ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1135.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1135/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2017 o dovoláních, která podali obviněný Z. J., a obviněná V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 31 To 431/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 200/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 7. 2016 sp. zn. 2 T 200/2013 byl obviněný Z. J. uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb.) a V. J. uznána vinnou účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §148 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákona. Za to byl obviněný Z. J. podle §148 odst. 3 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 trestního zákona a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Obviněné V. J. byl podle §148 odst. 3 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v délce jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 trestního zákona a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v délce patnáct měsíců. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného T. B. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit Okresní správě sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou částku ve výši 73.855 Kč.
O odvolání obviněných Z. J. a V. J. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 31 To 431/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu ohledně obviněného T. B. za použití §261 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že se podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozená Okresní správa sociálního zabezpečení v Jablonci nad Nisou odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění Z. J. a V. J. dovoláním, v němž uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obvinění považují hodnocení důkazů soudy za nepřijatelné a na hranici svévolného hodnocení důkazů. Z provedeného dokazování je podle obviněných zcela zřejmé, že zakázka TRW Řepov Mladá Boleslav byla uskutečněna. Příslušná zdanitelná plnění tak byla provedena a vystavené faktury jsou pravé a správné. Z provedeného dokazování nad vší pochybnost nevyplývá, že by se obvinění dopustili jednání, které je jim kladeno za vinu. Obhajoba v tomto směru nebyla vyvrácena a mělo dojít ke zproštění obžaloby. Co se týče obviněné J., soudu se nepodařilo prokázat její úmyslné jednání směřující k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by se dopustila trestného činu, nebyl prokázán její úmysl. Obvinění jsou proto přesvědčeni, že soudy měly aplikovat zásadu ultima ratio.
Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 3. 2017 č. j. 31 To 431/2016-663 zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněných byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že dovolatelé na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnili argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. Námitkami obviněných se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již odvolací soud, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Kromě toho se obvinění v dovolací argumentaci zabývají výlučně otázkami skutkovými a vytýkají soudům jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolání obviněných bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Obvinění Z. J. a V. J. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ani Okresního soudu v Jablonci nad Nisou netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Obvinění namítli, že soudy měly aplikovat zásadu ultima ratio, jinak řečeno, že jejich jednání nedosahuje společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Nejvyšší soud toliko připomíná, že k otázce k výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě obviněných rozhodně nebylo.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněných dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu