ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1353.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1353/2017-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2017 o dovolání podaném M. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 9 To 254/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 24/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 4 T 24/2017, byl M. H. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v období od roku 2013 do 15. 2. 2017 v P. – P. a na jiných místech na okrese N., soustavně sledoval a vyhledával přítomnost poškozené L. M., přestože ho opakovaně upozornila, že se nechce s ním setkávat, a nadále toho nezanechal a v místě jejího bydliště P. – P., ul. J. u domu a v místě jejího zaměstnání na farmě v obci S. a i na dalších místech, kde se poškozená zrovna nacházela, záměrně více jak v 10 případech projížděl kolem i několikrát denně v nepravidelných časových intervalech svým osobním vozidlem a v nepředvídatelných okamžicích ji nepříjemně překvapoval svojí přítomností, fotil ji přes okno v jejím domě a nahlížel dovnitř, zjišťoval, co poškozená dělá a s jakými osobami se stýká a tyto osoby pak vyhledával a oslovoval, obtěžoval i rodinu a přátele poškozené tím, že se vyptával na poškozenou a zjišťoval, jaký mají vztah k poškozené, načež toto dlouhodobé obtěžování vedlo poškozenou k tomu, že změnila svůj dosavadní život a ze strachu z něho se co nejméně zdržovala ve svém bydlišti a pokud byla v bydlišti tak raději nerozsvěcovala světla a předstírala svoji nepřítomnost, vyhýbala se místům, které předtím běžně navštěvovala, přestala se věnovat svým zájmovým aktivitám tak, aby při nich se s ním nepotkala, načež celé toto jednání vzbudilo u poškozené obavy o vlastní život a zdraví a věc raději nahlásila Policii ČR a zažádala soud o vydání předběžného opatření spočívajícího ve vyslovení zákazu vyhledávat její přítomnost a zdržovat se v blízkosti poškozené a jejího bydliště a zaměstnání . Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Rovněž mu byla uložena přiměřená povinnost zdržet se jakýchkoli kontaktů s poškozenou v rámci zkušební doby podmíněného odsouzení.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 9 To 254/2017, tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně připomenul skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, jakož i podstatu přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a namítl, že pro naplnění předmětné skutkové podstaty jsou vyžadovány pouze závažnější formy pronásledování, přičemž dané formy musí být způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Z hlediska zavinění se poté vyžaduje úmyslné jednání, které musí zahrnovat i vůli vzbudit důvodnou obavu. Vždy je však třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, neboť je potřeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých sice bylo použito např. silných slov, ale ve skutečnosti se o závažné jednání nejednalo. V tomto obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011. Dlouhodobostí je poté třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Přesto, ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně zcela absentuje popis skutečností, které by naplňovaly znaky subjektivní stránky přečinu podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ani z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, zda měl obviněný v úmyslu způsobit poškozené či osobám jí blízkým psychickou či fyzickou újmu. Soudy se rovněž nedostatečně zabývaly otázkou, zda poškozená či někdo jiný upozorňoval obviněného, jaké následky může mít jeho jednání. Samotná okolnost, že byl upozorněn na nevhodnost svého jednání, je ovšem z hlediska požadavku, aby zavinění pokrývalo všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, nedostatečná. Pokud nadto bylo jednání obviněného vymezeno obdobím „od roku 2013 do 15. 2. 2017“, kdy se jedná o období více než tří let, a obviněný měl jednat škodlivě „více jak v deseti případech“, jedná se o poměrně nízkou frekvenci, která svědčí spíše o nahodilosti a nepravidelnosti, než soustavnosti a vytrvalosti. Pokud soud prvního stupně nadto ve skutkové větě uváděl i okolnosti stran obtěžování rodiny a přátel poškozené, tak dané jednání nikterak nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když uvedené osoby ani nemohou být poškozenými. Kromě toho, po vydání předběžného opatření obviněný s obtěžováním poškozené přestal, tudíž je zřejmé, že k řešení nastalé situace by postačovalo i použití mírnějších prostředků než norem trestního práva. Obviněný je tedy názoru, že byť lze jeho jednání nazírat jako nevhodné a obtěžující, tak v něm nelze spatřovat naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu, avšak mohlo by být posouzeno jako přestupek. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné resp. v mnohém totožné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména frekvenci a charakter kontaktů s poškozenou a osobami jí blízkými) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Přesto, obviněný v podaném dovolání uplatnil rovněž námitky, které jsou ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve spojení s §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] právně relevantní, neboť obviněný jimi rozporoval naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty jemu přisuzovaného přečinu podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, zejména objektivní a subjektivní stránky. Nejvyšší soud ovšem zároveň shledal, že dané námitky nejsou opodstatněné.
