ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1303.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1303/2017-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný S. A. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8 To 300/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 8/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 9 T 8/2013, byl obviněný S. A. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedených přečinů se podle tohoto soudu dopustil tím, že:
že v P. dne 31. 7. 2012 v době kolem 11.20 hodin, po předchozím vědomém požívání alkoholických nápojů řídil po vozovce silnice III/18015 ve směru od Č. H. na obec K., osobní automobil značky Peugeot 406, v prostoru 743,5 metru za svislou dopravní značkou IS12A-Obec (Č. H.) ve směru od Č. H., v důsledku požitého alkoholu nezvládl řízení vozidla, vyjel vlevo ve směru jeho jízdy mimo vozovku, kde následně havaroval, lékařským vyšetřením při ovlivnění alkoholem, při provedení odběru téhož dne ve 12.30 hodin bylo v jeho krvi prokázáno 2,20 ‰ alkoholu, popsaného jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Plzeň-město ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 9 T 132/2010, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2011, byl uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Za uvedené přečiny Okresní soudu Plzeň-město uložil obviněnému podle §274 odst. 2 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest, kdy podle §68 odst. 1 tr. zákoníku stanovil 100 denních sázeb. Podle §68 odst. 2, 3 tr. zákoníku stanovil výši denní sazby 100 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému pro případ neuhrazení peněžního trestu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 roků.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 9 T 8/2013, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8 To 300/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. uznal obviněného vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedených přečinů se dopustil tím, že:
že dne 31. července 2012 v době kolem 11.20 hodin, poté, co vědomě požil alkoholické nápoje, řídil v P. po vozovce silnice III/18015 ve směru od Č. H. na obec K. osobní automobil značky Peugeot 406 a 743,5 metru ve směru od Č. H. v důsledku požitého alkoholu nezvládl řízení vozidla, vyjel vlevo ve směru jeho jízdy mimo vozovku, kde havaroval, maje tehdy v krvi nejméně 2,04 ‰ alkoholu, a učinil tak přesto, že měl respektovat trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, který mu uložil Okresní soud Plzeň-město svým rozsudkem z 1. února 2011, sp. zn. 9 T 132/2010.
Za uvedené přečiny Krajský soud v Plzni uložil obviněnému podle §274 odst. 2 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest, jehož výměra podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku činila 100 denních sazeb po 100 Kč, tedy celkem 10.000 korun českých. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 týdnů. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 roků.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8 To 300/2013, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný uvádí, že prokázání skutku jeho osobou bylo nedostatečné, neboť obžaloba je postavena pouze na nepřímých důkazech. Zdůrazňuje, že předmětné vozidlo neřídil a nehodu nezpůsobil. Soud dospěl k závěru o jeho nevěrohodnosti pouze na základě skutečnosti, že vozidlo mělo pouze sadu na lepení výfuku, která nemůže sloužit k výměně výfuku. Tento závěr je zcela neoprávněný. Ani výpověď svědka M. T. nebyla hodnocena řádně, přinejmenším podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Obviněný nadále trvá na tom, že vozidlo neřídil.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám rozhodl ve věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 1 NZO 1220/2017, sdělila, že se nebude k věci věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z podaného dovolání obviněného je zřejmé, že naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti tom, že se žalované trestné činnosti nedopustil, když vozidlo v době dopravní nehody neřídil.
Nejvyšší soud shledal, že argumentaci obviněného vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku nelze pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Byť obviněný v rámci podaného dovolání uvádí, že namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuplatňuje. Všechny vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, přičemž vychází ze své verze události (že auto neřídil), vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkové podstaty uvedených přečinů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Nejvyšší soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že se nemůže zabývat námitkami, v nichž obviněný podrobně rozebírá provedené důkazy, neboť se jedná o námitky procesněprávní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Tyto námitky, nezakládají-li závěr o extrémním nesouladu obsahu provedených důkazů se skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými (což není případ posuzovaný), nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5 rozsudku). Soud druhého stupně se s rozsahem dokazování ztotožnil pouze s úpravou skutku ohledně množství alkoholu, který měl obviněný v době řízení motorového vozidla v krvi (str. 5–6 rozsudku soudu druhého stupně). Uvedený soud se i vypořádal s námitkami, které uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání. Lze tedy konstatovat, že soudy nižších stupňů při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a své úvahy i řádně a náležitě odůvodnil podle §125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora uvedené závěry považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit následující. Soudy nižších stupňů své závěry o vině nestaví pouze na skutečnosti, že obviněný měl v autě pouze sadu na lepení výfuku, a nikoliv výfuk, který by musel údajný spolupachatel z místa činu odnést, když obviněný se hájí tím, že jeli vyměnit výfuk na autě. V tomto směru je třeba především odkázat na skutečnost, že obviněný byl při dopravní nehodě prokazatelně zraněn, když jeho krev se nacházela pouze na sedadle řidiče, nikoliv na sedadle spolujezdce, kde by se musela nacházet, pokud by obviněný seděl v době nehody na místě spolujezdce. Skutečnost, že obviněný musel sedět v době nehody na místě řidiče, vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a výslechu znalce u hlavního líčení. Tomuto závěru nakonec odpovídá i výpověď svědka M. T., který se dostavil na místo nehody v průběhu několika minut, přičemž neviděl z místa činu odcházet či utíkat jinou osobu. Zároveň je třeba odkázat na listinné důkazy, zejména pořízenou fotodokumentaci z místa nehody, když provedené důkazy je třeba hodnotit v jejich vzájemných souvislostech.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová