ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3117.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 3117/2015-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce JUDr. Oldřicha Navrátila , advokáta, se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363/11, PSČ 697 01, jako správce konkursní podstaty úpadce ASSEK, a. s., identifikační číslo osoby 00532941, proti žalované JUDr. Ludmile Hlaváčkové , advokátce, se sídlem v Boršicích č. p. 428, PSČ 687 09, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Výrobně obchodního družstva Blatnice, družstva - v likvidaci, identifikační číslo osoby 60709979, o vyloučení výtěžku zpeněžení ze soupisu konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 39/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 9 Cmo 5/2014-338, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 12. července 2001 se žalobce [JUDr. Oldřich Navrátil, jako správce konkursní podstaty úpadce ASSEK, a. s., (dále též jen „společnost“)] domáhal vyloučení nemovitostí – jiné stavby na pozemku parcelní číslo (dále jen „stavba“) a pozemků parcelní číslo (dále jen „pozemky“), vše v katastrálním území H., obec P. (stavba a pozemek označeny souhrnně jen jako „nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadce Výrobně obchodního družstva Blatnice, družstva – v likvidaci (dále též jen „družstvo“).
Žalobce s žalovanou uzavřeli dne 28. června 2010 dohodu o zpeněžení nemovitostí. Dne 5. listopadu 2010 žalovaná zpeněžila nemovitosti mimo dražbu za kupní cenu ve výši 27 500 000 Kč. Žalobce následně navrhl změnu žalobního petitu tak, že požaduje vyloučení výtěžku zpeněžení nemovitostí z konkursní podstaty družstva.
Rozsudkem ze dne 13. února 2014, č. j. 55 Cm 39/2001-315, Krajský soud v Brně vyloučil z konkursní podstaty družstva „výtěžek zpeněžení“ nemovitostí (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud vyšel z toho, že:
1/ Na základě hospodářských smluv z roku 1989 a 1990 převedl Barvy a laky, státní podnik nemovitosti na právního předchůdce družstva (JZD Budoucnost, později pod označením Zemědělské družstvo BUDOUCNOST Blatnice – Blatnička).
2/ Dohodou o dokončení stavebních prací, rekonstrukce R. d. v P. ze dne 20. srpna 1990 (dále jen „dohoda ze dne 20. srpna 1990“) se právní předchůdce družstva mimo jiné zavázal převést na společnost zásoby související s realizací akce „rekonstrukce R. d. v P.“.
3/ Dne 10. dubna 1991 uzavřeli právní předchůdce družstva a společnost podle §347 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen „hospodářský zákoník“) hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví (dále jen „smlouva ze dne 10. dubna 1991“), podle níž se pozemky převádí na společnost.
4/ Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. ledna 2001, č. j. 28 K 37/2000-133, prohlásil konkurs na majetek společnosti a správcem konkursní podstaty ustavil žalobce.
5/ Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. března 2001, č. j. 46 K 122/2000-461, prohlásil konkurs na majetek družstva a správkyní konkursní podstaty ustavil žalovanou.
6/ Žalovaná sepsala dne 30. dubna 2001 nemovitosti do konkursní podstaty družstva.
7/ Žalobce sepsal dne 12. července 2001 nemovitosti do konkursní podstaty společnosti.
Ve vztahu k pozemkům soud prvního stupně uzavřel, že smlouvou ze dne 10. dubna 1991 nabyla vlastnické právo k pozemkům společnost. Soud neshledal důvodnou námitku žalované o neplatnosti této smlouvy pro nedostatek projevu vůle na straně společnosti, neboť podle zápisu v obchodním rejstříku „za společnost podepisuje předseda představenstva nebo jeho zástupce, a tento způsob podepisování byl zapsán v obchodním rejstříku dne 17. března 1993“. Společnost neměla v době podpisu smlouvy předsedu představenstva, proto byl oprávněn jednat a podepisovat za tuto společnost člen představenstva. Podepsal-li smlouvu ze dne 10. dubna 1991 K. P. (dále jen „K. P.“), který v tu dobu byl členem představenstva, je smlouva projevem vůle společnosti a tudíž platná.
Rovněž námitku, že smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, neshledal soud za důvodnou, neboť tento zákon byl v době podpisu s ohledem na změnu společenských poměrů v listopadu 1989 obsolentní. Kromě toho sporné pozemky nemohly sloužit k zajištění výroby právního předchůdce družstva ve smyslu zákona č. 123/1975 Sb., neboť tyto pozemky právní předchůdce družstva nabyl za účelem rekonstrukčních prací na R. d. v P., které nemohl vykonávat z důvodu osamostatnění stavební čety, která následně „vytvořila obchodní společnost ASSEK“. Nemohlo tak jít o obcházení zákona.
Naopak soupis stavby do konkursní podstaty družstva považoval soud prvního stupně za oprávněný, neboť dohoda o dokončení stavebních prací ze dne 20. srpna 1990 skutečnost, že došlo k převodu vlastnického práva ke stavbě na společnost, neprokazuje. Navíc je tato dohoda pro neurčitost neplatná.
Přes výše uvedené soud prvního stupně rozhodl o vyloučení celého výtěžku zpeněžení nemovitostí z konkursní podstaty družstva, což odůvodnil tím, že stavba pozemky fakticky (jen) znehodnocovala. Kdyby se zpeněžovaly pouze pozemky, byl by dosažen vyšší výtěžek zpeněžení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud doplnil dokazování a vyšel dále z toho, že:
1/ Podle výpisu z obchodního rejstříku byl předsedou právního předchůdce družstva od 14. dubna 1951 do 21. ledna 1993 J. H. (dále jen „J. H.“), který byl oprávněn za družstvo podepisovat.
2/ Rozhodnutím členské schůze ze dne 6. května 1994 byl právní předchůdce družstva (Výrobně obchodní družstvo Blatnice) rozdělen na Zemědělské družstvo Blatnička a Výrobně obchodní družstvo Blatnice, družstvo (pozdější úpadce).
3/ Společnost neměla od svého vzniku do 29. ledna 1998 předsedu představenstva. Od 29. ledna 1998 do 10. října 2000 byl jako předseda zapsán K. P., který byl do té doby členem představenstva. Za společnost byli od 4. července 1990 do 17. března 1993 oprávněni podepisovat všichni členové představenstva nebo jeden nebo několik členů představenstva, kteří k tomu byli představenstvem zmocněni.
4/ Dohodou ze dne 20. srpna 1990 převzala společnost za právního předchůdce družstva dnem 1. září 1990 veškerá práva a povinnosti dodavatele stavebních prací při rekonstrukci R. d. v P. a zavázala se stavbu dokončit ve smluveném termínu. Právní předchůdce družstva převzal povinnost poskytnout součinnost, a to výpomocí a dále odprodáním základních prostředků a materiálu a to „ZP“, DKP, stavebního materiálu a materiálu vedeného v inventurních soupisech. Tato dohoda byla uzavírána se souhlasem investora stavby VHMP-VÚZ Praha.
5/ Smlouvu ze dne 10. dubna 1991 za právního předchůdce družstva podepsal předseda družstva J. H. a za společnost K. P. jako ředitel (tehdy i člen představenstva). Předmětem smlouvy byl bezúplatný převod pozemků ke dni 10. dubna 1991 z důvodu, že „družstvo získalo pozemky bezúplatně na (dobu) provádění investiční výstavby pro Výstavbu hlavního města Prahy – Výstavbu účelových zařízení, tato byla postoupena na ASSEK, a. s., tím vzniklo i právo na převod pozemků, převod tohoto majetku se proto uskutečňuje k naplnění dohody ze dne 7. srpna 1990 uzavřené mezi oběma stranami a VHMP-VÚZ Praha o postoupení práva a převzetí povinností ze závazků týkajících se provádění investiční výstavby pro VHMP-VÚZ Praha“.
Na takto doplněném skutkovém základě dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva ze dne 10. dubna 1991 je právním úkonem dvou právnických osob ve smyslu hospodářského zákoníku, a to hospodářskou smlouvou o převodu vlastnictví podle §347 hospodářského zákoníku. Na tuto smlouvu se pak použijí obecná ustanovení o právních úkonech tj. §20 a násl. hospodářského zákoníku, a to vedle §24g také §24f, podle něhož organizace jednají svými statutárními orgány nebo prostřednictvím svých zástupců, kdy takovým zástupcem může být jiná organizace nebo fyzická osoba.
Smlouva ze dne 10. dubna 1991 byla uzavřena za předávajícího oprávněnou osobou, neboť ji podepsal předseda představenstva družstva J. H. Za stranu přejímající byla smlouva podepsána jedním členem představenstva, což podle zápisu v obchodním rejstříku vnitřní předpisy umožňovaly, pokud k tomu byl tento člen představenstva zmocněn. Žalovaná přitom ani netvrdila, ani neprokázala, že zmocnění pro K. P. chybělo. Jeho existenci tak nelze vyloučit a nelze uzavřít, že smlouva je z tohoto důvodu neplatná. Pokud by však přesto takové zmocnění chybělo, pak nelze přehlédnout, že mezi oběma stranami (společností a družstvem) byl u Okresního soudu v Hodoníně veden pod sp. zn. 5 C 339/95 od roku 1994 spor o vlastnictví nemovitostí a postoje společnosti byly jednoznačné, pochyby o podpisu smlouvy ze strany této společnosti nebyly a tento úkon tak případně byl členy představenstva schválen. Přitom dodatečné schválení (ratihabice) právního úkonu nevyžadovalo zvláštní formu, proto mohlo být učiněno výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěla organizace projevit. Ratihabice má účinky ex tunc, proto „při posuzování podmínek a okamžiku nabytí vlastnického práva převáděného takovým úkonem není významné, kdy došlo k jeho dodatečnému schválení“.
K námitce žalované, že smlouva ze dne 10. dubna 1991 je neplatná, neboť nebyla registrována státním notářstvím, odvolací soud uzavřel, že k nabytí vlastnictví docházelo v souladu s §11 hospodářského zákoníku převzetím věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2076/2010, odvolací soud uvedl, že neplatilo, že vlastnictví se nabývá účinností smlouvy, k níž je třeba registrace státním notářstvím.
Podle odvolacího soudu měla předmětná hospodářská smlouva všechny náležitosti podle §347 hospodářského zákoníku a nebyla v rozporu ani se zákonem č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, ani se zákonem č. 123/1975 Sb. V tomto směru odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně. Navíc z uvedených předpisů neplyne, že by k této smlouvě byl potřebný souhlas státních orgánů.
Dohodu ze dne 20. srpna 1990 považoval odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za neplatnou.
Odvolací soud přisvědčil konkursnímu soudu i v závěru, že z konkursní podstaty je nutno vyloučit veškerý (čistý) výtěžek zpeněžení, když stavba neměla podle znaleckého posudku žádnou hodnotu, resp. hodnotu pozemků snižovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka zpochybňuje platnost smlouvy ze dne 10. dubna 1991 námitkou, že k převodu pozemků nedošlo „s odkazem na platné právní předpisy v době, kdy k převodu mělo dojít“, konkrétně s hospodářským zákoníkem, zákonem č. 162/1990 Sb. a zákonem č. 123/1975 Sb. V tomto směru dovolatelka vytýká soudu prvního stupně toliko okrajové hodnocení zákona č. 123/1975 Sb., aniž se soud vypořádal s jejími námitkami, které uvedla ve svém vyjádření ze dne 21. ledna 2013.
Ve vztahu k J. H., který podepisoval smlouvu ze dne 10. dubna 1991 za právního předchůdce družstva, dovolatelka poukazuje na to, že podle zápisu v obchodním rejstříku byl předsedou družstva od 14. dubna 1951. To však není možné, neboť J. H. se narodil až 1953. Navíc ačkoliv byl J. H. předsedou družstva, který byl oprávněn za družstvo podepisovat a jednat, jeho rozhodnutí o převodu majetku na jiný subjekt je v rozporu s citovanými zákony, neboť postrádá kladné rozhodnutí představenstva, případně členské schůze.
Nesprávnost napadeného rozhodnutí dovolatelka dále spatřuje v hodnocení postavení a „oprávněnosti“ K. P. Dovolatelka má za to, že K. P. nebyl oprávněn podepsat za společnost hospodářskou smlouvu ze dne 10. dubna 1991, když tuto smlouvu nepodepisoval jako člen představenstva, ale jako ředitel. Navíc nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že netvrdila, že zde zmocnění K. P. k podpisu smlouvy absentovalo. Důkazní břemeno měl v tomto směru podle dovolatelky žalobce. K. P. tak podle žalované jednal bez oprávnění a tento nedostatek nelze zhojit ani tím, že jeho jednání bylo podle odvolacího soudu následně členy představenstva schváleno.
Dohodu ze dne 20. srpna 1990 sice soudy obou stupňů posoudily podle dovolatelky správně, nezabývaly se však jejími námitkami, že „nemohlo dojít k převodu pozemků (...) mezi žalovanou a žalobcem, protože dohodě ze dne 20. srpna 1990 předcházelo ujednání ze dne 7. srpna 1990, zde se však o převodu pozemků nehovoří“. Jestliže tedy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nedošlo k převodu stavby, pak nemohlo dojít ani k převodu pozemků.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem, že měl být vyloučen celý výtěžek zpeněžení. V tomto směru poukazuje na nerovnost účastníků řízení, kterou spatřuje v tom, že „žalobce od roku 1990 vystupoval jako vlastník“ těchto nemovitostí, o které se řádně nestaral a zapříčinil tak jejich znehodnocení i to, že nebyla část výtěžku získána z prodeje stavby.
Konečně dovolatelka namítá, že soud prvního stupně porušil její práva jako účastníka řízení, když žalobce podal žalobu dne 13. července 2001, kterou následně doplnil podáními dne 7. srpna 2001, 16. listopadu 2010 a 2. ledna 2013 a následně i podáním ze dne 9. srpna 2013, které však bylo učiněno po jednání soudu dne 9. května 2013, bez přítomnosti žalované, kdy nebyla k tomuto jednání „přizvána“. Odvolací soud se podle dovolatelky touto námitkou nezabýval.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadně právně významným však Nejvyšší soud napadené rozhodnutí – jsa přitom vázán důvody uplatněnými v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) – neshledává; proto je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
Smlouva ze dne 10. dubna 1991 byla právním úkonem dvou právnických osob jakožto organizací ve smyslu hospodářského zákoníku, a to právního předchůdce družstva jako družstevní organizace (§76 odst. 1 a 2 hospodářského zákoníku) a společnosti jako obchodní společnosti (§106a odst. 1, §106c odst. 1, §106f odst. 2, §1 odst. 1 zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech). Tuto smlouvu tak lze posoudit pouze jako vztah při hospodářském styku právnických osob, který se řídí hospodářským zákoníkem (účinném ke dni podpisu smlouvy, tj. ke dni 10. dubna 1991), konkrétně jako smlouvu o převodu vlastnictví podle §347 hospodářského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 23 Cdo 600/2000, nebo 22 Cdo 2076/2010).
Na tuto smlouvu je tedy nutné aplikovat §20 a následující hospodářského zákoníku.
Podle §24f hospodářského zákoníku organizace jednají svými statutárními orgány nebo prostřednictvím svých zástupců (odstavec 1 věta první). Statutárním orgánem organizace je pracovník nebo člen, který je podle zákona nebo podle příslušných organizačních předpisů (např. statutu, stanov, organizačního řádu) oprávněn jednat jménem organizace ve všech věcech. Je-li statutární orgán kolektivní, určují organizační předpisy, jakým způsobem jedná navenek (odstavec 2).
Podle §24g hospodářského zákoníku překročí-li zástupce při jednání své oprávnění nebo jedná-li někdo bez oprávnění, je právní úkon neplatný, ledaže zastoupený právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválil; úkon je však platný, pokud druhá organizace o překročení nebo nedostatku jednatelského oprávnění nevěděla a vědět nemohla.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu podepsali smlouvu ze dne 10. dubna 1991 za právního předchůdce družstva J. H. jako předseda družstva a za společnost K. P. jako člen představenstva.
Dovolatelka zpochybňuje platnost smlouvy ze dne 10. dubna 1991 především argumentem, že J. K. nebyl oprávněn tuto smlouvu za společnost podepsat. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. již rozsudek ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1) je však ustálena v závěru, že překročí-li jiný pracovník nebo člen právnické osoby své oprávnění činit za právnickou osobu právní úkony, nejde ve smyslu §20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), o neplatný úkon. Právnická osoba je však takovým právním úkonem vázána, jen týká-li se předmětu její činnosti a jde-li současně o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Přitom překročení oprávnění jiného pracovníka nebo člena právnické osoby činit za právnickou osobu právní úkony se ve smyslu §20 odst. 2 obč. zák. může dovolat jen dotčená právnická osoba.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že uvedené závěry jsou mutatis mutandis uplatnitelné i při posuzování smlouvy uzavřené v režimu hospodářského zákoníku (srov. dikci §24g hospodářského zákoníku). Pro danou věc z uvedeného vyplývá, že (případného) nedostatku oprávnění J. K. uzavřít za společnost smlouvu ze dne 10. dubna 1991 se může dovolávat jen dotčená společnost (resp. její správce konkursní podstaty), nikoliv dovolatelka.
Výhrada dovolatelky, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně uvedl dobu, po kterou byl J. H. oprávněn jednat za právního předchůdce družstva, když uvedl, že byl předsedou družstva od 14. dubna 1951 (přitom J. H. se narodil až 1953), je pak nepřípadná již proto, že na závěru, kdy se J. H. narodil (resp. kdy se stal předsedou právního předchůdce družstva), napadené rozhodnutí nespočívá. Pro rozhodnutí byla významná toliko okolnost, zda J. H. byl oprávněn jednat za právního předchůdce družstva v době uzavření smlouvy (dne 10. dubna 1991). V tomto směru dovolatelka namítá, že při jednání J. H. absentovalo kladné rozhodnutí představenstva, případně členské schůze, což má za rozporné se zákonem č. 123/1975 Sb., s hospodářským zákoníkem a se zákonem č. 162/1990 Sb. Z žádného z těchto zákonů však povinnost schválit smlouvu, kterou se převádí vlastnické právo k pozemkům, představenstvem nebo členskou schůzí neplyne. A dovolatelka ani neoznačuje konkrétní zákonné ustanovení, které by družstvu tuto povinnost ukládalo.
Námitka, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s tvrzenou neplatností smlouvy ze dne 10. dubna 1991 z důvodu rozporu této smlouvy se zákonem č. 123/1975 Sb., hospodářským zákoníkem a zákonem č. 162/1990 Sb. (aniž by dovolatelka uvedla, v čem konkrétně je smlouva v rozporu s těmito zákony), je neurčitá. Obdobně to platí pro námitku, že „nemohlo dojít k převodu pozemků mezi žalovanou a žalobcem, protože dohodě ze dne 20.8.1990 předcházelo ujednání ze dne 7.8.1990, zde se však o převodu pozemků nehovoří“, z níž dovolatelka dovozuje, že nemohlo dojít k převodu pozemků, neboť nedošlo k převodu stavby. Tato námitka je nesrozumitelná, když není patrné, proč mělo být podmínkou pro převod pozemků ujednání ze dne 7. srpna 1990 a jak toto ujednání, jež nebylo předmětem úvah soudů nižších stupňů, mělo ovlivnit platnost převodu vlastnického práva k pozemkům.
Poukazuje-li dovolatelka na své podání učiněné vůči soudu prvního stupně dne 21. ledna 2013, pak Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatelka, že nebyla předvolána k jednání nařízenému soudem prvního stupně na den 9. května 2013, z obsahového hlediska vystihuje (jen) tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. (jejímž prostřednictvím lze napadat pravomocný rozsudek na základě argumentu, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k posouzení jejich důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost), a proto ani jejich prostřednictvím nelze usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost lze dodat, že po 9. květnu 2013 proběhla za přítomnosti dovolatelky ve věci další dvě jednání (26. listopadu 2013 a 13. února 2014), přičemž podle obsahu protokolu o jednání ze dne 26. listopadu 2013 bylo teprve toto jednání řádným prvním jednáním ve věci (při „jednání“ dne 9. května 2013 soud toliko vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení a důkazů). Podání ze dne 9. srpna 2013, kterým žalobce plnil výzvu soudu učiněnou dne 9. května 2013, bylo dovolatelce řádně doručeno a dovolatelka se k němu mohla následně vyjadřovat (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 1538/2000).
Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani námitka „nerovnosti účastníků řízení“, spočívající podle dovolatelky v tom, že neměl být vyloučen celý výtěžek zpeněžení, neboť „žalobce“ (správně společnost) od roku 1990 vystupoval jako vlastník těchto nemovitostí, o které se řádně nestaral a zapříčinil tak jejich znehodnocení i to, že nebyla část výtěžku získána z prodeje stavby.
Zásada rovnosti se projevuje v povinnosti soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 49/1994). Tato zásada se týká procesního postavení účastníků řízení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu; jinak řečeno výsledek sporu sám o sobě nemůže porušit rovnost účastníků řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. června 2002, sp. zn. IV. ÚS 140/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 79/2002).
Bylo tak na dovolatelce, aby v případě, že nesouhlasí s vydáním celého výtěžku zpeněžení, tvrdila a prokázala, že část výtěžku zpeněžení odpovídající ceně stavby neměla být z konkursní podstaty družstva vyloučena.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu