ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1045.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1045/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2017 o dovolání, které podal obviněný V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 10 To 137/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 86/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 1 T 86/2015, byl obviněný V. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 5, 6 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické formou ambulantní. Podle §70 odst. 1 písm. b), odst. 5 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zavíracího nože.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 10 To 137/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 5. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) trestního řádu. Obviněný předně poukázal na to, že si je vědom toho, že selhal a jeho jednání ve vztahu k poškozené bylo nepřípustné, je však přesvědčen, že nedosahuje společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, a mělo být posouzeno jako přestupek. Jeho násilné jednání spočívalo toliko v přistoupení k poškozené, když stála, uchopení poškozené za předloktí a přiložení dlaně ruky na její tvář a následném objetí. Celé jednání trvalo jen několik sekund, na projevený odpor sevření poškozené uvolnil. Obviněný zdůraznil, že je osobou zcela bezúhonnou, žije řádným životem, má stálý pracovní poměr a nikdy se neprojevoval agresivně. Poškozené nechtěl nijak ublížit. Podle znaleckého posudku u něj byl diagnostikován psychosexuální infantilismus, v době činu byly jeho ovládací schopnosti podstatně sníženy, když středně silné alkoholové opojení vedlo k odtlumení anomální sexuální motivace a selhání zábran. Vlivem návykové látky si tedy přivodil stav snížené příčetnosti, jelikož však o své diagnóze nevěděl, nelze u něj shledat zavinění ani ve formě nedbalosti. Obviněný rovněž uvedl, že učinil opatření, aby se podobná situace již neopakovala. Navíc jej bezprostředně po činu doběhl přítel poškozené a jeho kamarádi, kteří jej povalili na zem a uštědřili mu několik ran, až upadl do bezvědomí. Trest za nevhodné chování proto přišel přímo od společnosti samé. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný namítl, že soudy při stanovení druhu a výměry trestu odnětí svobody vůbec nepřihlédly ve smyslu §40 trestního zákoníku k jeho snížené příčetnosti v době spáchání činu. Podle obviněného mu byl tedy uložen nepřípustný trest. Soudy pak nepřihlédly ani k dalším polehčujícím okolnostem.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 137/2017-272 ze dne 11. 5. 2017 a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 1 T 86/2015-252 ze dne 7. 11. 2016 a podle §265l odst. 1 trestního řádu věc přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Neshledá-li Nejvyšší soud naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud zrušil citovaná rozhodnutí ve výroku o trestu a o trestu za předmětný čin sám rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolacím námitkám směřujícím k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že trestné jednání obviněného bylo projevem těžké duševní odchylky, což sice snižuje míru zavinění, na druhou stranu to však velmi výrazně zvyšuje nebezpečnost osoby obviněného. Přestože se nejedná o typický případ vydírání, je společenská škodlivost činu dána a trestní represe plně odůvodněna. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, pak podle státního zástupce jde v případě §40 odst. 1 trestního zákoníku o jedno z pravidel pro určení druhu a výměry trestu, přičemž námitky vůči druhu a výměře trestu lze v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu uplatnit jen tehdy, jestliže byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na předmětný trestný čin. Jiná pochybení podle kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku nelze v dovolání namítat. K tomu státní zástupce poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2866/07.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
V replice k vyjádření státního zástupce obviněný uvedl, že jeho argumentaci považuje za nesprávnou a formalistickou. Pro posouzení nebezpečnosti osoby pachatele trpícího duševní poruchou je podstatné, o jakou poruchu se jedná, její druh, respektive povaha. Obviněný v době činu přitom netrpěl žádnou duševní poruchou, poruchou osobnosti ani sexuální deviací v pravém slova smyslu. Jednal pod vlivem středně silného prostého alkoholového opojení, které odtlumilo sexuální anomálii. Obviněný v žádném případě podle svého názoru není osobou vysoce nebezpečnou, sexuálním deviantem, jež by k prosazení svých sexuálních tužeb užil násilí. Obviněný se proto domnívá, že pečlivé zvážení všech okolností případu včetně povahy duševní odchylky, mělo vést k závěru o společenské škodlivosti pod hranicí vyžadující trestní represi. K dovolací argumentaci k důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný doplnil, že podle jeho názoru je výhrada nezohlednění snížené příčetnosti a okolností případu řádným dovolacím důvodem. K tomu poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/97, IV. ÚS 2011/10, I. ÚS 4503/12 a I. ÚS 9/17 týkající se tzv. exemplárních trestů. V případě exemplárních trestů je třeba se domáhat nápravy formou dovolání ještě před případnou ústavní stížností, přičemž obsahově nejbližší této námitce je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
Obviněný V. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) h), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ani Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
S poukazem na tento dovolací důvod obviněný namítl, že jeho jednání nedosahuje společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, a proto mělo být posouzeno jako přestupek. Takové výhrady jsou z hlediska důvodu dovolání relevantní, nemohly však být úspěšné. K otázce k výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V projednávané věci samotný útok obviněného sice spočíval „pouze“ v tom, že položil svou dlaň na tvář poškozené a druhou rukou ji chytil za předloktí a přitahoval ji k sobě ve snaze přinutit ji objímáním k tělesnému kontaktu v úrovni trupu, přehlédnout ovšem nelze další okolnosti případu. Obviněný k útoku přikročil poté, co nejprve poškozenou s jejím přítelem delší dobu v parku sledoval a kolem dvojice opakovaně prošel. Již toto jednání obviněného vyvolalo v dvojici obavy a hodlali si přivolat na pomoc kamarády. Obviněný posléze využil situace, kdy se přítel poškozené vzdálil a poškozená zůstala sama, a na poškozenou popsaným způsobem zaútočil. Poškozené se podařilo vytrhnout ze sevření teprve ve chvíli, kdy obviněný zaregistroval, že její přítel reaguje na volání o pomoc a vrací se k ní. Akcentovat je pak třeba skutečnost, že v průběhu útoku měl obviněný u sebe (podle svého tvrzení v kapse) otevřený zavírací nůž o celkové délce 20 cm, o který si poškozená způsobila drobná řezná zranění na dlani ruky. Přítel poškozené si přitom bezprostředně po útoku všiml prázdného pouzdra na nůž připevněného za pasem obviněného, obviněný tedy při útoku neměl nůž uschovaný na obvyklém místě.
Pokud obviněný dále zdůrazňuje, že se v době činu nacházel ve stavu zmenšené příčetnosti (§27 trestního zákoníku), když podle závěrů ústavního znaleckého posudku u něj byly sníženy ovládací schopnosti, rozpoznávací schopnosti zůstaly zachovány, pak je třeba uvést, zmenšenou příčetnost nelze považovat za polehčující okolnost, neboť nemusí nutně snižovat škodlivost činu nebo jeho závažnost, a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u polehčujících okolností. Trestný čin spáchaný ve stavu zmenšené příčetnosti se tím nestává vždy méně závažným nebo škodlivým. Stav zmenšené příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek: na jedné straně snižuje míru zavinění pachatele, na druhé straně však obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele. K osobě obviněného přitom bylo v této souvislosti zjištěno, že jeho jednání bylo projevem těžké duševní odchylky, když u něj byla shledána sexuální anomálie, psychosexuální infantilismus, který se projevuje nevyhraněností v preferenci sexuálních objektů, defektem porozumění erotickým signálům ženy a vzorcům jejího vábení, neobratností v namlouvání, ale rovněž chybějící averzí k pohlavnímu násilí.
Posoudí-li se tedy dosud uvedené z hlediska významu zasaženého chráněného zájmu, způsobu provedení činu, okolností, za nichž byl čin spáchán, i z hlediska osoby pachatele, nejsou úvahy o tom, že čin nedosahuje potřebné společenské škodlivosti a je třeba aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, příhodné.
Pokud dále pod stejným dovolacím důvodem obviněný namítá, že si stav snížené příčetnosti přivodil vlivem návykové látky, a vzhledem k tomu, že o své diagnóze nevěděl, nelze u něj shledat zavinění ani ve formě nedbalosti, pak jeho námitce nebylo možné přisvědčit proto, že obviněný nerozlišuje mezi volní složkou jednání, tedy složkou zavinění jakožto znakem subjektivní stránky trestného činu, a ovládací schopností charakterizující osobnost pachatele, tedy subjekt trestného činu. Skutečnost, že u obviněného byla zmenšena jeho ovládací schopnost (rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány), totiž nijak nedopadala na jeho vnímání objektivního stavu věcí ani na zaměřenost jeho vůle na skutečnosti trestněprávně relevantní.
Obviněný rovněž poukázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu . Ten je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Podle obviněného soudy nesprávně nepřihlédly k jeho zmenšené příčetnosti s důsledky uvedenými §40 trestního zákoníku. K tomu je třeba zdůraznit, že postup podle §40 odst. 1 trestního zákoníku je vlastně doplněním obecných zásad stanovených pro druh a výměru trestu podle §39 trestního zákoníku. Podle §40 odst. 1 trestního zákoníku jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Právě tímto způsobem ovšem soudy v projednávané věci postupovaly (byť neuvedly odkaz na konkrétní zákonné ustanovené), když okolnost zmenšené příčetnosti zohlednily ve prospěch obviněného při ukládání trestu, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud rovněž posoudil i další přitěžující a zejména polehčující okolnosti, jimiž se nalézací soud nezabýval, přičemž v konečném důsledku považoval uložený trest za přiměřený. Pro úplnost lze doplnit, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve výši ¼ zákonné trestní sazby, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu tří let. Nejedná se proto ani o případ exemplárního trestu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Jelikož nebylo na základě dovolací argumentace obviněného zjištěno žádné pochybení zakládající některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 14. 9. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu