ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.687.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 687/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Dany Večerníkové , advokátky, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, PSČ 530 02, jako správkyně konkursní podstaty úpadce L. Š., proti žalovaným 1) L. Š. , a 2) JUDr. V. K. , oběma zastoupeným JUDr. Josefem Čechem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 208/35, PSČ 400 01, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, zastoupeného Mgr. Davidem Štůlou, advokátem, se sídlem v Praze, Eliášova 266/3, PSČ 160 00, o zaplacení částky 10.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 110 C 209/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2014, č. j. 25 Co 11/2014-442, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2014, č. j. 25 Co 11/2014-442, se s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání vedlejšího účastníka zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. října 2012, č. j. 110 C 209/2009-320, ve znění usnesení ze dne 9. listopadu 2012, č. j. 110 C 209/2009-329, vyhověl žalobě (došlé soudu dne 22. července 2009) a uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 10.500.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení z částky 1.500.000,- Kč od 31. srpna 2002 do zaplacení a z částky 9.000.000,- Kč od 3. září 2002 do zaplacení (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalovaným uložil zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku 293.516,- Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. července 1999, č. j. 48 K 1046/99-85, na základě věřitelských návrhů došlých soudu ve dnech 3. a 8. června 1999, prohlásil konkurs na majetek dlužníka (L. Š.). Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 4. října 1999, č. j. 1 Ko 261/99-183, toto usnesení potvrdil. Nejvyšší soud k dovolání dlužníka usnesením ze dne 20. srpna 2002, č. j. 29 Cdo 976/2000-405, zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, uzavíraje, že řízení bylo postiženo zmatečnostní vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000.
2) Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. září 2002, č. j. 48 K 1046/99-1152, ustanovil předběžným správcem v označené konkursní věci JUDr. K. K. a následným usnesením ze dne 14. července 2003, č. j. 48 K 1046/99-1459, opětovně prohlásil konkurs na majetek dlužníka; současně výše jmenovaného ustanovil správcem konkursní podstaty. Posledně označené usnesení potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 2004, č. j. 2 Ko 152/2003-1508, a dovolání dlužníka proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 526/2005.
3) Dne 20. července 1999 uzavřeli první žalovaný a druhý žalovaný smlouvu o podílové odměně (rozuměj o odměně za zastupování prvního žalovaného druhým žalovaným v konkursním řízení – dále jen „dohoda o odměně“), s tím, že podílová odměna (15.000.000 Kč) měla být splatná až poté, kdy konkurs na majetek prvního žalovaného bude zrušen rozhodnutím soudu, na jehož základě se obnovuje v souladu se zákonem vlastnické a dispoziční právo klienta k veškerému jeho majetku. Zaplacení odměny se váže na konečný výsledek konkursního řízení, dosáhne-li druhý žalovaný toho, že konkurs prohlášený na majetek prvního žalovaného bude zrušen.
4) Dne 30. srpna 2002 vybral první žalovaný z účtu č. 152055123, vedeného u GE Capital Bank a. s., pobočky v Pardubicích (dále jen „účet“), částku 1.200.000,- Kč a tuto předal druhému žalovanému „jako částečnou úhradu odměny“. Ve dnech 30. srpna 2002 a 2. září 2002 dal první žalovaný příkazy k bezhotovostním převodům částek 300.000,- Kč a 9.000.000,- Kč („jako částečných úhrad odměny“) z účtu na účet druhého žalovaného; tyto příkazy byly realizovány. Účet přitom zřídil JUDr. K. K. (jako tehdejší správce konkursní podstaty prvního žalovaného) a nacházely se na něm peněžní prostředky představující výtěžek zpeněžení části konkursní podstaty, kterého bylo dosaženo do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o „zrušení konkursu“.
5) Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 18. března 2009, č. j. 4 T 121/2005-2707, zprostil oba žalované obžaloby pro skutek spočívající ve shora uvedeném výběru peněžních prostředků z účtu (a jejich předání druhému žalovanému) a v bezhotovostních převodech peněžních prostředků z účtu, kterými měli částečně zmařit uspokojení věřitelů dlužníka (prvního žalovaného), neboť „uvedený skutek není trestným činem“. Žalobkyně (jako správkyně konkursní podstaty úpadce L. Š.) byla se svým nárokem „na náhradu škody“ odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
6) Předchozí správce konkursní podstaty dlužníka (JUDr. K. K.) se připojil k (výše označenému) trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody při prvním úkonu, který „na policii“ učinil, tj. dne 6. prosince 2002; o vzniku škody se prokazatelně dověděl 16. září 2002, kdy podal Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové trestní oznámení o podezření ze spáchání trestného činu.
Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k následujícím závěrům:
a) Dohoda o odměně odporuje ustanovení §4a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), když první žalovaný po „zrušení prvního konkursu“ neměl možnost neomezeně nakládat se svým majetkem a uzavření dohody o odměně (respektive výplatu částky 10.500.000,- Kč) nebylo možné hodnotit jako běžnou obchodní činnost. Dohoda o odměně je tak pro rozpor se zákonem (ustanovením §4a odst. 1 ZKV) neplatná ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
b) I kdyby byla dohoda o odměně platná, sjednaná odměna měla být splatná poté, kdy „bude zrušen rozhodnutím soudu konkurs na majetek prvního žalovaného, na jehož základě se obnovuje v souladu se zákonem vlastnické a dispoziční právo prvního žalovaného k veškerému jeho majetku“; zaplacení odměny „se váže na konečný výsledek uvedeného konkursního řízení“. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002 však takovým rozhodnutím není, když konkursní řízení „se vrátilo do stádia po podání návrhu na prohlášení konkursu“; nejde o rozhodnutí konečné, nýbrž dílčí, konkursní řízení neskončilo a právo prvního žalovaného k jeho majetku bylo nadále omezeno ustanovením §4a ZKV.
c) V případě obou žalovaných byly naplněny podmínky pro vznik jejich odpovědnosti za škodu vzniklou „konkursní podstatě“ ve výši 10.500.000 Kč ve smyslu ustanovení §420, §415 a §438 odst. 1 obč. zák., když „první žalovaný porušil ustanovení §4a ZKV, a to ve spojení s druhým žalovaným jako svým právním zástupcem, který při napomáhání tomuto porušování porušil ustanovení §415 obč. zák.“ Majetková újma vzniklá „konkursní podstatě“ je v přímé souvislosti s porušením povinnosti obou žalovaných, kteří jednali „přinejmenším v nepřímém úmyslu způsobit škodu (vyvést uvedenou peněžní částku z majetku prvního žalovaného)“, přestože „museli vědět nebo z okolnosti předpokládat, že o tuto částku dojde ke snížení hodnoty majetku úpadce a že o tuto částku budou sníženy nároky, které připadnou věřitelům“.
d) Námitka promlčení uplatněná žalovanými není důvodná, když původní správce konkursní podstaty dlužníka se řádně a včas připojil s nárokem na náhradu škody vůči žalovaným v trestním řízení a žalobu na náhradu škody podala žalobkyně (poté, co byla jako nová správkyně konkursní podstaty rozhodnutím Okresního soudu v Liberci odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních) dne 22. července 2009.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 25 Co 11/2014-442, odmítl odvolání vedlejšího účastníka (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými (druhý výrok) a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka (třetí výrok).
Odvolací soud se (ve věci samé) ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, maje za to, že se „velmi pečlivě a erudovaně“ vypořádal se všemi námitkami; „rozhodl spravedlivě, vymezil předpoklady obecné odpovědnosti žalovaných za škodu a postihl ty, kteří porušili primární právní povinnosti“.
Současně doplnil, že „smyslem ustanovení §4a odst. 1 ZKV bylo zabránit dlužníku v době od zahájení konkursního řízení do právní moci rozhodnutí o návrhu, tj. zpravidla do prohlášení konkursu, v nadstandardním jednání, které by vybočovalo z běžné obchodní činnosti a které by mělo za následek poškození (tunelování) jeho majetku, tedy budoucí konkursní podstaty. Za běžnou obchodní činnost zcela jistě nelze vydávat uzavření smlouvy s advokátem o zastoupení, kde dohodnutá odměna podstatným způsobem zmenšuje úpadcův majetek a její obsah nespadá vůbec do běžné obchodní činnosti prvního žalovaného. Tato dohoda jen uměle zvyšuje dluh a byla zneužita na úkor věřitelů. Konání obou žalovaných vedlo ke vzniku jediného škodného výsledku a odpovědnost druhého žalovaného nelze posuzovat izolovaně. Skutečnost, že (žalovaní) nebyli odsouzeni v trestním řízení, že jejich činnost nebyla shledána ve skutkové podstatě zvýhodňování věřitele, ještě neznamená, že nemohou být odpovědni za porušení právní povinnosti z hlediska občanskoprávních předpisů“. Žalobkyně tak prokázala protiprávní úkon žalovaných, vznik škody i příčinnou souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody.
Přiléhavým konečně shledal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitky promlčení; přitom poukázal zejména na skutečnosti plynoucí z obsahu (trestního) spisu, včetně výpovědi svědka JUDr. K. K.
Proti rozsudku odvolacího soudu a to (posuzováno podle obsahu dovolání) jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítajíce, že soudy nižších stupňů vyřešily otázku splnění podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák., včetně promlčení (případně vzniklého) nároku na náhradu škody, jakož i otázku (ne)platnosti dohody o odměně, důsledků (případného) rozporu dohody o odměně s ustanovením §4a odst. 1 ZKV a splatnosti odměny v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu konkretizovanou v dovolání.
Dovolatelé – na rozdíl od soudů nižších stupňů – považují dohodu odměně za platnou a sjednanou odměnou za přiměřenou, přičemž mají za splněné rovněž předpoklady pro vznik nároku na odměnu a její splatnost. Současně zdůrazňují, že dohodu o odměně první žalovaný uzavřel v rámci běžné obchodní činnosti ve snaze dosáhnout zrušení konkursu. Potud dovozují, že soudy nižších stupňů nesprávně vyložily obsah dohody o odměně, nesprávně ve věci aplikovaly ustanovení §4a odst. 1 ZKV (dohodu o odměně žalovaní uzavřeli 20. července 1999, přičemž označené ustanovení „nabylo účinnosti“ až 1. května 2000) a dospěly k nesprávnému závěru, podle něhož je právní úkon učiněný v rozporu s ustanovením §4a odst. 1 ZKV neplatný.
Dále snášejí argumenty ve prospěch závěru, podle něhož důvodně vznesli námitku promlčení uplatněného nároku, dovozujíce, že žalobkyně se řádně připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody až 30. října 2008, tj. po uplynutí subjektivní promlčecí doby uvedené v ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. Skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně okamžiku, kdy se žalobkyně (její předchůdce – původní správce konkursní podstaty dlužníka) připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, považují za vnitřně rozporná a neumožňující „objektivně“ posoudit správnost závěru o tom, zda „žalovaný nárok“ není promlčen. V této souvislosti poukazují rovněž na okolnost, že JUDr. K. K. (bývalý správce konkursní podstaty) byl soudem prvního stupně při jednání dne 9. října 2012 vyslechnut jako účastník řízení, avšak jeho výpověď byla odvolacím soudem označena a posouzena jako výpověď svědka.
Konečně podle názoru dovolatelů rozsudky soudů nižších stupňů „zcela postrádají odůvodnění, jakými právními úvahami se soudy řídily při kvalifikaci jednání druhého žalovaného podle ustanovení §415 obč. zák.“ a upozorňují na (podle jejich názoru) rozporné údaje (obsažené v důvodech těchto rozhodnutí), jde-li o posouzení, komu vlastně vznikla škoda.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky týkající se promlčení žalobou uplatněného nároku.
K výkladu obsahu dohody o odměně a k předpokladům vzniku nároku na podílovou odměnu.
Rozhodná ustanovení dohody o odměně zní:
„Na majetek klienta (rozuměj L. Š.) byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 48 K 1046/99 ze dne 1. července 1999 prohlášen konkurs.
V návaznosti na výše uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a v návaznosti na výši ceny předmětu řízení, jímž je v řízení o prohlášení konkursu veškerý majetek klienta (tzv. konkursní podstata) a s ním spojené právo tento majetek ovládat a disponovat s ním, se klient a advokát (rozuměj JUDr. V. K.) dohodli na následně uvedené podílové odměně advokáta, jejíž zaplacení klientem advokátovi se váže na konečný výsledek uvedeného konkursního řízení, v němž klient udělil advokátovi mandát k tomu, aby všemi v úvahu přicházejícími opravnými prostředky napadal důvodnost a zákonnost uvedeného prohlášení konkursu na jeho majetek, se kterým nesouhlasí.
Pakliže bude v rámci uvedeného konkursního řízení dosaženo advokátem toho, že uvedený konkurs prohlášený na klientův majetek bude zrušen, pak má advokát vůči klientovi nárok vyúčtovat mu svou fakturou podílovou odměnu, která se sjednána a vyčíslena jako desetiprocentní podíl z výše uvedené minimální hodnoty předmětu řízení v uvedeném konkursním řízení, tedy jako desetiprocentní podíl z částky 150.000.000,- Kč, což činí částku 15.000.000,- Kč.
V případě, že ve smyslu této smlouvy vznikne advokátovi nárok na zaplacení této podílové odměny, je tato podílová odměna splatná dnem, v němž advokát prokáže klientovi, že konkurs na majetek klienta je zrušen rozhodnutím soudu, na jehož základě se obnovuje v souladu se zákonem vlastnické a dispoziční právo klienta k jeho veškerému majetku, když zároveň musí jít o takové rozhodnutí soudu, proti kterému již nebude přípustný opravný prostředek.
Jinou úhradu než úhradu podílové odměny sjednané za podmínek daných touto dohodou nemůže advokát po klientovi za své zastupování v uvedeném řízení o prohlášení konkursu požadovat“.
Vzhledem ke shora uvedenému a při respektování výkladových pravidel obsažených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. (popřípadě v ustanovení §266 obch. zák.), jakož i zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, Nejvyšší soud dospívá k závěru, podle něhož druhému žalovanému nevznikla vůči prvnímu žalovanému pohledávka z titulu zaplacení podílové odměny na základě dohody o odměně.
Zaplacení odměny (ve smyslu vzniku nároku na odměnu) totiž dohoda o odměně vázala „na konečný výsledek“ konkursního řízení, které skončilo (jde-li o jeho první fázi, která počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu – k fázím konkursního řízení srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, uveřejněného pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) rozhodnutím ze dne 14. července 2003, č. j. 48 K 1046/99-1459, jímž Krajský soud v Hradci Králové (pravomocně) prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Konkurs na majetek dlužníka tak (z pohledu konečného výsledku) nebyl zrušen a nebyly tak splněny předpoklady pro vznik nároku druhého žalovaného na podílovou odměnu. Skutečnost, že v pořadí první usnesení, jimiž Krajský soud v Hradci Králové a Vrchní soud v Praze rozhodly o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (prvního žalovaného), byla (z důvodu zmatečnostní vady) zrušena Nejvyšším soudem, na shora uvedeném závěru nic nemění, když kasační usnesení Nejvyššího soudu nebylo rozhodnutím určujícím konečný výsledek konkursního řízení.
Plnil-li dlužník (první žalovaný) z titulu úhrady podílové odměny ve prospěch druhého žalovaného částku 1.200.000,- Kč (v hotovosti dne 30. srpna 2002) a částky 300.000,- Kč a 9.000.000,- Kč (bezhotovostními převody – viz příkazy ze dne 30. srpna a 2. září 2002), šlo o plnění bez právního důvodu, které byl druhý žalovaný povinen vrátit (vzhledem k prohlášení konkursu na majetek prvního žalovaného) do konkursní podstaty (§451 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že povinnost vrátit do konkursní podstaty částku v úhrnné výši 10,5 miliónů Kč by druhému žalovanému vznikla i v případě, kdyby mu vznikl nárok na podílovou odměnu podle dohody o odměně. Je totiž zjevné, že právní úkony, jimiž první žalovaný „plnil“ ve prospěch druhého žalovaného (a to v době po doručení návrhu na prohlášení konkursu) a jimiž došlo ke zmenšení majetku v rozsahu, který se vymykal „běžné obchodní činnosti“ (podle obsahu dohody o odměně šlo o desetinu hodnoty majetku prvního žalovaného), odporují ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV, v důsledku čehož jsou neúčinné (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, uveřejněného pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 753/2009). Povinnost vydat do podstaty plnění z neúčinných právních úkonů nebo náhradu za ně, plyne z ustanovení §15 odst. 2 ZKV. K povaze projevu vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, viz dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z hlediska aplikace ustanovení §4a odst. 1 písm. a) ZKV je přitom rozhodující okamžik „poskytnutí“ peněžních prostředků, nikoli okamžik uzavření dohody o odměně.
K promlčení pohledávky.
Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je v řešení otázek postavení poškozeného a uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody podle ustanovení §43 zákona č. 141/1964 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Základní podmínkou pro to, aby soud mohl v adhézním řízení rozhodnout o náhradě škody, je existující návrh poškozeného, který nadto musí být uplatněn způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti, že poškozený skutečně náhradu škody požaduje. Další podmínkou pro závěr, že nárok byl uplatněn řádně, je uvedení údajů, z nichž je patrný důvod a alespoň minimální výše nároku na náhradu škody (srov. např. důvody rozsudku ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 4 Tz 76/2002, uveřejněného pod číslem 49/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále též viz důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 25 Cdo 5378/2015 a ze dne 25. května 2016, sp. zn. 25 Cdo 5168/2015 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2017, pod číslem 41).
2) Řádným uplatněním nároku na náhradu škody v adhézním řízení není samotné podání trestního oznámení, jestliže neobsahuje požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši (viz důvody usnesení ze dne 24. května 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 3300/2010, jakož i rozsudek ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011).
3) Poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§12 odst. 6 trestního řádu). Pojem poškozeného je širší než pojem subjektu adhézního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. února 2001, sp. zn. Pl. ÚS 6/2000, jakož i nálezy Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. I. ÚS 570/99, a ze dne 9. června 2008, sp. zn. I. ÚS 1587/07).
Poměřováno těmito judikaturními závěry právní posouzení věci soudy nižších stupňů, jde-li o řešení otázky promlčení uplatněného nároku, zjevně neobstojí.
Je tomu tak již proto, že:
a) Pasáž obsažená v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Liberci (ze dne 18. března 2009), podle níž se žalobkyně řádně a včas přihlásila v trestním řízení s nárokem na náhradu škody, neznamená nic jiného, než že soud rozhodující v trestní věci dovodil, že poškozená včas (tj. nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování − §43 odst. 3 trestního řádu) navrhla, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovaným povinnost nahradit škodu. Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení jde o skutečnost právně nevýznamnou, když žalobkyně se s nárokem na náhradu škodu k trestnímu řízení připojila podáním ze dne 29. října 2008 (č. l. 2533 trestního spisu), a hlavní líčení se konalo (až) dne 5. listopadu 2008.
b) Vzhledem k nezbytnosti rozlišovat mezi poškozeným (na straně jedné) a poškozeným, který může uplatnit (a uplatnil) právo na náhradu škody (na straně druhé), je nevýznamná i okolnost, že (trestní) soud doručil obžalobu i JUDr. K.; ustanovení §196 odst. 1 trestního řádu totiž hovoří o doručení opisu obžaloby poškozenému, aniž by rozlišoval, zda poškozený uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu škody či nikoli. To platí též o skutečnosti, že (trestní) soud se jmenovaným jednal jako s poškozeným.
c) Samotné konstatování JUDr. K. (viz č. l. 2493 trestního spisu), že se připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, samo o sobě rovněž neznamená, že tak vskutku (dříve) učinil. Konečně soudy nižších stupňů ve skutkové rovině neuvádějí nic, z čeho by bylo možno uzavřít, že jmenovaný u výslechů ve dnech 6. prosince 2002 a 16. září 2004 skutečně nárok na náhradu škody uplatnil. Tvrzení, že žalovaní konkrétním jednáním způsobili (na majetku konkursní podstaty) škodu, za uplatnění nároku na náhradu škody považovat nelze.
d) Vypověděl-li JUDr. K. (jako účastník řízení po poučení dle §131 o. s. ř. – viz protokol o jednání konaném dne 9. října 2012 na č. l. 275 až 280), že byl opakovaně vyslechnut policejními orgány, přičemž „měl za to“, že podepsal tiskopis, ve kterém „bylo zaškrtnuto“, že se připojuje k trestnímu řízení, potud nelze přehlédnout, že odvolací soud (a podle jeho názoru i soud prvního stupně) hodnotil jeho výpověď jako výpověď svědka a nikoli účastníka řízení, tj. jinými slovy z hlediska věrohodnosti jí přisoudil jiný (větší) význam, než který by měla mít s ohledem na procesní postavení vyslýchaného. V řízení pak nebylo nijak vysvětleno, proč se onen tiskopis v trestním spisu nenachází. Současně soudy nižších stupňů v důvodech svých rozhodnutí neoznačují žádnou listinu (či jinou část) trestního spisu, ve které by byl vskutku obsažen úkon, jímž jmenovaný v trestním řízení navrhl, aby (trestní) soud žalovaným uložil povinnost k náhradě škody. Účastnickou výpověď jmenovaného tak žádný jiný důkaz provedený soudy nižších stupňů nepodporuje.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně (její předchůdce) uplatnil v trestním řízení vůči žalovaným nárok na náhradu škody včas, tj. před uplynutím promlčecí doby, je přinejmenším předčasný.
Ve vztahu k prvnímu žalovanému dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů nikterak nepřihlédly k faktu, že v poměrech dané věci se žalobkyně (jako správkyně konkursní podstaty prvního žalovaného) domáhá peněžitého plnění vůči prvnímu žalovanému (jakožto osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs a ohledně jejíhož majetku trvají účinky prohlášení konkursu podle ustanovení §14 ZKV). Jelikož se konkurs týká majetku, jak je specifikován v ustanovení §6 ZKV, přičemž prohlášením konkursu přešlo oprávnění nakládat s tímto majetkem na žalobkyni, je žaloba v části, ve které směřuje proti prvnímu žalovanému neopodstatněná již proto, že ani vyhovující rozsudek o takové žalobě (v poměrech, kdy spornou peněžní částku první žalovaný „předal“ druhému žalovanému) by nemohl mít za následek „rozmnožení“ majetku podstaty, které by bylo (následně) využitelné k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů. Újma, kterou doznala konkursní podstata v důsledku právních úkonů prvního žalovaného (plnění ve prospěch druhého žalovaného podle dohody o odměně), je odčinitelná vrácením přijatého plnění druhým žalovaným (bude-li žalobkyně ve sporu vedeném proti druhému žalovanému úspěšná).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není v řešení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku správné (a ve vztahu k prvnímu žalovanému je neúplné i co do základu pohledávky), Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu