ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1255.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1255/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání obviněného A. N. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 To 537/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 80/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 8 T 80/2015, byl obviněný A. N. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem porušení domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:
od přesně nezjištěného dne v říjnu 2014 do 7. 11. 2014 v O.-V. na ulici neoprávněně užíval k bydlení byt č. 2, obývaný poškozenou G. K., do něhož se dostal, když po zaklepání na vstupní dveře tyto poškozená pootevřela, obžalovaný ji přetlačil a dveře do bytu úplně otevřel, přes slovně vyjadřovaný nesouhlas poškozené vešel dále do předsíně bytu a kuchyně, kde prohledal kuchyňskou linku, pokračoval do obývacího pokoje, který rovněž prohledal a poté poškozené oznámil, že nemá kam jít a bude tedy bydlet u ní, byl 20 let na Mírově, a proto je mu vše jedno, může jí udělat problémy, vybít okna v baráku, udělat problémy její rodině, ví kde bydlí její matka, takže poškozená ze strachu z obžalovaného svolila, aby u ní bydlel, první tři dny nemohla byt opustit, a poté mohla z bytu odcházet pouze se svolením obžalovaného, musela mu vždy ohlásit, kam jde a kdy se vrátí, poškozenou omezoval v jejím bytě tak, že ji nenechal spát, musela si s ním povídat, v jednom případě, když usnula, ji vzbudil úderem do levé tváře, až jí způsobil hematom v okolí levého oka, v bytě poškozené setrval až do 7. 11. 2014, kdy se svěřila své kamarádce, a poté věc oznámila i Policii ČR, která obžalovaného v jejím bytě zadržela.
Za uvedené trestný činy a za sbíhající pokus krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 74 T 201/2015, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2016 a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 10 T 141/2015, který nabyl právní moci dne 13. 1. 2016, uložil soud prvního stupně obviněnému podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci a to 1 ks vojenského nože s černou rukojetí. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 74 T 201/2015, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2016, a z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 10 T 141/2015, který nabyl právní moci dne 13. 1. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 8 T 80/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 To 537/2016, tak, že podané odvolání podle §253 odst. 1 tr. ř. odmítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 To 537/2016, podal nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy proto, že soud druhého stupně odmítl podané odvolání, aniž pro tento postup byly splněny zákonné podmínky.
O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 203/2017, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 To 537/2016, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušení usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Ostravě přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Trestní věc obviněného se tedy vrátila do stadia odvolacího řízení.
Následně o podaném odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 8 T 80/2015, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 To 537/2016, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 To 537/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že odsuzující rozsudek neobsahuje takové skutečnosti, z nichž vyplývá neoprávněnost jeho jednání. Odkazuje v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 18/2002-T 426. Obviněný zdůrazňuje, že u veřejného zasedání nebyla provedena konfrontace se svědky, kteří jsou v rodinném vztahu k poškozené. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že facku dal poškozené poté, co přišla podnapilá a hodila o zeď připravenou večeři, když následně se uklidnil, stejně jako poškozená. Soudy ho odsoudily na základě nepřímých důkazů, nebyl vzat v úvahu obsah SMS zprávy, kterou mu poslala poškozená, ve které mu přála hezkou hru a aby se brzy vrátil domu a moc neutratil.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 To 537/2016, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 8 T 80/2015, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. uložil, aby příslušný soud v potřebném rozsahu znovu věc projednal a objektivně ve věci rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce přípisem dne 27. 7. 2017, sp. zn. 1 NZO 809/2017, sdělil, že se nebude k věci věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v tom, že soud neprovedl konfrontaci mezi ním a svědky a v nevěrohodnosti slyšených svědků. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace je třeba mít za to, že obviněným uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž vyjadřuje jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (neuvěření jeho obhajobě, posouzení věrohodnosti výpovědi poškozených) a neprovedením všech požadovaných důkazů. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, a rozsahem provedeného dokazování, když předestírá vlastní verzi události a na podkladě této verze dospívá k závěru, že nebylo prokázáno, že se skutku dopustil. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3–5 rozsudku). Soud druhého stupně (viz str. 2–4 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když i rozvedl své úvahy z pohledu námitek uplatněných v rámci podaného odvolání, včetně zdůvodnění z jakých důvodů nepovažoval za potřebné doplnit dokazování o navrhovanou konfrontaci (viz str. 2 usnesení). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a se kterými se tyto řádně a náležitým způsobem vypořádaly. V případě, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné [blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takový případ se jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry lze uvést následující. Obviněný primárně vyjadřuje nesouhlas s rozsahem dokazování před soudy nižších stupňů. Obecně je třeba uvést, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Byť to explicitně obviněný v rámci podaného dovolání neuvádí, lze se domnívat, že v případě neprovedení požadovaného důkazu (konfrontace mezi obviněným a svědky) se podle obviněného jedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu výkladu Ústavního soudu. V tomto směru lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
V dané věci je třeba konstatovat, že soud druhého stupně neprovedení požadované konfrontace řádně odůvodnil, když dospěl k závěru, že se jedná o nadbytečný důkaz. V tomto směru je třeba zdůraznit, že výpověď poškozené nestojí osamoceně, je podporována i výpověďmi dalších slyšených svědků, a to zejména výpovědi svědkyně R. Z., které se poškozená svěřila. Z výpovědi této svědkyně je pak nepochybné, že poškozená neměla zájem věc oznámit policii, že se obviněného bála a že věc v podstatě začala řešit tato svědkyně, která proti vůli poškozené kontaktovala její rodiče. Věrohodnost výpovědi poškozené podporují i další slyšení svědci (např. rodiče poškozené), kteří hovoří o chování poškozené v předmětném období, když svědkyně M. S. i popsala chování obviněného ke své osobě. Závěr o věrohodnosti poškozené nakonec podporují i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, specializace klinická psychologie a odvětví psychiatrie, ze kterého je zřejmé, že poškozenou lze považovat za věrohodnou. Pokud se týká skutečnosti, že reakce poškozené na chování obviněného se mohou jevit jako ne zcela adekvátní, je třeba odkázat na závěry znaleckého posudku PhDr. Petra Šišáka podle něhož poškozená má silně podlomenou sebedůvěrou, má prožitky rezignace, trpitelství, takže její reakce na chování obviněného odpovídá její osobnosti. Soud prvního stupně se také zabýval i otázkou SMS zprávy, na kterou poukazuje obviněný, takže tuto hodnotí a nepomíjí ji. Za této situace se nepochybně požadované doplnění dokazování jeví jako nadbytečné.
Pokud obviněný toliko obecně uvádí, že rozsudek neobsahuje takové skutečnosti, z nichž vyplývá neoprávněnost jeho jednání, tak je třeba uvést, že v tomto směru obviněný žádnou právně relevantní argumentaci neuvedl. Přesto lze odkázat na skutková zjištění soudu prvního stupně. Z těchto je zřejmé, že obviněný neoprávněně vnikl do bytu poškozené, když poté, co mu tato otevřela, rozrazil dveře a do bytu přes její nesouhlas vnikl, čímž nepochybně vnikl do bytu jiného za použití násilí. Jednalo se totiž o byt poškozené a násilí spočívalo v rozražení dveří, čímž se dopustil přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zároveň vůči poškozené použil pohrůžky násilí, aby v bytě mohl zůstat. Obviněný totiž poškozené sdělil, že byl 20 let na Mírově, že mu je všechno jedno a že ji může dělat problémy, vybít okna v baráku, dělat problémy, že ví, kde bydlí její matka. Je nepochybné, že poškozená v kontextu s předchozím chováním obviněného, který do jejího bytu vnikl za použití násilí, nereagoval na její výzvy k opuštění bytu, tyto slova objektivně musela vnímat jako pohrůžku násilí, které může být uskutečněno v budoucnu, když sdělení skutečnosti, že někdo byl 20 let ve vězení a že je mu všechno jedno, že bude dělat problémy její rodině, pokud mu neumožní v bytě zůstat, představuje nepochybně vyslovení hrozby, že vůči poškozené a osobám jí blízkým je obviněný připraven použit násilí. Navíc obviněný hrozil i násilím na věcech, když uváděl, že vybije okna v baráku. Skutečnost, že obviněný vyhrožoval použitím násilí v budoucnu (že jí a její rodině bude dělat problémy a že ví, kde bydlí její matka) je nepodstatná, když pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 945/2015). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že pohrůžka násilí může spočívat ve slovním vyjádření nebo může spočívat v jinak najevo dávané hrozbě užití násilí, které může být vyjádřeno různými způsoby, přičemž pohrůžka násilí nemusí být ani výslovně vyřčena, ale může být obsahově skryta v různé symbolice, náznacích nebo jiných formách slovesných projevů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1388/2016). O takový případ se v dané věci jedná. Je tedy nepochybné, že obviněný použití pohrůžky násilí poškozenou nutil, aby strpěla jeho setrvání v bytě.
Je tedy nepochybné, že obviněný se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová