ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.97.2015.1
MSPH 78 INS 7496/2011
78 ICm 3495/2012
sp. zn. 29 ICdo 97/2015-116
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. Karla Miči , se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, PSČ 180 00, jako insolvenčního správce dlužníka ECF elektrocentrum fabrik s. r. o., v likvidaci, zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, PSČ 140 00, proti žalovanému HOCHTIEF CZ a. s. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupenému Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem, se sídlem v Sezimově Ústí, náměstí Tomáše Bati 424/2, PSČ 391 02, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 ICm 3495/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ECF elektrocentrum fabrik s. r. o., v likvidaci , se sídlem v Havlíčkově Brodě, Jahodova 2240, PSČ 580 01, identifikační číslo osoby 25289039, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS 7496/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2015, č. j. 78 ICm 3495/2012, 104 VSPH 450/2014-62 (MSPH 78 INS 7496/2011), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2015, č. j. 78 ICm 3495/2012, 104 VSPH 450/2014-62 (MSPH 78 INS 7496/2011), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014, č. j. 78 ICm 3495/2012-33, a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení; ve zbytku se dovolání zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 78 ICm 3495/2012-33, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na určení neúčinnosti dohody o narovnání ze dne 17. ledna 2011 uzavřené mezi dlužníkem (ECF elektrocentrum fabrik s. r. o., v likvidaci) a žalovaným (HOCHTIEF CZ a. s.)[bod I. výroku], určil, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 17. ledna 2011 je neúčinným právním úkonem (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Insolvenční soud ve vztahu k bodu II. výroku vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 17. ledna 2011 uzavřel dlužník s žalovaným dohodu o narovnání, na jejímž základě došlo ke snížení žalovaným původně uplatňované částky ve výši 6 935 616,58 Kč tak, že původní závazky zanikly a vznikl nový dlužníkův závazek ve výši 4 500 000 Kč (dále také jen „dohoda o narovnání“). Stejného dne byla k zajištění tohoto nového závazku dlužníka uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem dlužníka (dále jen „zástavní smlouva“), když původně pohledávky žalovaného za dlužníkem nebyly zástavním právem zajištěny.
2/ V době učinění obou právních úkonů bylo u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 8788/2009 vedeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, do něhož bylo přihlášeno 128 věřitelů, mimo jiné i žalovaný s pohledávkami v celkové výši 8 881 021,97 Kč. Řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí insolvenčního návrhu žalovaným po uzavření dohody o narovnání.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z §239 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že zástavní smlouva je smlouvou platnou, avšak neúčinnou, protože jejím uzavřením se dlužník „dopustil zvýhodňujícího právního úkonu“ dle §241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona. V době, kdy se nacházel v úpadku, totiž dlužník poskytl ke svému již existujícímu závazku (pouze modifikovanému dohodou o narovnání) svůj majetek k zajištění tohoto závazku. Insolvenční soud odmítl argumentaci žalovaného, že dlužníku za zřízení zástavního práva poskytl přiměřenou protihodnotu, protože snížení závazku o 2 435 616 Kč bylo „vykoupeno“ poskytnutím zajišťujícího majetku dlužníka ve vyšší hodnotě, než je „sleva“ na závazku.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zopakoval dokazování a vyšel též z toho, že:
1/ Žalovaný podal v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 8788/2009 dne 27. května 2010 insolvenční návrh, ve kterém tvrdil, že má za dlužníkem pohledávky v celkové výši 4 168 727,91 Kč z titulu smluvních pokut a že dlužník je v úpadku, protože má nejméně 2 další věřitele, kteří k insolvenčnímu řízení přistoupili. Současně podal přihlášku pohledávek č. 1 ve výši 4 168 727,91 Kč splatnou dne 29. listopadu 2009 a č. 2 ve výši 2 750 561,87 Kč splatnou dne 30. ledna 2010.
2/ Do označeného insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky i další insolvenční navrhovatelé. Společnost RMT - elektro s. r. o. přihlásila pohledávku č. 1 ve výši 69 232,40 Kč splatnou dne 9. března 2006 a nesplatnou pohledávku č. 2 ve výši 30 767,60 Kč, a společnost R TRADING s. r. o. přihlásila dvě pohledávky v celkové výši 524 652 Kč, obě splatné dne 14. února 2009.
3/ Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. ledna 2011, č. j. KSHK 45 INS 8788/2009-A-158, insolvenční řízení zastavil pro zpětvzetí insolvenčních návrhů všemi shora označenými insolvenčními navrhovateli (včetně žalovaného). Žalovaný v insolvenčním řízení v podání z 19. ledna 2011 uvedl, že důvodem zpětvzetí insolvenčního návrhu je smírné vyřešení jeho pohledávek za dlužníkem.
4/ V insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu (Městského soudu v Praze) pod sp. zn. MSPH 78 INS 7496/2011, podali mimo jiné přihlášku pohledávky věřitel společnost JANČA V. M. s. r. o. (dále jen „věřitel J“) ve výši 1 683 811 Kč splatnou dne 23. února 2010, a věřitel společnost Krugel Exim CZ spol. s r. o. (dále jen „věřitel K“) ve výši 578 164 Kč splatnou dne 27. února 2010. Tyto pohledávky žalobce (JUDr. Karel Miča, jako insolvenční správce dlužníka ECF elektrocentrum fabrik s. r. o., v likvidaci) nepopřel.
Cituje §235 odst. 1 a 2, §239 odst. 1 a 3, §241 odst. 1, 2 a 5 insolvenčního zákona a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu, odvolací soud na základě výše uvedeného uzavřel, že dlužník byl dne 17. ledna 2011 v úpadku z důvodu platební neschopnosti, neboť měl více věřitelů, měl peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po splatnosti a nebyl schopen plnit své závazky, když je neplnil po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Přestože původní pohledávka žalovaného přihlášená v prvním insolvenčním řízení (řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové) zanikla právě v důsledku uzavřené dohody o narovnání (a i kdyby došlo rovněž k zániku pohledávek ostatních insolvenčních navrhovatelů), ničeho to nemění na existenci pohledávek věřitelů J a K, splatných v únoru 2010. Zástavní smlouva je zvýhodňujícím právním úkonem, neboť tímto úkonem dlužník poskytl svůj nemovitý majetek k zajištění závazku ze smlouvy o narovnání, na základě které by se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než které by mu náleželo v konkursu.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že za přiměřenou protihodnotu (ve smyslu §241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona) nelze považovat zmenšení původní pohledávky, ani odložení splatnosti a již vůbec ne zpětvzetí insolvenčního návrhu, které žalovaný učinil právě v souvislosti s uzavřením dohody o narovnání a zástavní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, uváděje, že napadené rozhodnutí závisí „na hmotněprávní otázce, která má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak a dále pak na procesněprávní otázce, která ještě v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena“, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně k první (hmotněprávní) otázce dovolatel namítá, že odvolací soud nezohlednil při aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2012 veškeré aspekty „přiměřeného protiplnění“ a neprovedl k nim dokazování. Předně zdůrazňuje, že dohoda o narovnání a zástavní smlouvy jsou jednáními učiněnými za podmínek obvyklých v obchodním styku, „kdy dlužníku bylo za zajištění poskytnuto přiměřené protiplnění“.
Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že šlo o zajištění nového závazku a nikoli již existujícího závazku, neboť dohodou o narovnání „došlo k privativní novaci, kdy původní pohledávka zanikla, vznikl nový závazek dlužníka zaplatit dovolateli 4 500 000 Kč a v rámci tohoto závazku vznikl další závazek zřízení zástavního práva k nemovitosti“.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil odložení splatnosti původního závazku a „umožnění restrukturalizace činnosti dlužníka“, přičemž poukazuje na to, že došlo ke zpětvzetí insolvenčního návrhu a k zastavení prvního insolvenčního řízení. Tvrdí, že v době uzavření dohody o narovnání měl od dlužníka „informace a důkazy“, které měly svědčit o restrukturalizačním plánu dlužníka pro řešení jeho tehdejší situace.
Jako druhou (procesněprávní) otázku, která ještě podle mínění dovolatele nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, formuluje výhradu, podle níž odvolací soud učinil skutková zjištění o mnohosti věřitelů a existenci jejich pohledávek a o existenci závazků (jako hmotněprávní skutečnosti) pouze z procesních úkonů (přihlášek pohledávek) a nikoli z hmotněprávních úkonů (titulů pohledávek). To je podle názoru dovolatele „v rozporu se zákonem“. Současně také podotýká, že odvolací soud nezohlednil námitky ohledně dlužníkových jednání o restrukturalizaci jeho podnikání a „tedy o neaktuálnosti přihlášek pohledávek“.
Žalobce ve vyjádření považuje napadené rozhodnutí za správné a dovolání má za nepřípustné co do obou otázek. Navrhuje dovolání odmítnout.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
1/ K dovolání proti části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení.
Přestože dovolatel výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodu III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.
Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, která jsou – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupná i na webových stránkách Ústavního soudu.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
2/ K dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním předestřenou otázku výkladu §241 insolvenčního zákona Nejvyšší soud dosud v dotčených souvislostech beze zbytku nezodpověděl.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, a to ani dovolatelem namítané neprovedení či opomenutí některých důkazů, jak plyne z níže uvedeného. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle §241 se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník
a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným,
b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch,
c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva,
d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3).
Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4).
Zvýhodňujícím právním úkonem není
a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu,
b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka,
c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).
Podle §585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc rozhodném) [dále jen „obč. zák.“], mohou dohodou o narovnání účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odstavec 1). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odstavec 3).
Při výkladu §241 insolvenčního zákona ve vztahu k zástavní smlouvě se judikatura Nejvyššího soudu ustálila na těchto závěrech (vycházejících z již zmiňovaného rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2012):
Insolvenční zákon (na rozdíl od §42a obč. zák.) v §241 odst. 3 písm. d/ výslovně určuje, že zvýhodňujícím (a tudíž neúčinným a odporovatelným ve smyslu §235 odst. 1 a §241 odst. 4 insolvenčního zákona) právním úkonem je (mimo jiné) úkon, kterým dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.
Jinými slovy, neúčinným (a napadnutelným odpůrčí žalobou podle §239 insolvenčního zákona) je i právní úkon popsaný v §241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, aniž by (dosavadní) majetek dlužníka (zástava) fakticky opustil majetkovou podstatu dlužníka. Účelem této právní úpravy je i v tomto případě „navrátit“ zástavu do majetkové podstaty dlužníka, a to v tom smyslu, že z výtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípadě vzhledem k výši výtěžku zpeněžení „jen“) věřitel, jenž uplatnil právo na uspokojení ze zajištění, nýbrž obecně (nezajištění) věřitelé. A ještě jinak, je-li smlouva, kterou dlužník poskytl svůj majetek k zajištění (smlouva o zřízení zástavního práva), zvýhodňujícím právním úkonem (viz argumentace níže k výluce plynoucí z §241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona), může insolvenční správce zabránit nežádoucím důsledkům (spočívajícím ve zvýhodnění zástavního věřitele a současném znevýhodnění ostatních věřitelů) právě podáním žaloby, kterou bude tomuto právnímu úkonu dlužníka odporovat.
Pro posouzení, zda je smlouva o zřízení zástavního práva vskutku neúčinným právním úkonem ve smyslu §241 insolvenčního zákona, je nezbytné splnění následujících předpokladů:
1/ V důsledku označeného právního úkonu se žalovanému dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
2/ Dotčený právní úkon dlužník učinil v době rozhodné dle §241 odst. 4 insolvenčního zákona ve prospěch žalovaného v situaci, kdy byl v úpadku, nebo tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku.
3/ Dlužník tímto právním úkonem poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, aniž by šlo o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné, a neobdržel za zřízení zajištění současně přiměřenou protihodnotu.
K tomu Nejvyšší soud tamtéž zdůraznil, že §241 odst. 5 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona upravuje dvě skupiny právních úkonů dlužníka, které nejsou zvýhodňujícími právními úkony, a to jednak právní úkony, jimiž dlužník zřídil zajištění svého závazku, obdržel-li za ně současně přiměřenou protihodnotu (písmeno a/), jednak právní úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodnímu styku, na základě kterých dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkony učiněné ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byly úkony učiněny, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tyto úkony mohly vést k úpadku dlužníka (písmeno b/).
Z takového rozlišení je zjevné, že pro posouzení, zda konkrétní právní úkon je právním úkonem zvýhodňujícím, nelze právní úkon, jímž je zřízeno zajištění závazku dlužníka (§241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona), poměřovat kritérii, jež insolvenční zákon stanoví pro (jiné) právní úkony (§241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona).
Pro posouzení, zda smlouva o zřízení zástavního práva je zvýhodňujícím právním úkonem, je tak nevýznamné, zda šlo o právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku a zda byly splněny další podmínky určené v §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona; podstatné je pouze to, zda za zřízení zajištění závazku dlužník současně obdržel přiměřenou protihodnotu. Za takovou hodnotu pak v žádném případě nelze považovat ani „prolongaci“ splátek (sporným právním úkonem zajištěné) pohledávky, ani „případné“ prominutí sankcí spojených s porušením povinnosti dlužníka k úhradě této pohledávky.
K tomu pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněném pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, doplnil, že za protihodnotu nelze považovat též ani „umožnění“ dalšího provozu společnosti. Uvedené pak platí i pro okolnost, že věřitel umožnil osobě ovládající dlužníka v rámci koncernu řešit ekonomické obtíže tím, že vůči ní vzal zpět insolvenční návrh a zavázal se vůči ní nevymáhat po určitou dobu pohledávky nově zajištěné zástavními smlouvami, vedla-li taková dohoda ke vzniku nového (zástavního) věřitele k újmě stávajících věřitelů se splatnými pohledávkami [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2016“)].
K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil, a to v usneseních ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 35/2012, ze dne 28. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 83/2014, ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 54/2015, v rozsudku ze dne 28. června 2017, sen. zn. 29 ICdo 33/2015, a v usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 52/2015.
Na základě takto ustanoveného judikatorního rámce má Nejvyšší soud za irelevantní námitky dovolatele, že dlužníku byla poskytnuta přiměřená protihodnota v podobě odložení splatnosti a „umožnění restrukturalizace činnosti“. Proto ani případné neprovedení důkazů k těmto tvrzením nemůže založit vadu řízení či nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Řečené platí obdobně i pro námitku, že zástavní smlouva byla právním úkonem učiněným za podmínek obvyklých v obchodním styku. Předně ze shora uvedené judikatury vyplývá, že §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona nelze aplikovat na právní úkon, jímž bylo zřízeno zajištění závazku dlužníka. Nadto nelze přehlédnout, že podmínkou pro použití §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona by bylo zjištění, že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, přičemž sám dovolatel přímo v dovolání potvrzuje, že nejenom sám podal proti dlužníku insolvenční návrh (v němž tvrdil, že dlužník je v úpadku), ale dále i to, že byl dlužníkem informován o jeho úpadkové situaci. K problematice náležité pečlivosti dle §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona srov. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 82/2015, a ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015.
Zbývá tak posoudit, zda se výše uvedené závěry a právní úprava §241 insolvenčního zákona vztahují i na nově vzniklý závazek na základě dohody o narovnání.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, přijal závěr (od něhož se nemá též důvodu odchýlit ani v této věci), že §241 odst. 3 insolvenčního zákona představuje pouze demonstrativní výčet úkonů, které mohou být považovány za neúčinné zvýhodňující právní úkony. Na jeho základě pak dovodil, že nemůže být důvodná námitka, podle níž by bylo s poukazem na písm. a/ tohoto ustanovení argumentem a contrario dovozováno, že plnění dluhu po splatnosti nemůže být neúčinným právním úkonem. Hrazení závazků dlužníkem před splatností je typickým zvýhodňujícím právním úkonem. Zvýhodňujícím právním úkonem však může být i hrazení závazků, které jsou již po splatnosti.
Jestliže tedy dovolatel v posuzované věci namítá, že dlužník nezajistil již existující závazek, ale naopak závazek nový na základě dohody o narovnání, a tudíž není na místě aplikovat §241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, pomíjí, že v tomto ustanovení jde pouze o pojmenování jednoho z typických příkladů zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka. To však ještě neznamená, že v konkrétní situaci nemůže být zvýhodňujícím úkonem i uzavření zástavní smlouvy k zajištění nově vzniklého závazku.
Je-li zástavní smlouvou zajišťován nový dlužníkův závazek vzniklý na základě dohody o narovnání, jíž došlo dle §585 odst. 3 obč. zák. pouze k zániku původních dlužníkových závazků vůči dovolateli a vznikl závazek nový, toliko částečně snížený (přičemž nebylo narovnáváno nic dalšího), a tento právní úkon dlužníka byl sjednán v době, kdy byl dlužník v úpadku (jak plyne ze skutkových zjištění odvolacího soudu), Nejvyšší soud nemá sebemenších pochyb o tom, že i v tomto případě šlo o zvýhodňující právní úkon dlužníka (srov. v obdobných souvislostech ke vzniku „nového zástavního věřitele“ R 106/2016). Fakticky jde pouze o kvantitativní změnu v závazku dlužníka vůči shodnému věřiteli, toliko formálně tedy jde o zajištění závazku nového, nikoliv již existujícího závazku. Je třeba poznamenat, že připuštění možnosti vyhnout se aplikaci §241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona jen tím, že dlužník uzavře se svým věřitelem dohodu o narovnání a způsobí tak, že již existující peněžitý závazek bude nahrazen peněžitým závazkem novým, pouze např. jako zde v nižší hodnotě, by bylo přímým návodem k tomu, jak označené ustanovení obejít.
Nedůvodná je pak i druhá dovoláním předestřená otázka.
Dovolatel ve své podstatě namítá, že ke skutkovému zjištění o stavu úpadku dlužníka v době uzavření zástavní smlouvy dospěl odvolací soud na základě důkazních prostředků, které nemohl použít. Namítá, že ke zjištění úpadku dlužníka jakožto hmotněprávní skutečnosti použil pouze přihlášky pohledávek, tedy procesní úkony věřitelů.
Tato námitka je však zjevně bezdůvodná, neboť její řešení plyne již přímo z vlastní dikce §125 o. s. ř., z nějž se zřetelně (bez nutnosti dalších vysvětlení) podává, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (k tomu srov. např. závěry obsažené v rozsudích Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, nebo ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněném pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i další judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedenou v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017, sp. zn. 29 Cdo 2290/2015).
Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatel zjevně přehlédl, že odvolací soud ke skutkovým zjištěním učiněným z přihlášek pohledávek věřitelů J a K současně uvedl, že takto přihlášené pohledávky nebyly žalobcem popřeny, z čehož plyne, že byly na přezkumném jednání zjištěny a bylo tak možné informace v nich obsažené považovat za pravdivé. Nedůvodná je pak i argumentace dovolatele, že odvolací soud nepřihlédl „k neaktuálnosti“ přihlášek pohledávek, když odvolací soud své závěry postavil zejména na informacích z „aktuálního“ insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 78 INS 7496/2011.
Konečně dovolací námitkou, podle níž odvolací soud „nesprávně dospěl ke skutkovému zjištění, že dlužník byl v den uzavření zástavní smlouvy v úpadku“, dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Závěrem Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelův poukaz „na rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze v otázce dlužníkova úpadku“ je nesrozumitelný a není z něj zřejmá provázanost s projednávanou věcí, neboť citovaná pasáž rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se týká vad řízení v rovině procesních nedostatků při dokazování (tamější soud prvního stupně neprovedl vůbec dokazování) a nehovoří nic o úpadku dlužníka.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. ve zbylé části zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo částečně odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. února 2017), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. listopadu 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu