ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.24.2016.1
KSCB 28 INS 11674/2013
29 ICm 3719/2013
sp. zn. 29 ICdo 24/2016-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JIVA TRADE s. r. o. , se sídlem v Olomouci - Nové Ulici, Horní Lán 1200/15, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 25891359, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, proti žalované Mgr. Zuzaně Orbesové , se sídlem v Olomouci, Železniční 469/4, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyni dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 ICm 3719/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s. , se sídlem ve Větřní, Papírenská 2, PSČ 382 11, identifikační číslo osoby 45022526, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 11674/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2015, č. j. 29 ICm 3719/2013, 103 VSPH 253/2014-47 (KSCB 28 INS 11674/2013), takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2015, č. j. 29 ICm 3719/2013, 103 VSPH 253/2014-47 (KSCB 28 INS 11674/2013), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. února 2014, č. j. 29 ICm 3719/2013-33, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (JIVA TRADE s. r. o.) domáhal vyloučení nedokončených papírenských výrobků blíže specifikovaných v tomto rozhodnutí (dále jen „movité věci“) z majetkové podstaty dlužníka JIP – Papírny Větřní, a. s. (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Žalobce uzavřel s dlužníkem dne 28. června 2011 smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k souboru movitých věcí, která zajišťovala pohledávky žalobce za dlužníkem z obchodní spolupráce. V případě úplné úhrady zajištěných pohledávek do 31. prosince 2013 se zajišťovací převod vlastnického práva ruší a vlastnické právo k souboru movitých věcí přechází bezúplatně zpět na dlužníka. Nedojde-li k úhradě zajištěných pohledávek do 31. prosince 2013, stává se převod vlastnického práva nepodmíněným a definitivním a následuje vypořádání sjednané ve smlouvě, tj. prodej movitých věcí a rozvrh výtěžku na náklady zpeněžení, uspokojení pohledávek věřitele a vrácení zbytku zpeněžení dlužníkovi. Stejný účinek jako prodlení se zaplacením pohledávek nastupuje i v případě zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
2/ Usnesením ze dne 6. června 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-A-18, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil I. H. (dále jen „I. H.“).
3/ Usnesením ze dne 17. října 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-45, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka.
4/ I. H. sepsal movité věci do majetkové podstaty dlužníka a vyrozuměním ze dne 3. října 2013 vyzval žalobce, aby v případě nesouhlasu s tímto soupisem podal vylučovací žalobu.
5/ Realizace zajišťovacího převodu práva, tj. zpeněžení movitých věcí a následný rozvrh výtěžku zpeněžení, dosud neproběhly.
Na tomto skutkovém základě insolvenční soud uvedl, že pro řešení věci jsou plně uplatnitelné závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura 8, ročník 2014, pod číslem 98), podle nichž rovněž v insolvenčním řízení platí, že dokonce i tehdy, stala-li se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před rozhodnutím o úpadku, ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka, zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění), přičemž vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůže.
Insolvenční soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, podle něhož s ohledem na znění §205 a §2 písm. g/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), žalobce není v pozici zajištěného věřitele, neboť majetek, který je předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu práva, nenáleží do majetkové podstaty. Takový názor totiž pomíjí celkovou konstrukci převodu vlastnického práva podle §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), založenou na tom, že je „dovršením procesu převodu vlastnického práva nikoliv okamžik splatnosti pohledávky, ale až okamžik dovršení realizace vypořádání výtěžku zpeněžení, popřípadě jiného vypořádání mezi dlužníkem a věřitelem“. Jestliže tedy žalobce neprovedl takové vypořádání před zahájením insolvenčního řízení, „převod vlastnického práva není stále dokončen“ a movité věci spadají do majetkové podstaty.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Učinil tak s odůvodněním, že rozhodnutí insolvenčního soudu bylo pro nedostatek náležitostí vymezených v §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nepřezkoumatelné.
Z rozsudku totiž podle odvolacího soudu není zřejmé, zda a s jakým výsledkem se insolvenční soud zabýval námitkou žalovaného, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je neplatná. Ačkoliv rozhodnutí insolvenčního soudu platnost uvedené smlouvy předpokládá, neobsahuje její právní posouzení s přihlédnutím k závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněnému pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“). Posouzení této předběžné otázky je přitom „rozhodující pro to, aby soud mohl v konečném důsledku zhodnotit, zda nárok žalobce je po právu“.
Rozhodnutí insolvenčního soudu je pak i nesrozumitelné, míní dále odvolací soud, neboť na jedné straně argumentuje usnesením Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 23/2012, a je tedy zřejmé, že insolvenční soud vychází z toho, že zajišťovacím převodem došlo ke změně v osobě vlastníka dotčeného majetku ve prospěch žalobce, na druhou stranu však dospívá k závěru, že převod vlastnického práva není stále dokončen. Kdyby však k převodu vlastnického práva na žalobce nedošlo, nevzniklo by zajištění a aplikace výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu by byla vyloučena.
Odvolací soud proto neměl „na jakém podkladě vystavět a formulovat své úvahy o předmětu sporu a přezkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal I. H. dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, respektive otázky, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že rozhodnutí insolvenčního soudu je nepřezkoumatelné.
Podle dovolatele nezpůsobuje okolnost, že se insolvenční soud nezabýval platností smlouvy o zajišťovacím převodu práva, nepřezkoumatelnost rozhodnutí. V tomto směru odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4482/2011. K tomu dodává, že i kdyby insolvenční soud pochybil v tom, že se nezabýval posouzením platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, šlo by o takový nedostatek, který by nemohl být na újmu uplatnění práv odvolatele, neboť bez ohledu na závěr o platnosti smlouvy by soud žalobě stejně nemohl vyhovět. Kdyby totiž smlouva o zajišťovacím převodu byla platná, pak by ke zpeněžení mělo dojít v rámci insolvenčního řízení dlužníka a žalobce by měl toliko právo na výtěžek zpeněžení, nikoliv na vyloučení věcí z majetkové podstaty. Naopak, pokud by smlouva byla neplatná, pak ani v takovém případě by žalobce neměl nárok na vyloučení, neboť by žádné právo k vylučovaným věcem neměl.
Dovolatel nesouhlasí ani s tím, že rozhodnutí insolvenčního soudu je nesrozumitelné. Insolvenční soud se zcela jasně a srozumitelně vyjádřil, že na tuto věc mají být aplikovány závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 23/2012, jež podle dovolatele zcela vyčerpávajícím způsobem řeší otázku postavení věřitele uplatňujícího nároky ze zajištění zřízeného prostřednictvím zajišťovacího převodu vlastnického práva.
Otázku vlastnického práva, pokračuje dovolatel, vyřešil insolvenční soud rovněž srozumitelně, když uvedl, že v projednávané věci nedošlo k vypořádání zajištění převodem vlastnického práva a pak tedy nemohl být převod vlastnického práva na žalobce dokončen. I Nejvyšší soud vychází v citovaném judikátu z toho, že v případě nevypořádání takového typu zajištění je nutno předmět zajištění zapsat do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka. To podle dovolatele vylučuje, aby vlastníkem byl zároveň oprávněný ze zajišťovacího převodu práva (žalobce). Z této „premisy“ vyšel insolvenční soud a závěr odvolacího soudu o nesrozumitelnosti je tak podle mínění dovolatele chybný.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení došlo ke změnám v osobě insolvenčního správce dlužníka (usnesením insolvenčního soudu ze dne 22. září 2016, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-230, a usnesením insolvenčního soudu ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-239). Proto dále jednal jako s žalovaným (dovolatelem) s Mgr. Zuzanou Orbesovou, současnou insolvenční správkyní dlužníka, což se promítlo i v označení dovolatele v záhlaví tohoto usnesení.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí insolvenčního soudu, která byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Podle §219a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže a/ tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, b/ rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Podle §553 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném) splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva) [odstavec 1]. Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně (odstavec 2).
Podle §2 písm. g/ insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) je zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy.
K tomu, že z obsahového hlediska jde o ustanovení shodné s §2 písm. g/ insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod číslem 81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle §109 insolvenčního zákona (ve znění účinném ke dni zahájení insolvenčního řízení, tj. ke dni 25. dubna 2013) se zahájením insolvenčního řízení se spojuje i ten účinek, že právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení (odstavec 1 písmeno b/). Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (odstavec 4). Nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu (odstavec 5).
V R 100/2013 Nejvyšší soud uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Odvolací soud považoval rozhodnutí insolvenčního soudu za nepřezkoumatelné, neboť insolvenční soud neposoudil platnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva podle závěrů uvedených v R 45/2009. Nedostatek takového posouzení však (oproti mínění odvolacího soudu) v posuzované věci nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezpůsobuje.
Insolvenční soud totiž při posuzování nároku žalobce na vyloučení věci z majetkové podstaty vyšel ze závěru, že při uplatňování zajištění ze zajišťovacího převodu vlastnického práva byl Nejvyšším soudem v usnesení sen. zn. 29 NSČR 23/2012 vysvětlen postup, jakým se věřitel může tohoto svého zajištění dovolávat. Žaloba na vyloučení věci z majetkové podstaty nemůže uspět z titulu vlastnického práva (jež bylo na věřitele převedeno). Lze souhlasit s dovolatelem, že již takový závěr postačuje pro posouzení (ne)opodstatněnosti žalobního nároku a v rámci procesní ekonomie, kdy podle §6 o. s. ř. má být ochrana práv účastníků rychlá a účinná, bylo posuzování platnosti smlouvy nadbytečné.
Řečené lze shrnout tak, že byla-li správná úvaha insolvenčního soudu, že na zjištěný skutkový stav lze aplikovat závěry, které učinil Nejvyšší soud při výkladu §553 obč. zák. pro insolvenční poměry v usnesení sen. zn. 29 NSČR 23/2012, nebylo pro posouzení důvodnosti žaloby nezbytně nutné, aby se insolvenční soud vyslovoval k platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Na odvolacím soudu za tohoto stavu bylo, aby tuto úvahu insolvenčního soudu (použitelnost závěrů vyjádřených Nejvyšším soudem v usnesení sen. zn. 29 NSČR 23/2012) prověřil. Závěr odvolacího soudu, že v dané věci „nemá na jakém podkladě vystavět a formulovat své úvahy o předmětu sporu“, proto správný není.
Rozhodnutí insolvenčního soudu pak není nepřezkoumatelné ani z důvodu nesrozumitelnosti.
Jak plyne z R 45/2009 a z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 21 Cdo 2528/2007, a ze dne 8. září 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2012, pod číslem 44, na něž odkazoval i odvolací soud, zajišťovacím převodem vlastnického práva dochází – byť podmíněně – ke změně v osobě nositele vlastnického práva (v osobě vlastníka). Dlužník tak účinností smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva přestává být vlastníkem majetku poskytnutého k zajištění a toto právo nabývá věřitel, který je oprávněn s tímto majetkem také disponovat. Převede-li věřitel vlastnické právo, aniž by (dosud) nastoupila uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, neboť zatím nenastal stav, že by zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas splněna, přejímá nabyvatel spolu s vlastnictvím také rozvazovací podmínku ze zajišťovacího převodu práva. Splněním zajištěného závazku dlužníka přechází vlastnické právo bez dalšího zpět z věřitele na dlužníka, naopak v případě nesplnění musí být ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva sjednán způsob, jakým bude zajišťovací převod práva realizován, kdy jedním ze způsobů je i možnost prodeje zajištěného majetku věřitelem třetí osobě a následné vypořádání závazku dlužníka vůči věřiteli z výtěžku zpeněžení majetku.
V insolvenčních poměrech je možnost realizace (uplatnění) zajišťovacího převodu práva upravena insolvenčním zákonem. Věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zajišťovacím převodem vlastnického práva (a jež je tedy podmíněným vlastníkem majetku původně patřícího dlužníkovi) není od zahájení insolvenčního řízení (§109 odst. 4 insolvenčního zákona) oprávněn uplatnit právo na uspokojení ze zajištění jiným způsobem než přihláškou zajištěné pohledávky (srov. §109 odst. 1 písm. b/, §166 insolvenčního zákona). Možnost zpeněžit zajištěný majetek způsobem sjednaným ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva tak věřiteli zaniká nastoupením účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení.
V usnesení sen. zn. 29 NSČR 23/2012 pak Nejvyšší soud vysvětlil, že věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zajišťovacím převodem vlastnického práva (který nebyl vypořádán způsobem předvídaným ve smlouvě) má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění), přičemž vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůže. Insolvenční správce pak má povinnost sepsat předmět zajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka.
Jestliže insolvenční soud v odůvodnění uvedl, že je „zřejmé, že dovršením procesu převodu vlastnického práva je nikoliv okamžik splatnosti pohledávky, ale až okamžik dovršení realizace vypořádání výtěžku zpeněžení, popřípadě jiného vypořádání mezi dlužníkem a věřitelem. Pokud takové vypořádání nestačí před zahájením insolvenčního řízení oprávněný věřitel provést, nutno na majetek, který je předmětem zajišťovacího převodu práva pohlížet tak, že převod vlastnického práva není stále dokončen, proto takový majetek spadá v režimu citovaných ustanovení do majetkové podstaty“, pak lze dovodit, že „dovršením procesu převodu vlastnického práva“ či slovy „převod vlastnického práva není stále dokončen“ rozumí realizaci zajišťovacího převodu práva, tedy převod vlastnického práva věřitelem na třetí osobu při zpeněžení předvídaném smlouvou o zajišťovacím převodu práva. O takovém výkladu svědčí i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 23/2012, jež uplatňování pohledávek věřitelů zajištěných zajišťovacím převodem práva upravuje.
Rozhodnutí insolvenčního soudu tak není nepřezkoumatelné, neboť nedostatky odůvodnění (nepřesnosti ve formulaci právních závěrů) nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele, který mohl náležitě použít (a také použil) v odvolání proti tomuto rozhodnutí konkrétní odvolací důvody.
V projednávané věci tak nebyly naplněny podmínky pro zrušení rozsudku insolvenčního soudu dle §219a odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., na které odkazoval odvolací soud. Protože dovoláním napadené rozhodnutí neobstojí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu