ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1285.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1285/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 11. 2017 o dovolání obviněného M. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 5 To 199/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 4 T 141/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2017, sp. zn. 4 T 141/2014, byl obviněný M. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) rozsudku] a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku [bod 2) rozsudku]. Uvedených trestných činů se podle tohoto soudu dopustil tím, že:
1) v přesně nezjištěné době v letních měsících nejspíše v červenci roku 2010 v odpoledních hodinách v M., v ul. A. B. N., bez svolení své matky, poškozené E. P., vnikl na pozemek jejího domu, kde na ni čekal na lavičce a když poškozená přišla domů, požadoval po ní, aby mu dala jídlo, což odmítla a vyzvala obviněného, aby odešel, obviněný jí vyhrožoval, že ji zmlátí, nereagoval na její opakované výzvy, ať odejde a šel za ní do domu, kde ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, až jí spadly sluneční brýle, podal jí tašku se slovy „dej mi něco z mrazáku!“, kdy poškozená ze strachu z dalšího napadení obviněnému dala nezjištěné množství mražených potravin,
2) dne 9. 5. 2014 kolem 17.00 hod. v M., v ul. A. B. N., přes opakované výzvy, aby odešel, po přeskočení plotu vnikl na pozemek domu poškozené E. P., kdy poškozená chtěla vstoupit do domu a zavřít dveře, v čemž jí obviněný zabránil tak, že mezi dveře strčil ruku, poté vnikl za poškozenou do domu, kde jí následoval do jídelny a zde ji zezadu opakovanými údery rukou uhodil do hlavy, v důsledku čehož se poškozená svezla na zem do kleku, obviněný ji dále napadal a nadával jí, a poté, co ho poškozená prosila, aby ji přestal bít, že mu dá vše, co chce, tak obviněný odešel, poškozená v důsledku napadení obviněným utrpěla pohmoždění měkkých tkání pravé tváře s otokem, pohmoždění měkkých tkání s krevním výronem na vnitřní ploše pravého lokte, pohmoždění měkkých tkání s krevním výronem na přední a vnitřní ploše dolní části pravého bérce a pohmoždění měkkých tkání levého kolene bez následného léčení a pracovní neschopnosti, poškozením náušnice poškozené způsobil škodu ve výši 90 Kč,
3) dne 29. 5. 2014 kolem 17.00 hod. v M., v ul. A. B. N., po přelezení zadního plotu o výšce 180 cm, obviněný opětovně vnikl na pozemek domu poškozené E. P., kde po poškozené požadoval, aby mu dala jídlo, což ona odmítla a vyzvala ho, ať odejde, obviněný však neodešel, takže poškozená přivolala policejní hlídku a obviněný po příjezdu hlídky z pozemku utekl.
Za uvedené trestné činy Okresní soud v Mostě uložil obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §84 tr. zákoníku povolil podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanovil zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému přiměřené omezení podle §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku zdržet se požívání návykových látek a přiměřenou povinnost na výzvu probačního úředníka se podrobit na testování na přítomnost těchto látek v těle.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2017, sp. zn. 4 T 141/2014, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků o vině a uloženém trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 5 To 199/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době v letních měsících nejspíše v červenci roku 2010 v odpoledních hodinách v M., v ul. A. B. N., bez svolení své matky, poškozené E. P., vnikl na pozemek jejího domu, kde na ni čekal na lavičce a když poškozená přišla domů, požadoval po ní, aby mu dala jídlo, což odmítla a vyzvala obžalovaného, aby odešel, obžalovaný jí vyhrožoval, že ji zmlátí, nereagoval na její opakované výzvy, ať odejde, a šel za ní do domu, kde ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, až jí spadla sluneční brýle, podal jí tašku se slovy „Dej mi něco z mrazáku!“, kdy poškozená ze strachu z dalšího napadení obžalovanému dala nezjištěné množství mražených potravin.
Za uvedený trestný čin uložil obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §84 tr. zákoníku a §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně obviněnému odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému přiměřené omezení podle §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku zdržet se požívání návykových látek a přiměřenou povinnost na výzvu probačního úředníka se podrobit na testování na přítomnost těchto látek v těle.
Ohledně zbývající trestné činnosti bylo podle §257 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. platného do 30. 6. 2017, když poškozená vzala zpět podle §163 odst. 2 tr. ř. souhlas s trestním stíháním obviněného.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 5 To 199/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že soudy nesprávně právně posoudily skutek, kterého se měl dopustit. Zdůrazňuje, že se vytýkaného zločinu nedopustil. Zdůrazňuje, že matka nepotvrdila u veřejného zasedání jednání, ve kterém bylo spatřováno spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a proto byl obžaloby zproštěn. Soudy sloučily dohromady dvě jednání, a to že se bránil útoku matky a že ji požádal o jídlo z mrazáku, což učinila a jídlo mu dala. Současně poukazuje na zásadu in dubio pro reo, neboť jediným přímým důkazem je výpověď matky, která byla silně rozrušena a nebyla zkoumána její věrohodnost. Proto se domnívá, že nebylo prokázáno zavinění, když matku nenapadl a pouze odvracel její útoky. Vyjadřuje i přesvědčení, že nebyla naplněná objektivní stránka uvedeného zločinu, neboť po ukončení rozepře matka mu sama jídlo dala. Nerozumí tomu z čeho je dovozována míra společenské škodlivosti. Současně odkazuje na čl. 40 odst. 2 Listiny a na zásadu presumpce neviny a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. 137/05 ze dne 22. 3. 2006.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2017, sp. zn. 4 T 141/2014, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 5 To 199/2017, a podle §265l tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 22. 9. 2017, sp. zn. 1 NZO 1005/2017, sdělila, že se k věci nebude vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že se uvedeného trestného činu nedopustil, v porušení zásady in dubio pro reo a že nebyla naplněna subjektivní stránka žalovaného trestného činu a porušení principu neviny.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je třeba mít za to, že obviněným uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, podřadit. Obviněný totiž vyjadřuje jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (jeho obhajoby, že se trestné činnosti nedopustil, hodnocení výpovědi poškozené). Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, když zdůrazňuje, že soud měl respektovat zásadu in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně skutku pod bodem 1) rozsudku řádně odůvodnil, když zdůvodnil na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvracenou (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedený soud nevycházel při formulaci skutkového stavu jen z výpovědi poškozené, k věci provedl i další důkazy, zejména přečetl za souhlasu stran podle §211 odst. 1 tr. ř. výpovědi svědků E. Č., V. K. a konstatoval listinné důkazy, když následně se zabýval i otázkou věrohodnosti poškozené. Soud druhého stupně sice dospěl k závěru, že soud prvního stupně neprovedl dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., když poškozenou řádně nevyslechnul k bodům 2) a 3) rozsudku, nikoliv tedy ke skutku pod bodem 1) rozsudku. Proto sám doplnil dokazování a poškozenou k věci opětovně vyslechnul včetně ke skutku pod bodem 1 rozsudku. Jelikož si již poškozená nebyla schopna vybavit skutek pod bodem 1) rozsudku (od spáchání skutku uplynula doba 7 let a od její výpovědi před soudem prvního stupně uplynuly 2 roky), byla přečtena její výpověď z přípravného řízení postupem podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Následně poškozená uvedla, že před policejním orgánem vypovídala pravdu. Navíc obdobně k tomuto skutku vypovídala před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že výslechu poškozené v přípravném řízení se zúčastnil obhájce obviněného, který měl možnost klást poškozené otázky, takže kontradiktornost řízení podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy byla zachována. Stejně tak před soudem prvního stupně. Soud druhého stupně se také podrobně zabýval otázkou věrohodnosti poškozené (viz str. 5 rozsudku soudu druhého stupně). Tvrzení obviněného, že soudy se nezabývali věrohodností poškozené, je tedy v rozporu s objektivně zjištěným stavem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a se kterými se tyto řádně a náležitým způsobem vypořádaly. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle kterého se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. O takový případ se jedná.
Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že o věrohodnosti poškozené svědčí nejen skutečnost, že po dobu probíhajícího trestního řízení vypovídá v podstatě neměnně, ale i její postoj ve věci, když u veřejného zasedání před soudem druhého stupně vyjádřila přesvědčení, že obviněný by se měl především léčit a ve vztahu k trestným činům, ohledně kterých se požadoval její souhlas s trestním stíháním, vzala tento podle §163 odst. 2 tr. ř. zpět. O věrohodnosti poškozené nakonec svědčí i listinné důkazy, zejména záznamy o zákrocích Policie ČR, popř. městské policie v místě bydliště poškozené, popř. na jiných místech z důvodu napadání poškozené obviněným. Pokud obviněný namítá, že soud druhého stupně dospěl k závěru, že se nedopustil přečinu porušování domovní svobody, jedná se pouze o jeho tvrzení, když trestní stíhání pro skutky pod bodem 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného a ze stejného důvodu byla v případě skutku pod bodem 1) soudem druhého stupně vypuštěna uvedená právní kvalifikace. Tedy obviněný nebyl uznán vinným přečiny porušování domovní svobody z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním, nikoliv proto, že by soud dospěl k závěru, že skutky se nestaly.
K námitce obviněného, že soudy spojily dva skutky, je třeba uvést, že samotný obviněný opakovaně uvedl, že skutek pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně se nestal. Tedy nehovořil o tom, že by se v případě skutku pod bodem 1) rozsudku bránil útoku matky, o tomto hovořil ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně argumentace obviněného, že nebyla prokázána subjektivní stránka jeho jednání, lze uvést, že byť by se navenek mohlo jevit, že by obviněný mohl naplnit zvolený dovolací důvod, je třeba konstatovat, že obviněný fakticky jen namítá skutkové závěry, když uvádí, že matku nenapadl a že jen odvracel její útoky a že mu matka dala jídlo dobrovolně. Obviněný tedy jen předestírá vlastní verzi události, když pomíjí skutkové závěry soudu, že matku napadl proto, že mu odmítla dát jídlo, kdy jí nejprve vyhrožoval, že ji zmlátí, což skutečně učinil, a poté jí dal tašku a vyzval ji, aby mu dala něco z mrazáku, což poškozená ze strachu učinila. Jinak řečeno z provedeného dokazování je nepochybné, že poškozená byla napadena obviněným, protože mu odmítla dát jídlo a toto mu dala v důsledku napadení své osoby. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku patří mezi tzv. předčasně dokonané trestné činy, kdy uvedený trestný čin je dokonán již použitím samotné pohrůžky násilí nebo použitím násilí v úmyslu se zmocnit věci bez ohledu na skutečnost, zda se pachatel věci skutečně zmocní či nikoliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1970, sp. zn. 6 Tz 24/70). Proto i v případě, že by poškozená obviněnému jídlo z mrazáku nevydala, dopustil by se zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud obviněný dále obecně namítá, že jeho jednání nepředstavovalo hrozbu pro společnost, aniž by blíže rozvedl své úvahy, je třeba uvést, že ani takto formulované námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je nezbytné uvést, že jednání obviněného vykazuje patřičný stupeň míry společenské škodlivost potřebné pro naplnění znaku zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze pominout, že obviněný použil vůči poškozené nejen pohrůžku násilí (že ji zmlátí), ale i skutečně vůči ní použil násilí, když poškozenou udeřil do obličeje. Míru společenské škodlivosti zvyšuje i skutečnost, že poškozenou je matka obviněného, tedy osoba, vůči níž by měl obviněný chovat zvýšenou úctu.
Ohledně argumentace obviněného, jenž naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo a zásady presumpce neviny je nutno uvést následující. Zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tyto námitky nemohou zvolený dovolací důvod založit, když směřují výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“, jak již bylo naznačeno, vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V dané věci obviněný porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Je tedy nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravené dovolacímu důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 11. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová