ECLI:CZ:US:2011:4.US.1332.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1332/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 23. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ve věci ústavní stížnosti JUDr. F. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007 č. j. 23 Co 502/2006-138, jímž bylo mj. rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007 č. j. 23 Co 502/2006-138 se v části, v níž se JUDr. F. M. přiznává na nákladech odvolacího řízení částka 2 826 Kč, ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 21. 2. 2007 č. j. 23 Co 502/2006-138, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadeným rozhodnutím městského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to zejména ve složce ochrany legitimního očekávání, a dále právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že napadený výrok o nákladech řízení nebyl, kromě paušálního odkazu na vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nijak odůvodněn, a byl tedy v tomto rozsahu nepřezkoumatelný, neboť z něj nebylo seznatelné, jakou část nákladů tvořila odměna advokáta, jakou náhrada hotových výdajů a zda do nákladů byla zahrnuta i DPH. Z výše částky, která mu byla přiznána, stěžovatel dovodil, že městský soud zřejmě aplikoval ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, přičemž vycházel z tarifní hodnoty 25 000 Kč. Jelikož však bylo předmětem řízení vrácení daru, jímž byla ideální polovina nemovitosti, neměl městský soud dle stěžovatele vycházet z tarifní hodnoty, nýbrž z hodnoty spoluvlastnického podílu, která byla v darovací smlouvě stanovena na 1 534 050 Kč. Odměna advokáta za jeden úkon právní služby tak měla činit 14 460 Kč. Ústavní soud v nálezech sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23) a I. ÚS 712/01 ze dne 15. 1. 2003 (N 6/29 SbNU 41) odmítl konstantní praxi obecných soudů, které v řízeních o určovacích žalobách vycházely z tarifní hodnoty 10 000 Kč (před novelizací advokátního tarifu), a hodnotil takový postup jako svévolné porušení kogentní právní normy. Stěžovatel, jakožto ustanovený právní zástupce žalobkyně, měl vůči státu nárok na odměnu a náhradu výdajů spojených s poskytnutím právní služby žalobkyni, přičemž legitimně očekával, že tento jeho nárok bude v plné výši uspokojen, což se však nestalo. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007 č. j. 23 Co 502/2006-138 ve výroku, jímž byla stěžovateli přiznána na nákladech řízení částka 2 826 Kč, svým nálezem zrušil.
IIa.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníka řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 12 C 200/2003.
4. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že proti napadenému rozsudku bylo podáno odvolání (zjevně míněno dovolání), proto považuje ústavní stížnost za předčasnou. Pokud by byl napadený rozsudek dovolacím soudem zrušen, byla by ústavní stížnost bezpředmětná. Pokud jde o tvrzení stěžovatele stran jeho legitimního očekávání, byly jím uváděné skutečnosti zavádějící. Stěžovatel zastupoval žalobkyni od počátku řízení na základě plné moci a teprve v odvolacím řízení jí byl, na základě její žádosti, ustanoven. Tedy již v řízení před soudem prvního stupně si stěžovatel byl vědom hodnoty spoluvlastnického podílu, což se mělo odrazit jak ve výši soudního poplatku, tak ve výši nákladů řízení jeho samotného i advokáta protistrany, což se však nestalo. Předmět sporu oceněn nebyl a dle povahy uplatněného nároku šlo o určení, zda tu spoluvlastnické právo žalobkyně je či není. Takto by mělo být nahlíženo i na legitimní očekávání stěžovatele. Městský soud dále souhlasil s tím, že napadený výrok o nákladech řízení nebyl podrobně odůvodněn a výše nákladů nebyla vyčíslena včetně DPH, ponechává však na Ústavním soudu, zda tato skutečnost zakládá důvodnost ústavní stížnosti. Skutečnost, že v přiznané částce nebyla započítána DPH či případně jiná položka, však lze napravit cestou opravného usnesení, neboť by se jednalo o chybu v počtech. Městský soud se neztotožnil s názorem, že by měla být odměna stěžovatele určena dle hodnoty spoluvlastnického podílu, neboť ani sám stěžovatel, v době, kdy žalobkyni zastupoval na základě plné moci, z této hodnoty nevycházel a v průběhu celého řízení se o ní vůbec nezmínil. Předmětem řízení bylo určení, zda existuje spoluvlastnické právo žalobkyně jako důsledek vrácení daru, a z tohoto předmětu obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení vycházely. Městský soud vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
5. Na vyjádření účastníka řízení reagoval stěžovatel replikou, v níž uvedl, že mu jen stěží lze přičítat k tíži vyměření soudního poplatku, neboť toto je v kompetenci soudu, a nikoliv účastníků řízení. Obdobně není věcí stěžovatele hájit v řízení před soudem zájmy protistrany, a nemůže tedy nést odpovědnost za výši nákladů, která byla právnímu zástupci protistrany přiznána. Není pravda, že by stěžovatel své náklady v předchozím průběhu řízení neodvozoval od hodnoty spoluvlastnického podílu. Již při rozhodování soudu prvního stupně o nákladech řízení vyčíslil stěžovatel své náklady právě na základě této hodnoty. Ostatně o odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu o těchto nákladech rozhodoval městský soud usnesením ze dne 31. 10. 2006 č. j. 23 Co 381/2006-133. Stěžovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
IIb.
6. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 12 C 200/2003 Ústavní soud zjistil, že se Z. S., právně zastoupená na základě plné moci stěžovatelem, žalobou podanou dne 7. 5. 2003 u obvodního soudu domáhala určení, že je vlastníkem ideální jedné poloviny v žalobě specifikovaných nemovitostí. Důvodem pro podání žaloby byla skutečnost, že žalovaný odmítl výzvu stěžovatelky k vrácení daru. Dne 4. 3. 2004 sdělil stěžovatel soudu, že mu žalobkyně vypověděla plnou moc, neboť již není schopna hradit náklady právního zastoupení. Stěžovatel současně požádal obvodní soud, aby byl žalobkyni ustanoven jako právní zástupce postupem dle §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, k čemuž také usnesením obvodního soudu ze dne 26. 4. 2004 č. j. 12 C 200/2003-46 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 30. 12. 2004 č. j. 54 Co 415/2004-56 došlo. Následně byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 27. 4. 2006 č. j. 12 C 200/2003-113 žaloba zamítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 12 703,25 Kč. O odměně stěžovatele rozhodl obvodní soud samostatným usnesením ze dne 26. 6. 2006 č. j. 12 C 200/2003-119, jímž stěžovateli přiznal odměnu ve výši 6 525 Kč. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž dovozoval, že jeho odměna má být odvozena od hodnoty spoluvlastnického podílu, a má tedy činit 119 275 Kč. Městský soud však argumentaci stěžovatele nepřisvědčil a usnesením ze dne 31. 10. 2006 č. j. 23 Co 381/2006-133 změnil rozhodnutí obvodního soudu pouze tak, že se stěžovateli přiznává odměna 8 955 Kč. Žalobkyně dále podala odvolání do rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé, o němž rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2007 č. j. 23 Co 502/2006-138 tak, že napadený rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil a uložil stěžovatelce uhradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 6 307 Kč. Stěžovateli přiznal městský soud na nákladech odvolacího řízení částku 2 826 Kč (v této části napadl stěžovatel rozsudek městského soudu nyní projednávanou ústavní stížností) s paušálním odkazem na advokátní tarif bez specifikace konkrétního ustanovení či podrobnějšího rozpisu jednotlivých složek. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu ze dne 21. 2. 2007 č. j. 23 Co 502/2006-138 bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 č. j. 22 Cdo 4130/2007-166 odmítnuto.
III.
7. Ústavní soud následně napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by současně došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
9. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu lze vyvodit několik modelových případů, kdy interpretace a aplikace jednoduchého práva porušuje také ústavně garantovaná základní práva. Jedná se o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ jedné normy jednoduchého práva a případy svévolné aplikace jednoduchého práva. Jde tedy buď o situace, v nichž Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná právní norma, sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu proporcionality, nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, nebo o situaci, kdy se nabízí několik interpretačních alternativ normy, nebo o situaci svévolné aplikace jednoduchého práva, která postrádá racionální zdůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05 ze dne 23. 9. 2005 (N 179/38 SbNU 435)].
10. Ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu zní: "Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku." Ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu zní: "Částka 25 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné".
11. Ústavní soud v nálezech sp. zn. II. ÚS 598/2000 (viz výše) a I. ÚS 712/01 (viz výše) vyslovil právní názor, že z dikce ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu "jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč (zákonem č. 276/2006 Sb. změněna s účinností od 1. 9. 2006 na 25 000 Kč) se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10 000 Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoli, pak není možné vycházet z názoru, že vždy, když je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů. Předmětem právního úkonu byla věc nemovitá, která je penězi ocenitelná, v důsledku čehož nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v §9 odst. 3 citované vyhlášky. Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny." Obdobný názor zaujal Ústavní soud i v nálezu sp. zn. II. ÚS 2886/07 ze dne 16. 3. 2010 (N 53/56 SbNU 571), zde ve vztahu k odměně advokáta v řízení o vypořádání společného jmění manželů, a v nálezu sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. 6. 2009 (N 141/53 SbNU 747), ve vztahu k odměně advokáta v řízení o žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem.
12. V nyní projednávané věci bylo předmětem řízení, shodně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 2811/08, určení vlastnického práva k nemovitostem; jednalo se tedy zjevně o plnění penězi ocenitelné. Odůvodnění rozhodnutí městského soudu ve vztahu k napadenému nákladovému výroku bylo natolik strohé, že bylo možno toliko dovozovat, které ustanovení advokátního tarifu městský soud aplikoval, nicméně z výše přiznané částky i z vyjádření tohoto soudu k ústavní stížnosti (a rovněž podpůrně z jeho usnesení ze dne 31. 10. 2006 č. j. 23 Co 381/2006-133) bylo zřejmé, že tento považoval za správný postup dle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Městský soud tak rozhodl v rozporu s právním názorem vyjádřeným ve výše citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť nevycházel z hodnoty nemovitostí, které byly předmětem sporu, ačkoliv kogentní právní úprava obsažená v §8 a 9 advokátního tarifu takový postup předepisovala. Námitky, které městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vznesl vůči postupu stěžovatele v řízení před obecnými soudy, byly v těchto souvislostech zcela nepřípadné a po stránce skutkové i zcela zavádějící, jak je patrno z rekapitulace obsahu spisu (bod 6 nálezu). Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že se městský soud nerespektováním kogentní právní normy dopustil ústavně zapovězené svévole a porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení městského soudu ze dne 21. 2. 2007 č. j. 23 Co 502/2006-138 v části, v níž se stěžovateli přiznává na nákladech odvolacího řízení částka 2 826 Kč, svým nálezem zrušil.