K právní kvalifikaci předmětného jednání lze připomenout, že přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je poté zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití a s tím souvisejících práv (osobní svoboda, integrita). Objektivní stránku představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Spáchání přečinu nebezpečného pronásledování přitom není podmíněno tím, že život nebo zdraví poškozeného, případně jemu blízkých osob, jsou reálně ohroženy v tom smyslu, že pachatel hodlá poškozeného nebo jemu blízké osoby fyzicky napadnout, zranit či dokonce usmrtit. Není přitom relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 435/2014). Musí být rovněž pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný. Společným všem těmto formám jednání je záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Dlouhodobostí je třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, i když jinak nežádoucího chování, uvedené požadavky nesplňují. Zpravidla se tedy bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1036/2016; unesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014).
Soud prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil, přitom podle Nejvyššího soudu zcela jasně a logicky poukázal na jednotlivé znaky předmětné skutkové podstaty, důsledně rozvedl, jakým konkrétním jednáním obviněný poškozenou pronásledoval, ať už se jednalo o zanechávání vzkazů, „náhodné setkávání“, focení, kontaktování přátel poškozené apod., jaká byla četnost těchto kontaktů a proč je lze tedy považovat za dlouhodobé, dále čím se uvedené kontakty lišili od nahodilých a méně častých např. potkávání v běžných životních situacích, a neopomenul rovněž zkoumat, jaké toto jednání mělo vliv zejména na psychický stav poškozené a že tedy ve svém souhrnu mělo potenciál vzbudit v poškozené důvodné obavy, jak je předpokládá právě ustanovení §354 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce neurčitosti skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, neboť z této jasně vyplývá, jaké jednání je obviněnému kladeno za vinu. Formulací „více jak v deseti případech“ soud toliko deklaroval, že se nejednalo o zanedbatelný počet kontaktů, přičemž v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zcela konkrétně uvedl, v čem je spatřováno naplnění skutkové podstaty přečinu podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a že jednání obviněného bylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o své zdraví či zdraví osob jí blízkých (srov. podmínky předestřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 257/2015). Nelze přehlédnout, že jednání obviněného v určitých fázích gradovalo a poškozená v důsledku uvedeného de facto byla nucena v mnoha ohledech zcela změnit svůj životní styl. Jak ostatně dovodil již soud prvního stupně, obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť si musel být vědom, zejména pak s ohledem na opakovaná upozornění jak poškozenou, tak dalšími osobami na jeho nevhodné chování, že svým jednáním může v poškozené vzbudit důvodné obavy, a to podle charakteru jednotlivých kontaktů o její život či zdraví (v projednávaném případě především po psychické stránce), resp. o život či zdraví osob jí blízkých. Soud zcela přiléhavě poukázal i na chování obviněného vůči rodině a přátelům poškozené, přičemž nelze přisvědčit námitce, že by tyto osoby byly ze strany soudu rovněž nazírány jako „poškozené subjekty“. Soud uvedenými skutečnostmi dokresloval komplexní chování obviněného, kdy na poškozenou samozřejmě po psychické stránce může působit i fakt, že obviněný kontaktuje i další jí blízké osoby, které ji o tom informují.
Pokud jde o námitky stran možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud předně připomíná, že zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio nelze uplatňovat natolik široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví, majetku či jiných zájmů chráněných trestním zákoníkem. Případná existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Společenská škodlivost přečinu podle §354 tr. zákoníku se poté odvíjí mj. od počtu jednotlivých kontaktů, jimiž se míra pronásledování a tím i míra obav poškozené v konkrétní věci stupňovala (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1492/2012). V projednávané trestní věci se jako esenciální jeví skutečnost, že obviněný byl opakovaně ze strany poškozené i dalších osob upozorněn na nevhodnost jeho chování, kdy mu podle všech okolností muselo být jasné, že na poškozenou má jeho jednání po psychické stránce značně negativní vliv. Přesto ve svém jednání neustal a nadále vyhledával osobní blízkost poškozené či ji sledoval a vyvolával tak v ní důvodné obavy.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu