ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3615.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 3615/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce PETRONEL spol. s r. o., se sídlem v Desné, Riedlova 919, PSČ 468 61, identifikační číslo osoby 25005138, zastoupeného JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, PSČ 186 00, proti žalované Ing. Janě Horákové, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07, jako insolvenční správkyně dlužníka Národní stavební společnost a. s., identifikační číslo osoby 61324892, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 32/2012, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 9. prosince 2014, č. j. 29 Co 327/2014-264, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. prosince 2014, č. j. 29 Co 327/2014-264, se v části prvního výroku, v níž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. 14 C 32/2012-190, zamítl žalobu o určení, že žalobce byl v období od 20. prosince 2002 do 26. června 2013 vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) [výrok I.] a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.712 Kč [výrok II.].
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání žalobce i žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil a ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.776 Kč (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.651,50 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že žalobci nesvědčí na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odůvodňuje-li žalobce svůj naléhavý právní zájem tím, že v případě úspěchu by mohl uplatnit „nárok podle §13“ zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přehlíží, že rozhodnutím o požadovaném určení by byli vázáni pouze účastníci tohoto řízení; v řízení o nároku na náhradu škody způsobené (tvrzeným) nesprávným úředním postupem konkursního soudu by soud nebyl takovým rozhodnutím vázán a otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 20. prosince 2002 (a tedy i vlastnictví sporných nemovitostí v rozhodné době) by si posoudil jako otázku předběžnou (a to případně i odchylně).
Ve vztahu k nákladovým výrokům odvolací soud uzavřel, že je „na místě vycházet z §9 odst. 3“ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), neboť žalobce se nedomáhá určení vlastnictví ke sporným nemovitostem vůči osobě zapsané v katastru nemovitostí (s cílem být jako vlastník zapsán), ale toliko určení vlastnictví „za určité období v době minulé“. Navíc žalobce „tvrdil a navrhoval důkazy nikoliv k aktuální ceně nemovitostí, nýbrž k výši obecné ceny k datu 20. prosince 2002“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, z níž se podává, že určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu. Za všechna rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, či ze dne 31. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, popř. usnesení velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 1726/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu), anebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, dostupný na webových stránkách Ústavního soudu.
Žaloba v projednávané věci výše uvedené požadavky z důvodů přiléhavě popsaných odvolacím soudem nenaplňuje.
Proti té části prvního výroku, v níž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, opírajíc jeho přípustnost o §237 o. s. ř. a majíc za to, že se odvolací soud při řešení otázky určení výše odměny advokáta pro účely určení výše náhrady nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Poukazujíc na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007, sp. zn. 33 Odo 725/2005, jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. IV. ÚS 1332/2007, ze dne 11. června 2009, sp. zn. II. ÚS 2811/08, ze dne 16. března 2010, sp. zn. II. ÚS 2886/07, a ze dne 24. března 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10, dovolatelka dovozuje, že odvolací soud měl při určení výše odměny advokáta vyjít (v souladu s §8 odst. 1 advokátního tarifu) z tarifní hodnoty představované hodnotou sporných nemovitostí, a nikoliv z částky určené §9 odst. 3 advokátního tarifu. Hodnota sporných nemovitostí se přitom podává z obsahu spisu, jehož součástí jsou jak znalecké posudky, tak i kupní smlouva z roku 2013, na jejímž základě byly sporné nemovitosti prodány z konkursní podstaty.
Dovolání žalované je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky výše odměny advokáta pro účely určení náhrady nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání žalované je i důvodné.
Jak se podává z ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, soud musí při stanovení výše odměny advokáta za zastupování v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem (tj. k věci penězi ocenitelné) vycházet z tarifní hodnoty určené podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy z ceny sporných nemovitostí. Postup podle §9 odst. 3 písm. a), resp. (po 1. lednu 2013) §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu přichází v úvahu pouze tehdy, chybí-li spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně sporných nemovitostí (a lze-li tudíž hodnotu věci nebo práva zjistit jen s nepoměrnými obtížemi). Kromě dovolatelkou přiléhavě citovaných rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1665/2015, a sp. zn. 28 Cdo 288/2015, či ze dne 8. září 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015).
Součástí spisu v projednávané věci jsou jak znalecké posudky určující tržní cenu sporných nemovitostí, tak (zejména) kupní smlouva, uzavřená mezi žalovanou (jakožto prodávající) a společností DONA Reality spol. s r. o. (jakožto kupující) dne 26. června 2013. Důvod k určení výše odměny advokáta zastupujícího žalovanou podle §9 odst. 3 a 4 advokátního tarifu tudíž nebyl dán. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani (odvolacím soudem zdůrazněná) skutečnost, že se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem vůči osobě, která není jejich vlastníkem a pouze pro určité období v minulosti; tyto okolnosti nemají žádný význam pro závěr, že jde o určení vlastnického práva k penězi ocenitelným nemovitostem.
Jelikož odvolací soud otázku určení výše náhrady nákladů řízení nevyřešil správně a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalované (tj. ve výrocích o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (v uvedeném rozsahu) k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne i o nákladech dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu