ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1006.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1006/2017-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2017 o dovolání obviněného L. R. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 7 To 332/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 148/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 13 T 148/2014, byl obviněný L. R. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (skutky 1, 2), zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 3), přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 4) a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku (skutek 5).
[I.] Za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku (skutky 1, 2), zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 3), přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 4) a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 4. 2014, č. j. 13 T 298/2012-603, byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 4. 2014, č. j. 13 T 298/2012-603, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
[II.] Za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku (skutek 5) byl podle §337 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. b) trestního řádu a podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro další dva skutky.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 7 To 332/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 5. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu, a to pouze do výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, napadl obviněný dovoláním , ve kterém odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle jeho názoru hodnotily soudy důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Tím došlo k porušení zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 trestního řádu a čl. 40 odst. 2 Listiny a v důsledku toho k porušení práv obviněného garantovaných v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Obviněný namítl, že jeho vina nebyla bez rozumných pochybností prokázána. Poukázal přitom na rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků a na to, že úvahy soudů nejsou ničím podloženy. Stejně přijatelná byla podle obviněného jeho skutková verze, podle které žádné zboží při průchodu pokladnami u sebe neměl, a proto mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo. Naplnění dovolacího důvodu pak obviněný spatřuje v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 332/2016 ze dne 27. 4. 2017 z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v dovolatelem podaném rozsahu zrušil a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že argumentace obviněného nerespektuje obsahové zaměření uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jelikož podle něj se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Dovolatel sice argumentuje extrémním nesouladem, podle státní zástupkyně tak činí pouze formálně, když jinak by svou námitku kvalifikovaně odůvodnil způsobem, který zakládá judikované důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení. Státní zástupkyně dále poukázala na to, že dovolací soud již ve věci rozhodoval, přičemž v rámci přezkumu nejvyšším státním zástupcem namítané nesprávnosti právního posouzení předmětného skutku vzal za prokázané veškeré skutkové okolnosti. S odkazem na §265s odst. 1 trestního řádu pak byl odvolací soud takovým názorem dovolacího soudu vázán, a je jím nyní vázán rovněž sám dovolací soud.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný L. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Jihlavě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů, vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného a zdůvodnil, proč nevyhověl dalším důkazním návrhům obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nad rámec přezkumné povinnosti dovolací soud doplňuje, že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho námitek uplatněných již v řádném opravném prostředku. Odvolací soud se s těmito námitkami přesvědčivě vypořádal a na jeho rozhodnutí lze plně odkázat. Obhajoba obviněného, že žádné zboží u sebe při průchodu pokladnami neměl, byla vyvrácena jak výpovědí svědkyně K. – ostrahy prodejny, tak skutečností, že v prodejně nebyly nalezeny žádné známky toho, že by obviněný věci, které měl odcizit, někde odložil. Nelze přehlédnout ani to, že se obviněný odmítl dobrovolně podrobit kontrole, přes pokladny prošel za použití násilí a následně z místa odešel, aniž by vyčkal příjezdu hlídky Policie ČR. Ve věci tak nemohl být shledán obviněný namítaný extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 14. 9. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu