ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2975.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 2975/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce T. H. V. , zastoupeného JUDr. Jiřím Spoustou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, PSČ 110 00, proti žalované Euro Mall City s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Karolinská 650/1, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 27864600, zastoupené JUDr. Pavlem Šuserem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, PSČ 118 00, o zaplacení 525.831,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 54/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2016, č. j. 14 Cmo 370/2014-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.971,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2014, č. j. 71 Cm 54/2012-221, zamítl žalobu o zaplacení 525.831,32 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2016, č. j. 14 Cmo 370/2014-271, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Uvádí-li dovolatel, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, podle níž nebyla-li mezi společností s ručením omezeným a jejím jednatelem uzavřena smlouva o výkonu funkce, má jednatel právo na odměnu určenou podle ustanovení §571 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005, uveřejněný pod číslem 20/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 4566/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo 1354/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1647/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2012, pod číslem 50, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 1639/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 4347/2013, které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách tohoto soudu], přehlíží, že tento závěr odvolací soud nijak nezpochybnil. Naopak výslovně uvedl, že „v řízení nevyšlo najevo, že by byl mezi žalobcem a žalovaným (...) dohodnut bezúplatný výkon funkce jednatele, a tak lze dovodit, že by žalobci náležela za výkon této funkce odměna stanovená dle §66 odst. 2 věta první ve spojení s §571 odst. 1 obch. zák.“
Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí nelze spatřovat ani v tom, že odvolací soud žalobci uplatněný nárok nepřiznal z důvodu, že by šlo o „dvojí úplatu za jednu a tutéž činnost.“ Ačkoli totiž odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) výslovně neoznačil uplatněný nárok za výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, lze přitakat tomu, že z této premisy (implicitně) vycházel.
Úvahy odvolacího soudu plně odpovídají závěrům rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (a to i dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), neboť odvolací soud důsledně zvážil okolnosti konkrétního případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, rozsudek ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Cdo 2116/2007, rozsudek ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4428/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2012, pod číslem 136, usnesení ze dne 29. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 1661/2010, či rozsudek ze dne 23. června 2015, sp. zn. 32 Cdo 2611/2013) a na jejich základě dospěl k závěru, že dovolateli nelze nárok na úplatu za výkon funkce jednatele žalované společnosti za období od 15. března 2007 do 25. listopadu 2009 přiznat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, rozsudek ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, rozsudek ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 1136/2005, či rozsudek ze dne 8. března 2016, sp. zn. 32 Cdo 964/2015).
Jelikož závěr odvolacího soudu o rozporu výkonu práva žalobce s poctivým obchodním stykem obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, neotevírá přípustnost dovolání ani výhrada dovolatele, podle níž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ohledně určení výše odměny za výkon funkce ze závěrů znaleckého posudku č. 4531-15-2014, zpracovaného Českou znaleckou a. s. Řešení této námitky se nemůže projevit v poměrech projednávané věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 1360/2014, a judikaturu v něm citovanou).
Námitka dovolatele, podle níž činnost, kterou „vykonával na základě dánské pracovní smlouvy pro dánského zaměstnavatele, byla obsahově odlišná od činnosti statutárního orgán žalovaného“, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť jde toliko o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, k níž dovolatel s účinností od 1. ledna 2013 nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá konečně ani údajná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolatel v souvislosti s touto vytýkanou vadou Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. S ohledem na obsah dovolání lze nadto uzavřít, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností ani netrpí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2017
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu