ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1331.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1331/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný B. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 7 To 119/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 114/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 39 T 114/2016, byl obviněný B. R. uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první trestního zákoníku. Za to byl podle §348 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání pěti let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 7 To 119/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 4. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že neexistuje jediný důkaz, že by byl osobně přítomen při podání žádosti o potvrzení přechodného pobytu tak, jak mu obžaloba klade za vinu. Měl proto být uznán vinným pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku. Poukázal na to, že žádný ze svědků ho nezná a nepamatuje si na něj, svědkyně K. mu žádné potvrzení o ubytování neposkytla. Sám nikdy záměrně nevystupoval pod jinou identitou. Pokud jde o trestnou činnost páchanou na území Rakouska, bylo to chyba a hloupost, ale je to již spoustu let. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný namítl, že trestný čin spáchal z důvodu, že chtěl být se svou družkou, do které se zamiloval. K činu se doznal a projevil lítost. S odkazem na rozhodnutí R 13/1998 namítl, že v České republice pracoval a žil poctivě se svou rodinou v pronajatém bytě, má dceru, která je na něj fixovaná. Napadeným rozhodnutím nerespektuje soud zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny. Proto neexistuje podle obviněného žádná možnost pro uložení trestu vyhoštění.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 7 To 119/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 39 T 114/2016, a vrátil věc zpět soudu první instance k novému projednání.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že se nelze ztotožnit s názorem obviněného, že by jeho jednání mělo být právně posouzeno podle §348 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, jelikož ze skutkových zjištění vyplývá, že inkriminované veřejné listiny obviněný skutečně použil v úmyslu vylákat neoprávněně potvrzení o přechodném pobytu občana Evropské unie, jímž však není. O právním posouzení přitom neměl nalézací soud žádné pochybnosti. Ohledně námitek proti uloženému trestu vyhoštění státní zástupce uvedl, že obviněný nesplňuje žádnou z výluk ve smyslu §80 odst. 3 trestního zákoníku. Judikaturu, na kterou obviněný poukazuje, považuje státní zástupce za obsoletní, jelikož se vztahuje k právní úpravě před přijetím novely trestního zákona provedenou zákonem č. 253/1997 Sb.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
V replice k vyjádření státního zástupce obviněný uvedl, že na svých námitkách trvá. Pro zvolenou právní kvalifikaci neexistuje žádný důkaz, nicméně je pravdou, že jeho obhajoba by neměla podstatný vliv na jeho trestní odpovědnost, když navíc si již odpykal uložený trest. Pokud jde o trest vyhoštění, má za to, že splňuje podmínky §80 odst. 3 písm. c), e) a g) trestního zákoníku.
Obviněný B. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 7 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Související dovolací argumentace byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Námitky obviněného nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že obhajoba obviněného byla dokazováním provedeným před soudem prvního stupně bezpečně vyvrácena. Obviněného usvědčují zejména závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví ručního písma, podle kterých srovnáním sporných a srovnávacích podpisů lze s ohledem na vysokou variabilitu zkoumaných prvků učinit závěr, že podpisy na předmětných listinách jsou skutečně pravými podpisy obviněného. K tomu přistupuje i výpověď svědka H., referenta odboru azylové a migrační politiky, z níž plyne, že žadatel žádající o povolení k přechodnému pobytu žádostí podanou 24. 9. 2014 před ním svým podpisem podepsal potvrzení o převzetí průkazu o povolení k pobytu pro cizince. Byl to tedy obviněný, kdo užil padělanou veřejnou listinu jako pravou, a proto nelze než posouzení jeho jednání jakožto přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první trestního zákoníku považovat za přiléhavé.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu , ten je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Ohledně uložení trestu odnětí svobody obviněnému lze plně odkázat na podrobné odůvodnění obou napadených rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu.
Ve vztahu k trestu vyhoštění nelze s obviněným souhlasit, že pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky. Podle §80 odst. 1 trestního zákoníku lze uložit trest vyhoštění za podmínek, že jde o pachatele, který není občanem České republiky, uložení tohoto trestu vyžaduje bezpečnost lidí nebo jiný obecný zájem a nejsou zde překážky vyjmenované v §80 odst. 3 trestního zákoníku. Obviněný je občanem Kosovské republiky, nikoliv občanem České republiky, který podle zjištění nalézacího soudu i přes předchozí odsouzení opakovaně páchal trestnou činnost na území Kosova, Rakouska a nyní i České republiky. Jednalo se přitom i o závažnou trestnou činnost včetně držení a distribuce heroinu. Z těchto důvodů posoudil nalézací soud pobyt obviněného na území České republiky jako rizikový, kdy je třeba společnost před opakováním trestné činnosti obviněného chránit. Pokud jde o překážky uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 trestního zákoníku, pak je třeba zmínit, že obviněný sice uzavřel sňatek s Češkou a je otcem nezletilé dcery, občanky České republiky, nebyl mu však udělen azyl ani doplňková ochrana, nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, není občanem EU a v posledních deseti letech nepobýval na území České republiky. Nesplňuje tak ani podmínky stanovené v §80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, na který v dovolání odkazoval, neboť tyto musí být splněny kumulativně. Odkaz obviněného na podmínky §80 odst. 3 písm. e) a g) trestního zákoníku je zcela nepřípadný, neboť obviněný není občanem EU ani dítětem. Na případ obviněného nelze použít ani právní závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/1998, jelikož v mezidobí došlo ke změně právní úpravy a v současné době (od účinnosti novely trestního zákona zákonem č. 253/1997 Sb.) již nejsou tyto závěry plně použitelné.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. 11. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu