nejvyšším soudem (po vydání rozhodnutí v této věci) formuloval v rozsudku velkého senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, Ústavní soud uzavřel, že právní názor, na jehož základě Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce, nemůže z hlediska ústavnosti obstát, když „napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces (a v jeho důsledku i vlastnického práva), neboť byl bez dalšího (a tudíž neopodstatněně) upřednostněn princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, před principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu. Tento postup tak fakticky představuje aplikaci nesprávné právní normy, respektive opomenutí jiného pravidla (vyplývajícího z ústavních principů), jež na danou věc obecně také dopadá.“
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud předně připomíná, že již v předchozím zamítavém rozhodnutí vysvětlil, že za opodstatněné nelze mít výhrady dovolatele, jimiž zpochybňoval správnost postupu odvolacího soudu, který danou věc projednal a rozhodl v situaci, kdy zástupkyně žalobce byla (před nařízením odvolacího jednání) vyškrtnuta ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Na těchto závěrech (s nimiž se ztotožnil v nálezu ze dne 19. dubna 2016 také Ústavní soud – viz bod 23 nálezu) nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit a pro stručnost v tomto směru pouze odkazuje na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí.
Jelikož jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se dále – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Posouzením obsahových náležitostí smluv o převodu majetku uzavřených mezi společností F a pozdějším úpadcem (mezi tyto smlouvy přitom patří i smlouva o převodu vlastnictví ze dne 1. dubna 1998) a náležitostí projevu vůle smluvních stran se (v době po vydání předchozího zamítavého rozhodnutí v této věc) zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 11. října 2016, sp. zn. III. ÚS 882/2016. Ústavní soud – cituje ustanovení §33a zákona o půdě – akcentoval, že nejsou-li podstatné obsahové náležitosti smluv o uspokojování majetkových nároků konkrétně stanoveny v právní normě, je třeba tento druh smluv posuzovat jako smlouvy o směně dvou majetkových hodnot (na straně jedné nárok oprávněné osoby vyčíslený v penězích, na druhé straně vydávaný majetek). Pohledávka, tedy právo věřitele požadovat po dlužníkovi určitou majetkovou hodnotu, je již ze své podstaty ocenitelná penězi jako všeobecným ekvivalentem a v této podobě byly také jednotlivé nároky oprávněných osob vyčíslovány v penězích, byly tedy pohledávkami peněžitými. V situaci, kdy oprávněná osoba nabyla několik takových pohledávek (pohledávky mají totožný právní důvod) vůči povinné osobě od různých postupitelů (eventuálně jiným způsobem právního nástupnictví), jejich nabytím dochází k přirozené kumulaci a výsledkem je existence jedné pohledávky, jejíž výše je určena prostým součtem příslušných sčítanců. Pokud Nejvyšší soud vyžaduje pro určitost projevu vůle, aby ve smlouvě byly vypořádávané pohledávky konkretizovány takovým způsobem, aby nemohly být zaměněny s ostatními pohledávkami oprávněné osoby (jinak řečeno, aby bylo zjistitelné, o jakou pohledávku, postoupenou na oprávněnou osobu některou z původně oprávněných osob, jde), je i tento požadavek nedůvodný a ve svých důsledcích je tzv. kvalifikovanou vadou. V konečném důsledku tak Nejvyšší soud a vrchní soud nerespektovaly princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (jde o projev zásady potius valeat actus quam pereat); přitom jde o princip, který odpovídá povaze soukromoprávních vztahů a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud − respektuje závěry, které Ústavní soud při výkladu smluv o převodu majetku uzavřených mezi společností F a pozdějším úpadcem přijal (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy) – považuje právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru o neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví) za nesprávné.
Proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že bude-li v další fázi řízení odvolací soud (případně) posuzovat také otázku dobré víry žalobce, nepřehlédne závěry obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 353/2016.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu