ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.2.2017.1
MSPH 79 INS XY
179 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 2/2017-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce E. R. G. , se sídlem XY , zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem, se sídlem v Praze, Charkovská 434/9, PSČ 101 00, proti žalovanému A. Z. . , se sídlem XY, jako insolvenčnímu správci dlužníka M. P., za účasti J. K ., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Evženem Zörklerem, advokátem, se sídlem v Praze, Janáčkovo nábřeží 139/57, PSČ 150 00, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze , o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 179 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. , narozeného XY, bytem XY vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. 179 ICm XY, 101 VSPH XY 79 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném žalobou ze dne 8. října 2015 se žalobce (E. R. G. .) domáhá vůči žalovanému (v současnosti A. Z.., jako insolvenční správce dlužníka M. P.) vyloučení tam označených nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 15. června 2016, č. j. 179 ICm XY, připustil vstup J. K. a (dále jen „J. K.“) do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud – poukazuje na povahu insolvenčního řízení, v němž jsou věřitelé zásadně uspokojováni z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, přičemž rozsah jejich uspokojení závisí na tom, zda jde o věřitele zajištěné či nezajištěné – vyšel z toho, že čím vyšší bude výtěžek zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, tím vyšší bude i míra uspokojení věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení. Insolvenční věřitel J. K. tak nepochybně má zájem na úspěchu žalovaného ve sporu, což platí tím více, že je spoluvlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba malé vodní elektrárny (dále jen „MVE“), k níž vede přístupová cesta jen přes sporné nemovitosti.
Odvolací soud proto ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že byl osvědčen právní zájem J. K. na vstupu do řízení, neboť výsledek sporu ovlivní postavení J. K. v insolvenčním řízení (dotýká se jeho oprávněných zájmů vyplývajících z toho, že se přihlásil jako věřitel do insolvenčního řízení).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky přípustnosti vedlejšího účastenství), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň jde o otázku, která (ve vztahu k řízení o vylučovací žalobě v insolvenčním řízení) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatel namítá, že právní zájem J. K. na vstupu do řízení nebyl osvědčen, neboť bez ohledu na výsledek sporu se J. K. nestane vlastníkem sporných nemovitostí a jeho přístup k MVE tak nebude bez dalšího vyřešen. Zájem J. K. na rozšíření majetkové podstaty odpovídající zvýšení míry uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem je přitom čistě majetkovým zájmem, který dle ustálené judikatury připuštění vedlejšího účastenství neumožňuje.
V této souvislosti dovolatel odkazuje (mimo jiné) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sp. zn. 22 Cdo 5418/2015 a ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, (uveřejněné pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 74/2015“); označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu. Poukazuje i na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. května 2014, sp. zn. II. ÚS 229/13, v němž Ústavní soud konstatoval, že i přes možnost vedlejšího účastenství v incidenčním sporu je nutno šetřit principy, na kterých insolvenční řízení stojí, jinak by docházelo k nechtěným průtahům či zvyšování nákladů, které budou následně přičteny na vrub všem věřitelům.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že napadené usnesení je v dovoláním otevřené otázce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak se ustálila v době po vydání dovoláním napadeného usnesení.
Nejvyšší soud již v incidenčních sporech o žalobě insolvenčního správce o neúčinnost právního úkonu dlužníka (srov. usnesení ze dne 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015 a sen. zn. 29 ICdo 34/2016), vycházeje i z judikatury Ústavního soudu (včetně dovolatelem zmiňovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 229/13), uzavřel, že zájem na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty je především zájmem majetkovým. Nicméně rozsah (míra) uspokojení přihlášené pohledávky se bezprostředně dotýká práv a povinností přihlášeného věřitele plynoucích z hmotného práva [předurčuje, v jakém rozsahu pohledávka zanikne jinak než splněním – §311 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Současně platí, že insolvenční věřitel není oprávněn sám podat odpůrčí žalobu (§239 insolvenčního zákona) a tedy (s výjimkou upravenou v §239 odst. 2 insolvenčního zákona) ani nemůže jinak (než jako vedlejší účastník na straně insolvenčního správce) „pomoci“ tomu, aby se majetek ušlý na základě neúčinných právních úkonů „vrátil“ zpět do majetkové podstaty dlužníka (a tedy se i zvýšila míra uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty).
V usnesení ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 119/2016, Nejvyšší soud vysvětlil, že v poměrech incidenčního sporu o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka se shora uvedené závěry prosadí tehdy, mělo-li by „setrvání“ předmětu vylučovací žaloby (nemovitostí) v majetkové podstatě dlužníka (tj. úspěch žalovaného v řízení) význam z hlediska výše uspokojení pohledávky přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení dlužníka.
O tuto situaci půjde nejen tehdy, kdyby byla (nezajištěná) pohledávka přihlášeného věřitele (v případě zamítnutí vylučovací žaloby) uspokojována, byť jen zčásti, (i) z výtěžku zpeněžení nemovitostí, nýbrž i tehdy, byla-li by z výtěžku jejich zpeněžení uspokojena pohledávka (jiného) zajištěného věřitele v rozsahu, jenž by měl vliv na výši poměrného uspokojení jiných (nezajištěných) věřitelů v insolvenčním řízení. A naopak, výše formulovaný závěr se neprosadí např. tehdy, bylo-li by k datu rozhodování o (ne)přípustnosti vedlejšího účastenství zjevné, že případný výtěžek zpeněžení nemovitostí by byl vydán (jen) zástavnímu věřiteli, který by současně nebyl osobním věřitelem dlužníka.
Za stavu, kdy z obsahu spisu (a dosavadního průběhu insolvenčního řízení) neplyne, že by případný výtěžek zpeněžení sporných nemovitostí v insolvenčním řízení dlužníka nemohl mít vliv na rozsah uspokojení pohledávky J. K., nelze tomuto věřiteli upřít právo účastnit se řízení v postavení vedlejšího účastníka na straně žalovaného.
Uzavřel-li odvolací soud, že J. K. jako přihlášený věřitel (jehož účast v řízení dosud nebyla ukončena) má právní zájem na výsledku řízení o vyloučení sporných nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka, je jeho právní posouzení věci v souladu s výše uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu.
Odkaz dovolatele na závěr přijatý Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 22 Cdo 5418/2015 je nepřiléhavý již proto, že označené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, nikoli v incidenčním sporu (o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka), přičemž výsledek takového řízení zakládá odlišná práva a povinnosti účastníků řízení – šlo tedy o skutkově odlišnou situaci. Totéž platí i pro poukaz dovolatele na R 74/2015, jež Nejvyšší soud vydal v řízení o zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu