ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1209.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1209/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2017 o dovolání obviněné R. M. Š. , roz. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 7 To 341/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 18/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 4 T 18/2016, byla obviněná R. M. Š., roz. T. (dále jen „dovolatelka“ nebo „obviněná“) uznána vinnou pod bodem I) ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“) a pod bodem II) ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla podle §345 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Postupem podle §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na peněžitou náhradu újmy poškozeného I. Č.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 7 To 341/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek zrušil a znovu podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu rozhodl tak, že (po úpravě skutkových vět výroku o vině) uznal obviněnou vinnou pod bodem I) ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II) ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla podle §345 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Postupem podle §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na peněžitou náhradu újmy poškozeného I. Č.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněná uvedla, že skutková věta rozsudku, kterým byla uznána vinným, obsahuje formální chybu, když hovoří o dani z převodu nemovitostí, tedy dani vymezené v zákoně č. 357/1992 Sb., který však byl ke dni 1. 1. 2014 zrušen a nahrazen zákonným opatřením Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí. Z ustanovení §46, ve spojení s §32 posledně uvedeného zákona pak plyne, že tato daň, resp. záloha je splatná do konce třetího kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž byl v katastru proveden vklad vlastnického práva k nemovité věci. Proto nemohlo dojít k dokonání jí přisuzovaného trestného činu. Skutková věta totiž nijak nehovoří o způsobu, či kdy a jak si předmětné peníze měla ponechat pro vlastní potřebu.
Dále namítla, že poškozeným nemohl být I. Č. Byla to obchodní společnost M&M reality holding, a. s., kdo byl povinen za I. Č. předmětnou daň zaplatit, přičemž tato obchodní společnost I. Č. jím finančnímu úřadu zaplacenou částku dodatečně nahradila, postup I. Č. byl proto v rozporu s principem ultima ratio, když se obrátil na Policii České republiky. Pokud si tedy peníze ponechala pro vlastní potřebu, mohlo se tak stát toliko ke škodě obchodní společnosti.
Co se týká trestného činu křivého obvinění, k tomu uvedla, že je sice pravdou, že před policejním orgánem vyslovila domněnku, že se D. B. dopustila trestného činu zpronevěry, nicméně je nadále subjektivně přesvědčena o tom, že předmětnou částku D. B. skutečně předala. V dané situaci by považovala užití materiálního korektivu za přiměřené, neboť trestní oznámení podávala až po komunikaci s nadřízeným a poté, co s ní D. B. odmítala o dané věci komunikovat. Navíc trestní oznámení podal první I. Č., D. B. by tedy v dané věci byla stejně vytěžována. Materiální korektiv měl být ostatně použit i v případě skutku posuzovaného jako trestný čin zpronevěry, protože bylo prokázáno, že škodu na výzvu obchodní společnosti M&M reality holding, a. s., částečně uhradila, tato společnost se necítí být nějak poškozena a I. Č. fakticky žádná škoda nevznikla.
V další části dovolání se pak obviněná zabývala způsobem, jakým soudy dosud činné hodnotily provedené důkazy, zejména tím, jako hodnotily důkazní situaci týkající se momentu předání peněz. Svědek I. Č. nebyl s její prací spokojen, což jí dával v průběhu jejich obchodního vztahu najevo, svědkyně B. nevyvrátila, že obviněná zjišťovala, jak bylo naloženo s penězi, nebyla dostatečně posuzována finanční situace její a finanční situace svědkyně B.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že napadený rozsudek ruší a věc se vrací soudu druhého stupně k novému rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že námitky vyjádřené v bodě III. dovolání vůbec nejde podřadit pod deklarovaný dovolací důvod. Námitky uplatněné pod bodem II. dovolání týkající se subsidiarity trestní represe sice právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem lze, avšak státní zástupce je nepovažuje za opodstatněné. Přes subjektivní přesvědčení dovolatelky o marginální závažnosti jejího jednání je přesvědčen, že šlo o běžný a typický, ničím výjimečný případ takto kvalifikovaných trestných činů. K bodu I. podaného dovolání potom uvedl, že lze přisvědčit dovolatelce, že došlo k formální nepřesnosti v označení daně, avšak tato skutečnost nemá žádný vliv na závěr o dovolatelčině vině. Přestože se nepodařilo přesně zjistit, kdy došlo ke zmocnění se předmětné finanční částky a lze si představit výstižnější popis skutku, znaky jí přisuzovaného přečinu naplněny byly.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněná R. M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které dovolatelka dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
S poukazem na uvedené je tak zřejmé, že pod deklarovaný dovolací důvod nespadá ta část námitek, jejímž prostřednictvím dovolatelka brojí proti způsobu, jakým soudy hodnotily výpovědi svědků, zejména svědka V., manželů Č. a svědkyně B. Jejich prostřednictvím totiž dovolatelka předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější) verzi skutkového děje a jedná se tak o námitky, které neodpovídají hmotněprávní povaze deklarovaného dovolacího důvodu a nelze je uplatnit ani pod žádným z dalších (zákonem taxativně stanovených) důvodů dovolání. Nad rámec uvedeného je však možno uvést, že soudy hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a zcela v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Obzvlášť soud prvního stupně se velmi pečlivě věnoval hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, a to především na str. 10–11 svého rozsudku. Pokud by obsahem podaného dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b trestního řádu.
Právně relevantně jsou pak uplatněny námitky uvedené pod body I. a II. podaného dovolání a lze k nim uvést následující:
Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Obviněné bylo kladeno za vinu ve zkratce to, že ve své kanceláři jako realitní makléřka realizující prodej nemovitosti přijala jako zálohu na daň z nabytí nemovitých věcí (byť je tato nesprávně v rozsudku označena jako daň z převodu nemovitosti) od manželky prodávajícího I. Č. částku 13.960 Kč, avšak předmětnou daň neuhradila a hotovost si ponechala pro svou vlastní potřebu, přičemž předmětnou daň uhradil až prodávající I. Č. po výzvě finančního úřadu.
Předně lze opravdu přisvědčit dovolatelce, že předmětná daň není ve výrokové části napadeného rozsudku uvedena formálně správně a skutečně v souladu se zákonným opatřením Senátu ze dne 9. října 2013, č. 340/2013 Sb. o dani z nabytí nemovitých věcí, se mělo jednat o daň z nabytí nemovitých věcí. Toto ryze formální pochybení však nemůže mít žádný vliv na závěr o vině obviněné.
Podstatné z hlediska závěru o vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku je zjištění, že obviněná převzala od poškozeného hotovost (věc cizí), která jí byla toliko svěřena za účelem zaplacení daně z nabytí nemovitosti, a této věci se zmocnila, naložila s ní blíže nezjištěným způsobem. Podle kupní smlouvy o převodu vlastnictví k jednotce vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb., zákona o vlastnictví bytů, uzavřené dne 27. 10. 2014 to byla podle článku III. bodu 3.1 právě obviněná jakožto zástupce zprostředkovatel, kdo měl povinnost hotovost finančnímu úřadu zaslat jako úhradu zálohy na daň z nabytí nemovitostí (č. l. 126 tr. spisu). Vklad do katastru nemovitostí byl učiněn dne 17. 2. 2015 (č. l. 143 tr. spisu), lhůta pro podání daňového přiznání uplynula podle §32 zákonného opatření Senátu dne 31. 5. 2015, neboť podle tohoto ustanovení daňové přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí je poplatník povinen podat nejpozději do konce třetího kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž byl v katastru nemovitostí proveden vklad, vlastnického práva k nemovité věci, což je současně i lhůta pro zaplacení zálohy, neboť záloha je splatná v poslední den lhůty stanovené pro podání daňového přiznání. Této své povinnosti však nedostála, neboť ke dni splatnosti ve smyslu ustanovení §46 zákonného opatření Senátu nebyla záloha uhrazena, naopak uhradil ji až na výzvu finančního úřadu poškozený I. Č. a obviněná se jeho finančních prostředků zmocnila a naložila s nimi blíže nezjištěným způsobem. Je zřejmé, že za daných okolností nebylo možné stanovit konkrétní moment, kdy se obviněná předmětné hotovosti zmocnila, je nepochybné, že se tak stalo někdy mezi 27. 10. 2014, kdy hotovost převzala a dnem 31. 5. 2015, kdy měla být záloha na daň zaplacena nejpozději. Lze tedy uzavřít, že popis skutku obsahuje všechny znaky dovolatelce přisouzeného trestného činu zpronevěry.
Současně nelze přisvědčit ani její námitce, že poškozeným nebyl I. Č., nýbrž obchodní společnost M&M reality holding, a. s., která měla povinnost za I. Č. daň zaplatit. Je zřejmé, že za výše uvedenou právnickou osobu jednala obviněná jakožto její zástupce a finanční hotovosti se zmocnila, aniž by se kdy tato částka stala majetkem uvedené obchodní společnosti. Hotovost jí předal poškozený I. Č. (resp. jeho manželka), a to pouze za účelem zaplacení předmětné zálohy. Poškozený byl ostatně i poplatníkem daně z nabytí nemovitosti podle §1 odst. 1 písm. a) zákonného opatření Senátu (ve znění účinném do 31. 10. 2016), podle kterého poplatníkem daně z nabytí nemovitých věcí je převodce vlastnického práva k nemovité věci, jde-li o nabytí vlastnického práva koupí nebo směnou a převodce a nabyvatel se v kupní nebo směnné smlouvě nedohodnou, že poplatníkem je nabyvatel (což se kupní strany nedohodly). I. Č. podle učiněných skutkových zjištění ze svého majetku předal peníze obviněné za účelem uhrazení zálohy na daň, jíž byl poplatníkem, a obviněná tyto peníze užila v rozporu s účelem svěření plynoucího jí z uzavřené kupní smlouvy, kde zastupovala zprostředkovatele, čímž způsobila škodu právě I. Č., který byl ze zákona povinen předmětnou daň zaplatit a byl to on, na koho se ostatně finanční úřad obrátil s tím, že je jeho povinností daň zaplatit. Nezbývá, než doplnit, že majetkem obchodní společnosti M&M reality holding, a. s., se tyto finanční prostředky nikdy fakticky nestaly, jak vyplynulo z výpovědi svědka T. B., přímého nadřízeného obviněné (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně), tyto prostředky nebyly na účet obchodní společnosti nikdy vloženy. Avšak otázkou je, zda i v případě, že by se tak stalo, byla by tato hotovost vlastnictvím obchodní společnosti M&M reality holding, a. s. To proto, že se jednalo o část celkové kupní ceny 349.000 Kč, kterou měl podle čl. III. 1. zaplatit kupující straně prodávající. Zatímco ohledně částky 25.000 Kč bylo ujednáno, že tato má povahu tzv. „rezervační zálohy“ a podpisem kupní smlouvy se započítává na úhradu zprostředkovatelské provize zprostředkovatele, která byla sjednána ve smlouvě o zprostředkování uzavřené mezi zprostředkovatelem a kupujícím, částka ve výši 13.960 Kč zůstávala podle čl. III. bodu 3.1 stále kupní cenou (její částí), kterou se zprostředkovatel zavázal odeslat finančnímu úřadu jako zálohu na daň z nabytí nemovitých věcí. Poškozený I. Č. tedy ze svého majetku získaného prodejem nemovitosti svěřil obviněné (jakožto zástupci obchodní společnosti) předmětnou částku pouze za účelem zaplacení daně. Podle názoru Nejvyššího soudu byla tedy částka 13 960 Kč určená na uhrazení zálohy na daň z nabytí nemovitých věcí cizí i ve vztahu k obchodní společnosti M&M reality holding, a. s. Skutečnost, že obchodní společnost M&M reality holding, a. s., následně dne 17. 9. 2015 po předložení potřebných dokladů částku poškozenému I. Č. v souladu se svým závazkem vyplývajícím z kupní smlouvy uhradila, má význam toliko v otázce náhrady škody, přičemž nelze přehlédnout, že poškozený byl právě vzhledem k této okolnosti odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Přiznat opodstatnění nelze ani námitce dovolatelky, že soudy měly v jejím případě aplikovat materiální korektiv obsažený v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud při své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že princip použití trestního práva jako krajního prostředku především nelze vykládat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 trestního řádu především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Závěr o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (např. podle zákona o přestupcích).
Posuzované jednání dovolatelky se však svou povahou i podle názoru Nejvyššího soudu vymklo z běžného rámce standardních přestupkových deliktů do té míry výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Nelze ostatně přehlédnout ani skutečnost, že dovolatelka se svým jednáním, které bylo právně kvalifikováno jako přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, fakticky snažila maskovat svoje předchozí trestné jednání, které bylo právně kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry. Ostatně zcela bez významu je její argumentace ohledně jejího jednání s D. B., když obviněná si v té době musela být vědoma toho, že se finančních prostředků nezmocnila tato svědkyně, ale sama dovolatelka.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné R. M. Š. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 11. 10. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu