ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1297.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1297/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2017 o dovolání obviněného M. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 3 To 358/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 76/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 1 T 76/2016, byl obviněný M. R. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 5. 9. 2015 kolem 13:25 hodin v O., okr. F.-M., na Lysé hoře na pěšině v Národní přírodní rezervaci Mazák, s vědomím, že se nachází v této přírodní rezervaci a nesmí přes tuto přecházet, když byl o tom téhož dne při stoupání na Lysou horu spraven strážci přírody, poté co jej při sestupování z Lysé hory strážce přírody S. R., viditelně označený logem Chráněné krajinné oblasti Beskydy a nápisem Stráž přírody na levém rukávu a státním znakem České republiky s nápisem Ochrana přírody a krajiny České republiky připevněným na hrudi oblečené bundy, vyzval při výkonu kontroly dodržování předpisů o ochraně přírody a krajiny k zastavení, na výzvu nereagoval, a když kolem S. R. procházel, v úmyslu nepodrobit se kontrole, nejprve S. R. odstrčil ramenem na M. Š., poté jej osočil, že M. Š. napadl, a následně jedenkrát udeřil pěstí proti hlavě S. R., který úder svou pravou rukou vykryl, načež se po krátkém přetlačování vytrhl z úchopu S. R., který se jej v souladu se svým zákonným oprávněním dle §81 odst. 7 písm. d) zákona o ochraně přírody, snažil zadržet, a z místa společně s M. Š. utekl.
Za uvedený přečin Okresní soud ve Frýdku-Místku uložil obviněnému podle §325 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu u obviněného podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výši 40 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 400 Kč, tedy celkem ve výši 16 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, obviněnému stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíce.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 1 T 76/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a uložených trestech. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozhodnutím ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 To 358/2016, když podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného, pro skutek spočívající v tom, že:
dne 5. 9. 2015 kolem 13:25 hodin v O., okr. F.-M., na Lysé hoře na pěšině v Národní přírodní rezervaci Mazák, s vědomím, že se nachází v této přírodní rezervaci a nesmí přes tuto přecházet, když byl o tom téhož dne při stoupání na Lysou horu spraven strážci přírody, poté co jej při sestupování z Lysé hory strážce přírody S. R., viditelně označený logem Chráněné krajinné oblasti Beskydy a nápisem Stráž přírody na levém rukávu a státním znakem České republiky s nápisem Ochrana přírody a krajiny České republiky připevněným na hrudi oblečené bundy, vyzval při výkonu kontroly dodržování předpisů o ochraně přírody a krajiny k zastavení, na výzvu nereagoval, a když kolem S. R. procházel, v úmyslu nepodrobit se kontrole, nejprve S. R. odstrčil ramenem na M. Š., poté jej osočil, že M. Š. napadl, a následně jedenkrát udeřil pěstí proti hlavě S. R., který úder svou pravou rukou vykryl, načež se po krátkém přetlačování vytrhl z úchopu S. R., který se jej v souladu se svým zákonným oprávněním dle §81 odst. 7 písm. d) zákona o ochraně přírody, snažil zadržet, a z místa společně s M. Š. utekl,
postoupil k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí, neboť žalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 To 358/2016, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř.
O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 263/2017, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 To 358/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Následně Krajský soud v Ostravě rozhodl o podaném odvolání obviněného tak, že usnesením ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 3 To 358/2016, jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 3 To 358/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nejprve zrekapituloval rozhodnutí soudů nižších stupňů, na které výslovně odkázal. Zdůrazňuje, že Nevyšší soud v rozhodnutí, kterým vyhověl podanému dovolání nejvyššího státního zástupce, poukazoval na skutečnost, že soud druhého stupně porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., když v rámci odvolacího řízení neprovedl žádné nové důkazy, přičemž změnil skutkové závěry soudu prvního stupně. Zároveň vyjádřil právní závěr ohledně požívání ochrany úřední osoby poškozeným. Podle obviněného odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že soud prvního stupně se vypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a zejména, že se vypořádal s jeho obhajobou. Dovolatel v tomto směru poukazuje na závěry, ke kterým dospěl soud druhého stupně ve svém prvním rozhodnutí ve věci, kdy shledal k závěru, že poškozený neměl postavení úřední osoby.
Obviněný dále odkazuje na skutečnost, že soud druhého stupně doplnil dokazování v rámci veřejného zasedání po vrácení věci Nejvyšším soudem o opětovný výslech poškozeného. Následně ovšem nevyhověl jeho návrhu na výslech svědka M. Š., kdy provedení tohoto výslechu odmítl pro nadbytečnost. Stejnou argumentaci lze ovšem použít i u poškozeného, jehož výpověď se významně liší od svědka M. Š. Proto považuje obviněný skutková zjištění soudu druhého stupně za nesprávná a neúplná, když proti sobě stály dvě skupiny důkazů. Poškozený dával v průběhu své výpovědi zájem na jeho odsouzení a ve své výpovědi některé skutečnosti zcela pominul. Výpověď svědkyně V. B., která navazuje na výpověď poškozeného, je nepravdivá, když není možné, aby byla schopna na vzdálenost 50 metrů objektivně vnímat průběh skutkového děje. Obviněný namítá, že vycházeje ze svědecké výpovědi svědka M. Š., tak poškozený nesplnil svoji povinnost se řádně legitimovat jako strážce přírody a nebyl ani řádně ustrojen, tak aby mohlo být usuzována na to, že se jedná o úřední osobu. Navíc výpověď svědka M. Š. podporuje i pořízená fotodokumentace, ze které je zřejmé, že poškozený žádné ustrojení strážce přírody neměl.
Podle obviněného soud druhého stupně nijak nehodnotil výpověď poškozeného v komparaci s výpovědí svědka M. Š. Má tedy za to, že jeho obhajoba nebyla vyvracena.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud označené rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil, stejně tak rozhodnutí soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 1 NZO 1014/2017, zdůraznil, že Nejvyšší soud již ve věci rozhodoval na základě podaného dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Krajský soud v Ostravě dostal závazným pokynům Nejvyššího soudu, takže podané dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Současně navrhl, aby §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. I pro případ jiného rozhodnutí vyjádřil souhlas s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že soud druhého stupně nevyslechnul k věci svědka M. Š., v nesprávném hodnocení výpovědi poškozeného a svědkyně V. B. a v tom, že poškozený nepožíval ochrany úřední osoby, když se řádně nelegitimoval a nebyl ani označen jako strážce přírody.
Lze mít za to, že uplatněnou argumentaci lze částečně podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť s jistou dávkou tolerance. Jedná se o námitky vztahující se k tomu, zda obviněný požíval ochrany úřední osoby.
Ohledně námitek obviněného, že soudy pochybily, jestliže závěr o vině založily na výpovědi poškozeného a svědkyně V. B. a neuvěřily výpovědi svědka M. Š., je třeba uvést, že takto formulovaná argumentace nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný. Jedná se o námitky, jež směřují do způsobu hodnocení důkazů a mají tudíž procesní charakter. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když zdůrazňuje, že soudy nevzaly v úvahu, že poškozený byl na výsledku řízení zainteresován. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího (dovolacího) soudu.
Bez ohledu na shora naznačené závěry, přestože námitky uplatněné obviněným v podaném dovolání směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž i provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Soud prvního stupně k věci vyslechnul všechny zúčastněné osoby, tj. poškozeného, svědka M. Š. a svědkyni V. B., a provedl listinné důkazy. Závěr o vině nestaví toliko na výpovědi poškozeného, ale i na výpovědi svědkyně V. B., kdy poukazuje i na skutečnost, že jejich výpovědi nakonec i částečně podporuje výpověď svědka M. Š., který připustil, že možná během konfliktu zaslechnul, že poškozený je stráží přírody nebo lesní stráží a že slyšel i to, že bude volána policie, což je v souladu s výpovědí svědkyně V. B., která uvedla, že poškozený ji vyzval, aby volala policii. Výpovědi těchto svědků nakonec podporují i listinné důkazy, zejména pořízená fotodokumentace o průběhu konfliktu (viz str. 4–7 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně, poté co mu byla věc vrácena Nejvyšším soudem na základě podaného dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného, se s hodnocením důkazů soudem prvního stupně ztotožnil, když i sám doplnil dokazování vzhledem k námitkám, které obviněný uplatnil v podaném odvolání. Uvedený soud opětovně vyslechnul poškozeného, který zcela setrval na své výpovědi, kterou učinil před soudem prvního stupně. Následně dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil ve věci takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (viz str. 5–7 usnesení soudu druhého stupně). Lze proto konstatovat, že soudy nižších stupňů své rozhodnutí řádně odůvodnily, čímž dostály své povinnosti podle §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud považuje za vhodné dále uvést, že v podstatě totožné námitky jako v podaném dovolání uplatnil obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně v rámci podaného odvolání a soud druhého stupně se s nimi řádně a logicky vypořádal. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. O takovou situaci se v dané věci jedná, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Přesto lze uvést následující. Pokud obviněný namítá, že soud druhého stupně pochybil, jestliže nevyslechnul opětovně svědka M. Š., je třeba uvést, že obecně platí, že soud není povinen každému návrhu na doplnění dokazování vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Byť to explicitně obviněný v rámci podaného dovolání neuvádí, lze se domnívat, že v případě neprovedení požadovaného důkazu (opětovného výslechu svědka M. Š.) se podle obviněného jedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu výkladu Ústavního soudu. V dané souvislosti lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
V dané věci soud druhého stupně řádně odůvodnil, z jakých důvodů neshledal důvodné požadavky obviněného na doplnění dokazování, když dospěl k závěru, že jsou nadbytečné. Z tohoto pohledu se tedy nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že svědek M. Š. byl řádně vyslechnut před soudem prvního stupně, kdy obviněný a jeho obhájce měli možnost mu klást otázky, čímž nepochybně byl dodržen čl. 6 odst. 1 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Nejvyšší soud považuje za potřebné podotknout, že poškozený S. R. v rámci výslechu před soudem druhého stupně setrval na své výpovědi, kterou učinil před soudem prvního stupně, od své předchozí výpovědi se neodchýlil, takže za této situace se skutečně výslech svědka M. Š. jeví jako nadbytečný. V tomto směru je třeba uvést, že pokud soud druhého stupně některé důkazy v rámci odvolacího řízení zopakuje, neznamená to, že musí provést všechny důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně. Takový postup bude přicházet v úvahu zpravidla za situace, kdy při zopakování důkazů před soudem druhého stupně dojde k situaci, že se svědek popř. obviněný, kteří jsou v rámci odvolacího řízení opětovně vyslýchání, podstatně odchylují od svých předchozích výpovědí, ze kterých vycházel soud prvního stupně při formulování skutkového stavu. O takovou situaci se v dané věci nejednalo. Ohledně původně navrhovaného výslechu svědka Drozdy, který měl pořizovat fotodokumentaci, je třeba uvést, že tento svědek pořizoval fotodokumentaci oblečení poškozeného nikoliv v den, kdy mělo dojít ke skutku, nýbrž až dne 25. 9. 2016, takže z tohoto pohledu se jedná o nadbytečný důkaz. Navíc pořízená fotodokumentace byla v rámci řízení před soudem provedena jako listinný důkaz, takže strany se s ní měly možnost seznámit a vyjádřit se k ní. Z pořízené fotodokumentace vyplývá, že poškozený měl na rukávu dvě nášivky stráže přírody, kdy součásti pořízené fotodokumentace je odznak stráže přírody, kdy z výpovědi poškozené a svědkyně B. vyplývá, že tento měl poškozený viditelně umístěn na oblečení.
Pokud obviněný namítá, že svědkyně V. B. je nevěrohodná, neboť nemohla vzhledem ke své vzdálenosti od místa incidentu tento vidět, tak ani tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když opětovně směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupně. Přesto lze uvést, že obviněný zcela pomíjí skutečnost, jak konflikt probíhal, když svědkyně viděla počátek konfliktu, přičemž následně nepochybně musela konflikt sledovat z přiměřené vzdálenosti, o čemž svědčí jí pořízená fotodokumentace, která je součástí spisového materiálu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že i svědek M. Š. se nacházel ve stejné vzdálenosti jako tato svědkyně, když svědkyni bránil ve fotografování, neboť svědek připustil, že nějaká žena na místě byla a fotila.
K argumentaci dovolatele vztahující se k otázce, zda poškozený požíval ochrany úřední osoby, lze uvést, že naplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť s jistou dávkou tolerance, když část uplatněné argumentace směřuje do skutkových závěrů soudů nižších stupňů (že obviněný nebyl oblečen jako stráž přírody). Uplatněná námitka se totiž vztahuje k naplnění skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jedná se tedy o hmotněprávní posouzení skutku.
Přečinu podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Podle §127 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku úřední osobou je fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Zde je na místě konstatovat, že ze skutkových závěrů je nepochybné, že obviněný byl stráží přírody a v předmětný den vykonával svěřenou pravomoc, když kontroloval dodržování zákona o ochraně přírody v přírodní rezervaci Mazák. Podle §81 odst. 7 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody v platném znění, je pak stráž přírody oprávněna zjišťovat totožnost osob, které porušují předpisy na ochranu přírody. Proto byl poškozený po obviněném a svědkovi M. Š. oprávněn požadovat prokázání jejich totožnosti, neboť tito byli podezřelí ze spáchání přestupku podle §87 odst. 1 písm. h) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody v platném znění.
Při respektování skutkového stavu, ze kterého vychází soudy nižších stupňů, je nepochybné, že obviněný věděl, že jedná se stráží přírody (blíže viz skutkové závěry soudu prvního stupně na str. 6 rozsudku), když obviněný byl kontrolován poškozeným a svědkyní V. B. při výstupu na Lysou horu, tito se představili jako stráž přírody, přičemž poškozený a svědkyně byli oblečeni jako stráž přírody, oblečení měli označené viditelným logem Chráněné oblasti Beskydy a nápisem stráž přírody na levém rukávu bundy a státní znakem České republiky s nápisem Ochrana přírody a krajiny připevněným na hrudi oblečené bundy (viz skutkové závěry soudu prvního stupně). Obviněnému tedy bylo známo, že poškozený a svědkyně jsou stráží přírody. Pokud tito chtěli obviněného a svědka M. Š. následně při cestě z Lysé hory zastavit, tak obviněnému muselo být zřejmé, že jedná se stráží přírody, když navíc z výpovědi poškozeného vyplývá, že obviněnému poškozený připomněl, že se již viděli a řekl, že je stráž přírody. Z provedeného dokazování je pak zřejmé, že poškozený nemohl předložit průkaz stráže přírody z objektivních důvodů (obviněný neuposlechnul výzvy a začal utíkat), přičemž to bylo právě aktivní jednání obviněného, které poškozenému zabránilo ve splnění uvedené povinnosti. Za této situace je třeba mít za to, že poškozený požíval ochrany úřední osoby, přestože nepředložil průkaz stráže přírody, neboť obviněný si byl vědom skutečnosti, že poškozený je příslušníkem stráže přírody a zakročuje proti němu z důvodu výkonu své pravomoci podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění, přičemž jeho výzvy neuposlechnul a vůči poškozenému použil násilí v úmyslu působit na výkon jeho pravomoci. Proto lze považovat námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou.
V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že závěr o tom, že poškozený požíval ochrany úřední osoby vyslovený v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, nepředstavovalo vyslovení skutkového závěru, jednalo se o závěr právní. Při jeho formulaci bylo vycházeno ze skutkových zjištění, které byly zjištěny soudem prvního stupně a ze kterých musel Nejvyšší soud vycházet, když soud druhého stupně ve svém původním rozhodnutí neprovedl žádné důkazy. Tyto skutkové závěry se po vrácení věci soudu druhého stupně a doplnění dokazování nezměnily a zůstaly totožné, takže právní závěry zůstaly neměnné.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová